Jak se čtyřicátníkovi dostalo uznání

Anotace: ...

Můj známý se v minulosti uměl výstředně oblékat. Kdysi udával trendy v okresním městě, měl odhad na barevné kombinace oblečení a výborné estetické cítění.

Vlastní extravagantní „kolekci“ oděvů v úvodu devadesátých let, si sám navrhoval i šil.

Okolnostmi pozdějších let a zejména po vstupu do manželství, se začal oblékat jako tehdejší drtivá většina mužů. Halil se do uniformního oblečení v černé nebo šedé barvě, což považoval tak trochu za osobní prohru. Čas plynul, stal otcem dvou synů, jeho „styl“ byl mdlý, neosobní.

S povzdechem poměrně často vzpomínal na svá bouřlivá léta „módní ikony.“ Alespoň se za ni podle tehdejších měřítek okresního města mohl považovat.

Vymykal se svými oděvy všemu, co bylo k vidění v šedivých ulicích města. Když se o deset let později rozhodl pro krátkou změnu, byl jeden z prvních slunečných jarních dnů. Konečně po dlouhých letech v sobě našel odvahu.

Odhodlaně ze šatníku vytáhl - růžovou polokošili, velmi tenkou černou vestu z merino vlny, kraťasy ve vanilkové barvě, bílý dlouhý šál, nakonec i bekovku ve žluté barvě. Celý „outfit“ doplnil vínově červenou celokoženou otevřenou obuví od známého italského obuvníka Bruno Magli.

Vše si oblékl, zkontroloval před obrovským zrcadlem a hrdě vyrazil podél toku řeky. Bytostně cítil obdivné pohledy některých mladších žen i pohrdavé pohledy snad všech mužů.

Přibližně po půlhodině chůze proti proudu řeky spatřil v dálce zvláštní dvě postavy, které doprovázel pozvolný západ slunce. Jakmile byly dvě postavy vzdálené asi dvacet metrů, zastavily se.

Známý „švihák“ zaostřil svůj zrak a rozpoznal proti načervenalým paprskům zapadajícího slunce dva mladíky ve věku okolo osmnácti let.

Jeden z mladíků byl střízlivý a druhý lehce v rauši. Střízlivý mladík toho druhého napomínal, aby nic na adresu mého čtyřicetiletého známého neříkal. Posilněný mladík si však nemohl odpustit vyřknout dnes už legendární větu.
Chvíli se lomil v pase a nečekaně přišel ke známému asi tak na dva metry přičemž řekl:

„Hele kámo, fakt promiň, já, já, já ti musím něco fakt říct!"

"Promiň, kámo, já jsem fakt hodně dobře „nastylovaný“, ale když se dívám na tebe, ty vogo to je bomba!"

Mladík ještě po vyslovení věty nejistou rukou vytáhl z přiléhavých riflí telefon a několikrát si známého vyfotil.

A tak se známému i ve čtyřiceti dostalo nebývalého uznání od mladíka, které neočekával!

A pak že jsou pánové v Česku ve středním věku převážně módními antitalenty!

Pravda, výjimka potvrzuje pravidlo.