4m

Je to prchavější, než okamžiky. Záblesky radosti, prosvítající mezi všemi těmi vzpomínkami. Chleba nakrájený na kostičky a šunka, která už nikdy nechutnala tak, jako tehdy.  Jako by stačilo natáhnout ruku. Jako by to stačilo.

Jsem několik lidí zároveň. A ani jednoho z nich pořádně neznám. Nikdy nevím, co mám sama od sebe vlastně očekávat.

Jakou cenu má život?

Držím to v sobě jako lavinu. Zaplavuje mě zevnitř a stahuje dolů pokaždé, když se pokusím něco udělat.  

Tak čekám.

Čekám, aniž bych vlastně věděla na co.

Nejvíc ze všeho bych si teď přála takové ty obyčejné věci. Hovory o ničem dlouho do noci, pocit příjemné únavy, kuchyň s čerstvým chlebem a šunkou. Úplně vypnout. Na minutu, hodinu, na týden.

Přeju si, abych se dokázala vrátit do bodu, kdy to ještě mělo smysl.

A zůstala tam.