Lacus Solitudinis / 4. (5)

Helen Zaurak Prozaická miniatura » Ze života

Anotace: ...

Struktura vesmíru je nezávislá na tom, jak jej člověk vidí a vnímá. Tedy, i život je takový, jak na něj nahlížíme, pravou podstatu zřejmě nikdy neobjevíme. Všemu, co známe a víme, všemu co je, předchází mysl. Nedokonalá. Přesto, dalo by se říct, existuje jistá bláznivá logika. Díky ní jsou naše malá dobrodružství přesvědčivá, právě proto, že jsou tak nepravděpodobná.

Stalo se. Hvězdy pohasly. Zhroutily se mi svět a víra. Nádherná. Plná slunce a polární záře. Bílých medvědů, roztomilých legračních tučňáků, zpívajících velryb, důvěry, divokých vlků. Mezi nimi nade všemi vznešený Vlk samotář, Člověk, na celém světě jeden z mála.
Zázraky se nekonají. Padla jsem na kolena. Emoční ztroskotání. Z matematiky vím, že existuje řada různých logik odlišných od té, kterou v běžném životě užíváme, nebo v níž mohou být tvrzení jen pravdivá nebo nepravdivá. Ponaučení? I když si myslíme, že již konečně jsme našli pevný bod, život stejně se bude ubírat svými cestami. Plakala jsem. Dívka v bílém. To, čemu se říká duše, bolavé a rozbíjené, opouštělo mě. Řítila jsem se do ztracena. Dlouhé týdny, měsíce. Bez povědomí, kam. Snad do míst podobných měsíční krajině. Vlekla se prašnými pustinami, vyschlým dnem moří, zálivy a bažinami. Jezerem osamělosti. Lacus Solitudinis. Odvrácená strana Měsíce. Život nebyl v tu chvíli důležitý. Jen bolest. Zpustošená naděje. Hloupý sen, co neměl se stát skutečností. Ledový závan z hlubin kosmické pravděpodobnosti.

Jsem osamělou divokou vlčicí,

ale jen v skrytu duše,

kam nikdo nevidí.

Toulám se po místech odlehlých, vzdálených.

Studí mne nejen tlapky z plání ledových.

Nekonečně zraněna, lovím snové ptáky na nebi.

Pohybuji se vesmírem.

Běžím životem.

Hloubím díru do temnot,

snad abych zahlédla,

co ve mně zdánlivě nejslabší,

je nejsilnější a nejhoroucnější.

Něžný cit k Tobě.

Šepot nadějí.
Hauúúiiíííííí.
Hauúúiiíí..!

V člověku musí být přece víc než výjimečně vyspělé automatické schopnosti, procesy, reagující na hrozby a příležitosti. Ty mají i jiní živočichové. Třeba ptáci, orientující se podle hvězd. Nebo mravenci spolupracující během stavby mravenišť či při pěstování hub. Při válčení. Mravenci jsou jedni z nejagresivnějších tvorů v živočišné říši. Automatické procesy jsou téměř dokonalé. Mají za sebou tisíce produktových cyklů. Stejně tak počítače. Automatické roboty. Bioroboti - vlastně, co jiného je člověk, když ovládne ho zloba a vztek? Nebo opačně, v propast strhující beznaděj. To se vědomí vypíná a nastupuje automat. Vládu nad tělem převezme automaticita a člověk se začne chovat jako robot. Robota - člověka ovládají emoce a příkazy automatické mysli. Nehledá pravdu, ale argumenty na podporu zakořeněných a intuitivních domněnek. Ale vedle automaticity existuje také řízený proces. Soukromý vesmír. Dech jiné dimenze. Když zemřu, ztratila bych důležitou část existence. Nadechla jsem se. S nejlepší vůlí, v souhlasu s Universem. A tehdy jsem ho poznala. Mimozemšťana.

Autor Helen Zaurak, 30.01.2016

Přečteno 443x

Tipy 9

Poslední tipující: Petbab, enigman, Nikita44, jitoush, Amonasr