Vyznání

Anotace: Není co víc dodat.

Jednou se seberu. Ne ze země. Ale vezmu auto, vezmu kartu, vezmu prachy, vezmu sebe a svý pocity. Sednu do auta, zařadím a pojedu. Prostě pojedu. Nejdřív Prahou. Přes centrum. Kde zdržujou Ska a jiný venkovani. Budu popojíždět od Dejvic po Evropský až někam k nájezdu na dálnici. A nebo pojedu večer. Praha bude tak krásně osvětlená, nebe bude nádherně modrý a oranžový světla pouličních lamp se kolem mě budou jen tak míhat. Evropská bude prázdná a já budu zoufale čekat, kdy tam konečně bude nejvyšší povolená sedmdesát. Jestli se mi teda bude chtít dodržovat předpisy. A nebo pojedu jak uznám za vhodný a až se jednou vrátim, tak si úřednickej aparát vybere svoje. Nakonec nechám Prahu za sebou, najedu na dálnici a plyn půjde pěkně k podlaze. A bude mi to jedno. Sto nebo stotřicet? Je to jedno. Všechno je o pocitu a o zvyku. Chvíli si raději i do mírný zatáčky člověk podřazuje, ale nakonec si zvykne a projede jí bez plynu na devadesát a nic se nestane. Vůbec nic. Budu to cítit. Jak mě brní noha, jak se motor snaží, jak pedál vibruje. Pojedu pryč, daleko pryč. Jen snapnu, že už na všechny kašlu a zmizím. Kdo ví, kdy se vrátím. Pojedu do tmy, přede mnou jen pruh světel, podél dálnice tisíc očí. Zařadím se do levýho a pojedu. Nikdo mě nebude zdržovat, já nebudu nikoho zdržovat. Třeba předjedu pár kamionů, dálničních hlemýžďů. Třeba se rozsekám hned za Prahou. Třeba dojedu až k oceánu.

Bude to dlouhý. Nudný. Monotónní. Noha v jednom úhlu. Občas se zavrtoším, občas si zívnu. Třeba usnu a probudí mě ten zvuk, co vydávají pruhy skoro u krajnice a nebo mě už neprobudí nic. Všechno je možný. Třeba obejmu svodidla teplem orgánů, políbím šedivou zem. Ucítím boční vítr, co mi tlačí auto šejdrem a budu se s ním prát. Zabaví mě to a pak si vzpomenu na hudbu. Žádnou neslyším a chybí mi. Nějakou co mi celej tenhle kýč pěkně podbarví. Tak Jime, povídej mi něco! Povídej mi o těch dvěřích do duše, o jezdcích v bouři, o zažehnutým ohni, o jiné straně, o konci. Šeptej a nech to kvílet.

Of our elaborate plans, the end
Of everything that stands, the end
No safety or surprise, the end
I'll never look into your eyes...again

Je tohle konec? Je to začátek? Tak nešťastná volba. Chce se mi spát. Slyším tu podmanivost a klíží se mi víčka, řasy mávají snům na pozdrav. Usínám a nechávám se unášet tou rychlostí. Už je mi to jedno. Pavučina na skle! Plechy se kroutí v křeči, hmota se rozpadá, střepy letí do neznáma. Trhají látku, trhají kůži, bodají a ničí. Nikdo neřve, brzdy mlčí. Dým stoupá, mazlí se se vzduchem. Je chladno. Vlasy ve tváři, roztrhaný tělo a úsměv.

Jo to jistě. I takhle by to mohlo skončit. Ale neskončí. Nebude to tak krátká cesta. Stáhnu okýnko, vítr mi pocuchá vlasy a já se začnu chechtat. Proč tohle dělám? Mohla jsem zůstat doma na prdeli. Proč tohle dělám? Jedu vstříc kilometrům, já a pedály. Spojka je tragédka - lidi po ní akorát šlapou a to jen proto, aby pak mohli ochamatávat řadicí páku. Spojka je děvka. Spojku každej jen využije, dupne si a zas ji opustí. Na spojku si člověk zvykne, ale na poprvé ji stejně nemá nikdo rád. Taky to dělám. Je věčná a když už jí má někdo plný zuby, musí ji vyměnit za automat. Jinak se tý stalkerky nezbaví. Můžete jí třeba spálit, nebo jí nutit do vztahu s plynem. Pak docela řve, ta kurva. Je to s ní prostě těžký. Za to brzda a plyn, to už je takovej evergreen. Jsou jak jin a jang. Bez sebe by to nezvládali. Perfektní pár, perfektně se doplňují a spojka jim holt dělá křena. Snad mi tý spojky jednou bude i líto. S brzdou se naštěstí snese.

