Nesmyslem za smyslem

Anotace: Trochu jiná vernisáž. v posledních třech dnech jsem absolvovala tři výstavy. O dvou se dočtete šude - o této třetí zaručeně nikde.

 

NESMYSLEM ZA SMYSLEM

aneb Malovat může každý

 

Takavárna, Na Topolce 2, Praha 4,

6 - 31. 10. 2014

 

Může opravdu malovat každý?

Tuto otázku vzali za své vychovatelé a speciální pedagogové v pražském Jedličkově ústavu a rozhodli se dát mladým lidem možnost tvořit.

Výsledky práce svých svěřenců pak instalovali do Takavárny, kde pro ně a jejich přátele včera uspořádali vernisáž.

Měla bych asi začít tím, že nejdříve vystoupila... ale nejdříve se stala jiná věc. Objednala jsem si kávu, kterou mi připravila slečna na vozíku

a pán, který pohyboval jen jednou rukou. Byli brilantní, nejistá jsem byla já.  Pak jsem usedla ke stolku a...

A budu pokračovat další otázkou:

Už se vám někdy na vernisáži stalo, že  k vašemu stolku přisedl vystavující umělec, představil se, povídal o problémech s prací a pochválil vás, jak na svůj věk báječně vypadáte?

Já jsem včera to štěstí měla. Ten mladý muž přijel na vozíku, sotva udržel kávu v ruce a mluvil s velkými těžkostmi. Ale když mi podal ruku, byla v ní síla, jakou bych nečekala.

Nečekala bych ani to přijetí, ani to, že si mě vůbec na vernisáži někdo všimne.Přidala se k nám další slečna na vozíku a ještě jedna, na které jsem nepoznala, co jí vlastně chybí - ta nadšeně vyprávěla, že má půlúvazek jako osobní asistentka, celý den se nestihla najíst, sdělovala šťastně. Byli otevření, uvolnění.

Ale pojďme zpět k vernisáži. Nejdříve tedy vystoupila paní Irena Kreitlová a rozhovořila se o tom, jak chtěla svým svěřencům zprostředkovat možnost výtvarného vyjádření. Mnohým se nechtělo, nevěřili si. Vzhledem k různým hendikepům začínali skvrnami, kaňkami, šmouhami. Přizpůsobovali techniku svým možnostem, objevili tzv. smejvák, akční akvarel. Objevili koláž, malování prsty, spojovali výtvory s mluveným slovem.

Zjišťovali, že i ze zdánlivě nesmyslných tvarů se může vynořit konkrétní, smysluplný tvar.

Nesmyslem za smyslem.

Využívali svých nedostatků k prospěchu věci - jak mi později řekl vychovatel Jiří Hejtmánek u jednoho akvarelu, chlapec se spasmatickými potížemi například maloval tak výraznými tahy, že se jeho rukopis stal osobitým a nepřehlédnutelným.Tady musím ještě doplnit inoformací, že zmiňovaný chlapec chodí do běžné školy a na výtvarné výchově pouze dvě hodiny sedí s rukama v klíně.

Vernisáž pokračovala kulturním vystoupením, recitací limeriků nejen Learových, ale i veršíků z vlastní dílny, zazněla flétnička i kytara. A pak obrázky -  víte, kdybyste nevěděli, kdo maloval, mohli byste myslet, že jste se octili v galerii moderního umění. Nebo - abych zůstala na zemi - přinejmenším v dobré ZUŠ. Zaujala mě  koláž Titanik a cyklus siluet, ve kterých výtarníci zachycovali své přátele, soubor obrázků s tématem Afriky a také dva akvarely s názvy Jarní pohoda a Podzimní vztek. Bylo mi tam dobře, povídala jsem si s účinkujícími a byla překvapena jejich espirtem.  Musím říct, že smysl této výstavy jsem pochopila a jeho smysluplnost mi potvrdila i další epizda.

Nedalo mi to, abych se paní Ireny nezeptala, zda by něco nebylo na prodej - domnívala jsem se, že jí tím vnuknu úžasnou tržní ideu. 

V žádném případě! Ochranitelsky zastala své svěřence. Ta dílka vznikla proto, aby si vyzdobili internát TAP a tam také budou, proto si s tím děcka dala takovou práci!

A jestli chcete něco koupit, přijďte na vánoční trhy!

Přijdu.