Lávové kameny v dlaních

Tiše zula ostych a nemohla si vzpomenout,kdy to bylo naposled.

Zabořena do měkkého podloží,ochlazena čekáním a znějící prouděním

od jihu k severu,nastavena v jeho směru,důvěřivá a připravená vyjít ze sebe

alespoň na práh,na onu pomyslnou hranici,kde je možné spatřit zblízka

téměř všechna skrytá zákoutí,prozkoumat je všemi smysly a pak......

plynule přejít za svitu úplně jiného Světla.

     Zabořila se ještě hlouběji,aby se přicházející teplo mohlo přimknout k ní,

aby dovolilo rozproudit pohyb na dávno zapomenutých cestách.

Podvolila se a vše se uvolnilo do ztracena,odevzdalo se hřejivému vyzařování,

takovému,že se nemotorné myšlenky přestaly vrtět jedna vedle druhé , nechaly se

usměrnit pulsující energií a prostě se umístily do klidových zón,kde se postupně

rozplynuly.

Vše se zprůhlednilo a rozvolnilo,každý kousek s bolestivostí byl vyjmut,opracován

ze všech stran do klidu a opět s patřičnou péčí vrácen zpátky na své místo,aby

vše do sebe zapadlo a zazněla souznělá melodie.

Zavrtěla se,aby zjistila,že je bdělá a že není sama.Byla připravená.

Průzorem,který viděla jen ona,spatřila procitání blízkosti.Zhluboka se nadechla a

v zadržení ještě více prosycovala všechna posílená místa kouzlem okamžiku.

Ještě nepřeskočila práh,jen se otočila a dotýkala se,jak nejláskyplněji dovedla.

Tušila,že je jen krůček od chvíle,kdy ze sebe něco daruje.Sama pro sebe se

usmála,zavřela oči a někde hluboko v sobě vše odevzdala.