It hurts to set you free
But you'll never follow me
The end of laughter and soft lies
The end of nights we tried to die

Pamatuju si ty chvilky a proto jedu pryč. Ty jiskry v očích. Měly tak zvláštní barvu, jasnou, možná trochu do šeda, odstíny zelený a modrý - nepamatuju si je přesně. Ten letmej dotek pod lícními kostmi a pohlazení po tváři, propletené prsty a vůni karkade. A mě bylo krásně. Tak jiný, tak blízký. (Určitě bys věděl, jaký měl ten čaj nutriční hodnoty.) To pevný objetí a přesně střižený vlasy. Tvý mramorový tělo. Máš trošku hrubý ruce a taky hlas, když si dáš dýmku. Zdvihající se hrudník a propocený prostěradlo! Zuby, nehty, vlasy! Tahej, tak mě za ně přece chytni! Tak pojď, snaž se! Byla jsem aspoň dobrá? Tak byla!? Už jsme spolu nemluvili. Chodil jsi se znamením od sukuby, dokonce dvakrát; označkovanej ale nikdy můj. Člověk člověka vlastnit nemůže a city si nevynutí. Může jen doufat, tiše plakat, tiše si zoufat a probouzet se s nadějí. Proto jedu pryč. Pryč od těch krásnejch ztrát, pryč od marnejch nadějí, pryč od romantickejch představ. Neměly v tom být city. Taky nejsou - necítíš a já ty city nepoznávám. Tělem mi proudí inkoust, naráží na stěny žil a tepen, chce je protrhnout a psát ti řádky, co si nepřečteš. Ani bys neměl. Nikdo by neměl. Ne, nebyla to chyba. Nelituju. Patří ti za to díky - tak nádherná intimita, tak milej úsměv, tak jasný oči, tak zajímavý rozmluvy. Je tohle láska? Je to vůbec cit? Je to chtíč?

C'mon baby, take a chance with us
C'mon baby, take a chance with us
C'mon baby, take a chance with us
And meet me at the back of the blue bus
Doin' a blue rock
On a blue bus
Doin' a blue rock
C'mon, yeah

Nepřestávám na to myslet, ale Kassiopeina dcera to chtěla jinak. Tak přidám plyn, nevím kde jsem. V tom se mi ozve mobil. Není kdo by mi volal, není kdo by mi psal. To sousedovic operátor mě vítá v síti. Cítím jak mi slábnou ruce. Musím zastavit. Tiše zaparkuju za hradbou spících tiráků a prosím jedno latté. Pozoruju zářící neonovou škebli a ona zas mě. Počítám místní, je hluboká noc, možná už nad ránem. Nechci vědět kolik je. Počkám na svítání. Deset samotářů, každej se svým hrnkem kafe, každej na cestách...a z nějakýho důvodu...by tu člověk šťastnou tvář jen těžko hledal. První paprsky za zadělaným sklem konečně protnou šedomodrej horizont. Teď! Teď je ta chvíle! Parfém z benzínu mě praští přes nos, pomalu se loudám podél obrubníku a bílejch čar. Nějak nevím co teď. Čau, ozvi se někdy. ;) Co takhle vyrazit na kafe nebo tak něco. :) Těžko bys měl zájem. Moje srdce nezlomíš, ani nechceš, vím co ty nevíš. Všechno tohle bude v truhle uzamčený tajemství. Třeba jednou - ráno v tramvaji si zas řeknem ahoj, tak co píšou v metru, co ve škole, umíš na test? Co bylo už se nezopakuje. Co bylo znova nebude. To ale záleží na tobě ( a na tobě ). Možná, že až zrnka cukru napadají na dno misky, možná že až tu vyjde slunce, možná že až budu chtít vědět, jaké je to být volná, možná že až se budu cítit dobře, možná že až tě zakleju, tak pak se zase sejdem...


This is the end