Proč mi ještě nenapsal?!

Anotace: Črta ze života, která si klade za cíl ilustrovat ženskou fantazii a křehkost, která může být někdy roztomilá, někdy ale otravná.

Protože jsem mladá žena, mnohdy iracionálně a emotivně jednající (iracionálně a emotivně mohou jednat i starší dámy, ale na narozdíl od mladých jim se to neodpouští a jsou považovány za bláznivé báby), proto znám velmi blízce palčivé téma, při kterém se motýli prohánějící v břiše mění v hořkou pilulku, která není spolknuta, nýbrž uvízne v jícnu.
Jako každá žena totiž prahnu ztřeštěnou silou pečovat o to co mám ráda.
Perskou kočku kartáčuji možná častěji než se jí to líbí, novou parketovou podlahu v obýváku umývám prontem a blbě se u toho usmívám. Horší už to je s notebookem. Mého elektro mazlíka zaplácávám staženými hloupostmi a trial verzemi programů, na kterých závisí virtuální rozvoj mojí košaté kreativity, tedy můj život.
Stejné jako s podlahou je to s mužem, kterého mám ráda.
Je večer, kočka už vypadá tak, že by vyhrála první místo na výstavě, programu v počítači vypršela platnost a já proto smutně sedím v obýváku. Na očích mám pomyslné růžové brýle, zatímco svými růžovými bačkůrkami přejíždím po vycíděných parketách.
A myslím na něj.
Proč mi ještě nenapsal?
Napadá mě tisíc scénářů. Zprvu je všechny přihodím do odpadkového koše (který za mě spolubydlící vehementně odmítá vynést), ale nakonec mě zastihnou, když jsem ve vaně s očima zabodnutýma do odlupující se omítky.
Jakoby jeden kus ze stropu spadl do vany a vytvořil vlnobití myšlenek, které zní:
„Určitě má moc práce-je s kamarády na pivě-je v posilovně.“ Jemné vlnky postupně přecházejí do silnějších, typu:
„Šel z práce a v zapadlé uličce ho přepadli, porval se s nimi a utrpěl zranění, zatímco byl převážen do nemocnice, sanitka měla havárii. Přijela pro něj další sanita, ale ta uvízla v koloně, protože v ulici prasklo vodovodní potrubí. Vůz teď někde zůstal viset, a miláčkův život taky visí, na vlásku.“
Jiná verze na sebe nenechá dlouho čekat: „Byl na procházce se svým psem. Pes se mu zatoulal. Jak ho běžíc hledal, ztratil někde mobil. Psa našel peroucího se s jakousi atrapou psa, takovou hračkou pro výsměch. Zatímco mu panička psa nadávala (jeho psovi i jemu), miláček svého psa uklidnil a zjistil, že jeho čtyřnohý přítel je zraněn. Vyfénovaná nádhera (druhý pes, nikoliv panička) byl taktéž poraněn. Přítel s barbínou a zraněnými psy vyrazili k veterináři. Tam dlouho čekali a zakousli se do sebe. Teda ne jak ti psi, spíš jen očima. Teď je někde u ní doma a proto mi nepíše.“
Při této představě jsem pevně stiskla rty a zatřáslo to mnou. Ale vzmužila jsem se.
Takových scénářů mohou být desítky ale všechny mají společný jmenovatel – jsou to blbosti!
Je víc než pravděpodobné, že přítel nebyl přepaden, ani nepředvedl své umění kung-fu v pouliční rvačce. Určitě se nesetkal s žádnou modelkou tak, že by se jim porvali psi.
Mohl se s ní sejít třeba v obchoďáku...