Zamyslela jsem se nad domácím úkolem

Zamyslela jsem se nad domácím úkolem

Anotace: Krátká cesta

Vystoupila jsem z auta a přemýšlela nad tím, jestli tam uvnitř zůstala nějaká láska nebo jsem si všechnu odnesla s sebou na cestu.

Potřebuju si popovídat se svýma myšlenkama, mám jich plný batoh a tíží mě představa, že bych je doma musela schovávat pod postel, kde se k nim nerada vracím, práší se tam na ně a stejně nakonec skončej s ostatníma v sáčku plnícím útroby vysavače.

Každý krok rozbředlým sněhem je svižnější, když vím kam jdu a co tam budu dělat.

Cestu si pamatuju, i okliky, které se vyhýbají ostatním lidským krokům.
Je světlo, bezpečno, i přesto se mi zrychluje tep, když míjím místo sviních rochnišť.

Tuhle chvíli mám ráda, tu, kdy se mi začne zvedat adrenalin a myšlenky ve tvaru kamení zahazuju pod ledovou hranu rybníka, kde zrovna nesedí žádnej rybář, kterej by je lovil zpátky na zem.
Je to jejich konečná, rozloučila jsem je se životem a s lehčím batohem mohu pokračovat za další překážkou na cestě.

Ze širší cesty se stává stezička. Nikdo jiný tu přede mnou nešel. Každý nový obtisk mé šlépěje v pomalu tajícím sněhu, mě naplňuje zvláštním uspokojením, které pomalu přechází v radost.

Ubírám se podél potoka, který kopíruje hradba trní a nedočkavě vyhlížím červeně ostrý hrot věžičky opuštěné školy.

Brod, který jsem znala před lety se někam ztratil.
Pomohl mi spadlý kmen. Nejdřív jsem ho musela přesunout blíž ke stromu, kterého jsem se při přechodu mohla zachytit.

Teď už nemyslím na nic. Jen na na tu věžičku a způsob, jak se k ní dostanu.
Kmen je těžký, kluzký, ale stabilní. Nezbývá nic, než se plně soustředit a nevymáchat se v ledové vodě.
Povedlo se, očima bloudím skrz husté trnité křoví a na chvíli mě zastaví myšlenka "Na tohle jsi snad trochu stará holka".
Uřízla jsem jí hlavu a napíchla na růžový keř. Hned byl veselejší a slušně poděkoval za novou tvář.
Stačí překonat posledních padesát metrů a jsem doma.
Koutkem oka zaznamenám smějící se zrezlou cedulku se zbytkem nápisu "vstup zakázán" a s rozšířenými zorničkami si opatrně klestím cestu trním.
Zasáhne mne jen jediná větvička a vykouzlí mi na hřbetu ruky půvabně tenkou zarudlou čárku, zakončenou drobounkou krůpějí krve, která vypadala jako tečka na konci věty.

Usmála jsem se na zchátralý dům, který se najednou objevil na konci mé cesty.
Vystoupala jsem po rozbitém schodišti a pozdravila dvě mladé břízky tiše se kolébající na zdi opuštěného domu, kdysi plného dětí.

Vedle rozkládajícího se vosího hnízda ležel starý kýbl, řekla jsem "Dobrý den" a posadila se mu na dno.

Když jsem otevřela batoh, ležela tam jediná věc.
Kniha povídek od pana Hrabala "Domácí úkoly z pilnosti".
Autor Papagena, 10.02.2019
Přečteno 113x
Tipy 3 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: Jort, Amonasr
ikonka Komentáře (1)
ikonka Komentujících (1)

Komentáře

...skvělé...to já rád...

12.02.2019 13:07:22 | Jortreagovat

© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter