Anton Pavlovič Čechov: STRÝČEK VÁŇA (recenze)

Anotace: Představení pro ty, kdo se nejdou do divadla uhihňat...

 

Anton Pavlovič Čechov: STRÝČEK VÁŇA  (recenze)

 

Režie: Michal Dočekal

Scéna: Martin Chocholoušek

Hudba: Petr Haas

 

Ivan Vojnickij: Igor Bareš

Jelena: Lucie Žáčková

Sofie: Kateřina Holánová

Profesor Serebrjakov: František Němec

Lékař Astrov: Martin Pechlát

Tělegin: Saša Rašilov

Vojnická: Iva Janžurová

 

Činohra ND ve Stavovském divadle, 25.5.2014 v 19:00

 

 

Když jsem dostal od pozorné kamarádky volňásky do Stavovského divadla na Strýčka Váňu, udělalo mi to velkou radost, klasickou činohru jsem už delší čas neviděl. Ze zvědavosti jsem si našel i reklamní trailer na webu ND, který mě ale malinko vylekal – ten způsob inscenování mi připadal až příliš moderní a expresivní  zejména pro vkus mého přítele. Já ovšem taky nejsem přílišným příznivcem převádění kusů klasického repertoáru do současnosti za každou cenu.

 

Každopádně jsme se ale oba na včerejší představení těšili. Přiznám se, že ačkoliv jsem už většinu známých Čechovových her viděl vícekrát, a to i v původním jazykovém prostředí, třeba na kdysi slavné moskevské Tagance, nikdy jsem si nebyl tak úplně jistý, jak si poselství jeho her vyložit. Přišly mi často až příliš rozvleklé, nabité jakousi  až tíživě melancholickou atmosférou monotónní bezvýchodnosti, bez nějaké vypjatější dramatické zápletky, zkrátka málo „akční“. To slovo sice nemám vzhledem k současným konotacím vůbec rád, ale výstižněji to vyjádřit neumím.

 

I včerejší představení na mě zpočátku působilo podobně. Pokud jde o scénu, mé obavy se ale nenaplnily – nebyla přehnaně modernistická, ani přespříliš minimalistická, ačkoliv k nějakému doslovnému realismu měla také poměrně daleko. Působila na mě docela přirozeně a ani mi nevadilo, že děj, který režisér obsahově nechal zasazený do původního prostředí i doby, byl zarámován výtvarně soudobě, tj. kostýmy i některé rekvizity (např. lednička) byly ryze současné. Z mého pohledu se to nijak netlouklo. Spíš mě překvapil přítel tím, že jemu se naopak scéna zdála zbytečně přeplácaná a některé prvky, které měly metaforicky podtrhovat  významy zakódované v obsahu hry, jako například pasti na zvěř rozeseté po jevišti, mu připadaly  rušivé. Když minimalismus, tak důsledný -  shrnul bych asi jeho pocity z výtvarné stránky inscenace. Po diskuzi jsem musel připustit, že jeho pohled má také své oprávnění, výtvarná čistota scény tím asi poněkud utrpěla a je otázka, do jaké míry je úkolem scénografa překládat obsah díla až do určitých výtvarných „polopatismů“, byť v symbolické rovině. Na rozdíl od něj mě to ale nerušilo – možná je to tím,  že výtvarné umění nevnímám tak intenzivně, jako on.

 

Také použití jakési anglicky zpívané popové odrhovačky z 80. let  jako občasného podkresu jsem nevnímal tak negativně jako přítel – vyložil jsem si to jako snahu režiséra poukázat metaforicky na globální a stále aktuální významovou platnost Čechovovy hry i nemožnost vymanit se z všudypřítomných  manipulativních klišé.  Škoda jen, že nebylo víc využito původní hudby Petra Haase, která mi připomínala náladou trochu hudbu ve filmech Davida Lynche, a působila  naprosto skvěle nejen sama o sobě, ale  i v souznění s Čechovovým dramatem.

 

Každopádně jsme se shodli, že herecké projevy, zvlášť těch hlavních představitelů, kterým poskytly jejich role dostatečný prostor, byly  poctivě kvalitní a uvěřitelné. Nikdo zbytečně nepřehrával a výkony byly příjemně vyrovnané a souměřitelné. Nejvíc ale přeci jen zaujaly psychologicky dobře prokreslené postavy ve skvělém ztvárnění Igora Bareše, Lucie Žáčkové a Kateřiny Holánové.

 

Téměř zaplněné hlediště přijalo Strýčka Váňu s náležitým soustředěním, ani nevyhnutelných „chichotalek“ tentokrát nebylo mezi diváky tolik, drtivá většina kupodivu po celou dobu zřetelně vnímala, že nejde o žádnou komedii, a ani herci samotní se nesnížili k dnes tolik oblíbeným přihlouplým křečovitým gagům. Maně se mi v té souvislosti vybavil nedávný TV záznam Kunderova Jakuba a jeho pána z Divadla bez zábradlí,  kde se Heřmánek s Bartoškou každou chvíli uchylovali ke zbytečně obscénním gestům a ve svém věku už tak připomínali spíš politováníhodné „dědečky prasáčky“ než rozšafné chlapíky. Podobné laciné trapnosti, alespoň v téhle inscenaci, naštěstí do ND ještě nepronikly.

 

A možná je i zásluhou režiséra a herců, že v jejich uměřeně civilním pojetí tentokrát ke mně Čechov promluvil naprosto soudobým jazykem. Uvědomil jsem si, že předem marná snaha většiny lidí vymanit se ze svého společenského předurčení a postavit se vlastnímu osudu je charakteristická pro jakoukoliv epochu až podnes, ať si snažíme jakkoliv namluvit, či je nám spíše neustále namlouván, opak. Jedinou výhodou oproti minulosti je snad to, že o tom, čím nás vlastní život naplňuje, přemýšlíme čím dál méně a globálně vítězící konzumerismus dává poměrně snadno, alespoň v té naší menší a bohatší části světa, mnohým iluzorní pocit, že žijí plnohodnotně. Na rozdíl od Čechovových hrdinů, kteří neměli možnost přepínat TV kanály a namísto toho kladli sami sobě občas i nepříjemné otázky, na něž dodnes neznáme uspokojivé odpovědi.

 

Hodnocení: 80%

 

Praha, 26.5.2014

 

 

 

VOJNICKIJ:

 

Stydím se! Kdybys věděl, jak se stydím! Ten pocit studu se nedá srovnat s žádnou fyzickou bolestí… Je mi sedmačtyřicet; kdybych tu byl, řekněme, do šedesáti, tak je to ještě třináct let. Taková doba! … Rozumíš, kdyby tak člověk moh zbytek života prožít nějak jinak. Kdyby se moh jednoho jasného klidného dne probudit a v tu ránu vědět, že začíná nový život, že celá minulost je pryč, že zmizela jako pára. (Pláče.) Začít nový život… Poraď mi, jak začít… čím…

 

ASTROV:

 

(zlostně) Di se vycpat! Jakejpak novej život, prosím tě! Naše situace je naprosto beznadějná.