Mlha se rozplynula

Za okny bezhlesný středpevropský vnitroblok, svítí ty samé okna co včera, ty samé svĕtnice, byty, životy v nich. Kdo v nich ponocuje tentokrát? Představuji si silulety, bytosti zmámené konzumní společností, otupĕlostí, zcizené v sobĕ, přemítající, pracující do noci, ztrácející se v šeru myšlenek, paměti, touhy, nicotnosti. 

Ty svĕtla tvoří jakýsi protipól mé existenci, mým projekcím nitra, mé bezejmené prázdnotĕ, nesnĕnému snu o proudu vĕdomí, pouhém prostředku dostat se do spánku, unavit spinální nerv, nechat víčka padnout, jako v posledním tažení, obrácené hodiny, kdy je únava slabá a nepustí jej do hájemství sladkých vln théty, kdy se zdají sny, o nichž podstatou víme jen, že třídí vjemy ze bdĕní. 

Rozlehlý vnitroblok je členitý jako mĕsto uvnitř mĕsta, hradby betonu kam se podíváš, když vykouknu spatřím další svĕtla, žárovky z pokojů, kde se odehrávají příbĕhy, kde rotují mozkovny, lidé si čtou, sní, odpočívají, nebo se milují. Mladá koc mluví ze spaní o počítači. Jiný hraje na imaginární varhany, přemítá, co si dá zítra na sebe, co řekne spolupracovnici, nebo kam mizí duše po zatracení podivnĕ šarlatové vĕčnosti. 

Optikou filmového voyéra nahlízí za oponu noci, bdí, aby se přiblížil spánku, aby zapomnĕl na sebe a přiblížil se životu nekomu naproti v ulici, za okny a moderními skly, tĕsnými individualitami mĕstských hradeb, lokality právĕ usínající metropole, co přinese zítřek, který je dneškem?...