nic není tak, jak to vypadá

Je to těžký, když nemáte viníka. Zrovna když strašně potřebujete někoho, na koho byste mohli hodit aspoň část toho, co leží na vás.

 

 

Mám v sobě tolik vzteku a nedokážu ho namířit nikam jinam, než dovnitř. Nevím, kde přesně je ta hranice mezi bolestí a zlostí, ale vím jistě, že u mě už to všechno tak nějak splývá. Někdy ani nevím, co vlastně cítím.

 

 

V mým věku by člověk neměl počítat minuty. Nemělo by to být takhle, nikdy to tak být nemělo. Ale je a já s tím nedokážu vůbec nic udělat.

 

 

Už mě unavují nové začátky. Všechny ty nadějné starty, které vedou vždycky na ten stejný konec. Život je hloupý koloběh stejných událostí, které se k vám více či méně pravidelně stále vracejí. Naprosto nezávisle na jakémkoli úsilí.

 

 

I tak jsem se v tom všem dlouho snažila najít nějaký smysl. Nějaké souvislosti, nebo impulsy, které by mě třeba posunuly někam dál.  

 

 

A pak mi konečně došlo, že v tom není vůbec nic. Prostě to tak je.

 

 

Prostě to tak je.

 

 

Je to těžký, když nenajdete žádného viníka.

 

 

Protože už zase zbýváte jen vy.