Děda Jánoš

Anotace: **

.

V paměti mi zůstaly živé útržky na dědu, kterého jsem zažila do svých 5 let. Ani jednu z babiček jsem nezažila a druhého dědu si tolik nevybavuji. Jen můj bratr na něj má vzpomínky. Maminka se starala o mne a o bratra nějakou dobu sama. S tatínkem se rozvedli, ale kontakt se i nějakou dobu udržoval, dokud jsme bydleli ve stejném městě.  Oni o sobě nikdy špatně nepromluvili ...
jak už to chodí, střípky skládačky se mi s věkem i doplňovaly. Zachovávali si k sobě úctu a vím, že se měli stále rádi.
Zvítězilo tam mladí, divokost a nevyzrálost...jj
Oba nás milovali, proto to bylo bolestnější.
Nikdy jsem nepochopila, že se jejich cesty rozešli.
Celý život jsem poslouchala od příbuzných,
že jenom z velké lásky se rodí děti, které jsou tak podobné rodičům.  Já mamince a bratr tatínkovi, ale co nám to bylo platný. Věčné pozdravy .. 

Ale tahle vzpomínka je o dědovi.
Jedna, z těch, které jsem si uchovala a často se mi zdála ve snech.
*K napsání mě inspirovalo čtení
o babičce u Květky Š
a tímto jí moc děkuji.*
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

 

Mé dětské velké oči sledují vrásčité ruce
a shrbenou postavu,
držící v ruce fajfku.
Trochu nazlobeně vyhlížející pohled
z pod hustého obočí
a zvlněné husté,
šedivé vlasy.

 

Pohled toho muže, působil přísně.
Mumlal si něco maďarsky.

 

Maminka řekla,
"Neboj se děda není zlý,
je jenom starý,
on je hodný ."

 

Seděl na židli a omýval si staré zranění
na noze,
vodou ze škopku.
Maminka mu zatím,
vařila fazolovou polévku.

 

Ve chvilce jsem se vytratila nenápadně,
do vedlejší místnosti,
kde byla ložnice.

 

Starý dubový nábytek.
Velká postel, velká skříň.
Vše srovnané, jakoby
tam nikdo nikdy nechodil.

 

Za chvíli křik z kuchyně
"Kde je to dítě, co tam chce.
Tam nemá co dělat, tam jí nespouštěj. "

 

Maminka se začala omlouvat
a povídá vlídně
"Maruško, tam nesmíš chodit,
děda si to nepřeje. "

 

Utekla jsem na dvorek,
kde byla mezi stromy houpačka
a tam už jsem, zůstala.

 

Za nějakou dobu přišel děda ven
a jeho kroky mířili za kůlnu
k záhonku s jahodami.

 

Natrhal jich pár a přišel ke mně.
Povídá napůl česky a napůl maďarsky
"Na ďere ide, vem si jahody."

 

Nabrala jsem si a děda byl přikrčený,
nechal nastavenou otevřenou
dlaň s jahodami
a druhou mě hladil po vlasech.
V očích už nebyla ta přísnost.
Vypadal mile
a bylo vidět, že ho to mrzí.
Pousmál se,
až to zahřálo.

 

On asi bude hodný,
je jenom nemocný a starý,
pomyslela jsem si.

 

Za chvíli maminka zavolá,
že už musíme domů jít ,
ať se jdu s dědou rozloučit.
Otevřela velká vrata u domu.

 

Děda nás doprovází až k nim
a ještě si s maminkou povídají
něco maďarsky,
čemu nerozumím.

 

Držím se jednou rukou maminky
a druhou mávám dědovi,
dokud úplně nezmizí.

 

Jdeme zkratkou přes hřiště,
dírou v plotu
na návštěvu k tetě,
vyzvednout brášku.

 

On si tam hrál s ostatními kluky
na různé apače
a na vojáky.
Zkrátka, měli toho hodně
co pozabíjet,
co přeprat
a co pochytat,
no kluci.

 

Děda už zůstal jenom
v mých vzpomínkách.

 

Malé útržky a několik příhod.

 

Zemřel, když mi bylo pět let.
K vratům jsem tajně utíkala přes to hřiště, sáhnout na kliku těch vrat,
zda už je doma,
zda už přijel
z nemocnice.

 

Nikdo mi nevysvětlil,
co to je, to slovo "umřel ".

 

S tím se těžko srovnává
a těžko to pochopí,
malé dítě.

 

Slovo "umřel " pro mě dlouho bylo něco,
jako, že odjel na dlouhou návštěvu,
ze které se zase někdy vrátí.
Nějak mi nešlo na rozum
že...je to slovo
...kdy už toho člověka neuvidím.

 

Jak jsou ty dětské myšlenky zvláštní.
A dospělí, kteří nic nevysvětlí.
Dokážou do dětských hlaviček nasadit spousty otazníků,
které vytváří další
a další fantazii.

 

Hodněkrát se mi vše ve snech vrací.
Hlavně ta velká vrata a dům,
kde děda bydlel.

 

Ani nevím, kolikrát jsem se tam běžela podívat a sáhnout na tu kliku.

 

Jestli to byla skutečnost,
kolikrát jsem tam opravdu běžela,
nebo to bylo ve snu.

 

Vidím vyšlapanou pešinku podél plotu, hřiště i tu díru, kde se držela vždy kaluž.

 

Úzký potůček, velký dub u něj cesta
a hned předním vrata a TA klika,
která je jako znamením do minulého světa
a tam za nimi,
. . .stojí
děda.

 

Když zavřu oči, tak ho vidím.
Byla to jen krátka vzpomínka
a byla jsem hodně malá,
bydleli jsme tam do mé druhé třídy.
Nepochopím,
že si vzpomínám i na detaily
v kuchyni u dědy
i na věci v zahradě.

 

Že mi to vše zůstalo v paměti.

 

A dnes nevím co bylo před týdnem . ..
určitě to mnozí z vás
dobře znají.

 

A vzpomínky, které se ukládají,
jako film ve snu stále běží.

 

.