Giuseppe Verdi: Aida (trochu opožděná recenze)

Anotace: Skvělý zážitek v plzeňské opeře.

 

Giuseppe Verdi: Aida (trochu opožděná recenze)

 

Divadlo J.K.Tyla, Plzeň, 19. října 2014, 2. premiéra

Dirigent: František Drs

Režie: Tomáš Pilař

 

 

Kdo z milovníků opery by neznal Aidu. Verdiho hudba je ale vlastně přístupná i těm, co se opery jinak možná bojí. Krásné poslouchatelné melodie, dramatický a bohatý děj, který má spád, pastva pro uši i oči. Záleží už jen na režisérském uchopení, způsobu inscenování a kvalitě provedení, zda Verdiho potenciál umocní či naopak přidusí.

 

I já jsem už Aidu viděl a slyšel víckrát, tak jsem se samozřejmě do Plzně těšil. Sice jsem měl zrovna pár dnů před vyvrcholením jednoho celoročního projektu a hlava mi už nechtěla moc brát, ale o to vítanější pro mě tím pádem bylo, že můžu přepnout úplně jiným směrem a nechat včeličky v hlavě poletovat mnohem příjemnějším způsobem.  Jelikož jsem ale neměl o tomto konkrétním představení žádnou bližší povědomost, než tu, že se režie ujal nový šéf plzeňské opery, který je současně nejmladším činným operním režisérem u nás vůbec, docela jsem byl zvědavý, jak se s touto inscenací popasuje. Tím spíš, že jsme na ni vyrazili společně s přítelem, který mi před pár lety právě u Aidy během  přenosu z Metropolitní opery v kině usnul, čímž se definitivně zlomila má snaha udělat z něj podobně zapáleného příznivce operního žánru, jako jsem já. S konečnou platností jsem tak tenkrát pochopil, že nemalou investovanou energii můžu věnovat něčemu mnohem užitečnějšímu, než naprosto marné snaze zkoušet ovlivnit hudební vkus svého životního partnera. 

 

V souvislosti s mládím režiséra Tomáše Pilaře jsem se snad jen trochu obával možného bezuzdného experimentování,  kdy někteří  současní režiséři, neuměje zaujmout jinak, přesazují děj historických oper do současnosti a někdy až tak neskutečně násilně, že tím spolehlivě otráví úplně všechny – od účinkujících až po publikum. Snad jako nejděsivější příklad tohoto přístupu jsem před pár lety viděl TV záznam Wagnerova Parsifala z mnichovské opery, kdy král a královna ze starobylé německé legendy společně přidávali v montérkách cihly a maltu vedle míchačky na stavbě jakéhosi domu a celé to vypadalo jako nepovedená barevná pouťová reklama na Bauhaus. Zachránit to tenkrát nemohlo ani obsazení současné největší světové operní hvězdy Jonase Kaufmanna. Takže režisérské samoúčelné vrtochy dokáží občas zničit i zdánlivě nezničitelné, věřte mi.

 

Před Tomášem Pilařem ale klobouk dolů. Jeho mládí se sice na inscenaci projevilo, ale jen tím nejlepším možným způsobem. Viděl jsem totiž v Plzni zatím nejdynamičtější provedení Aidy ze všech těch, co jsem zatím měl kdekoliv možnost shlédnout. A to i ve srovnání s tou neuvěřitelně nákladnou, výpravnou a skvěle provedenou inscenací v Metropolitní, kde ani zlatem se blýskající a přebohatá výprava s ohromnými dekoracemi a desítkami statistů nezabránila sladkému usnutí mého jinak právě  výtvarně disponovaného přítele. Pochopitelně jsem tak v lóži plzeňského Velkého divadla sledoval kromě opery i jeho reakce a musím říct, že se nechal unášet od začátku až do konce naprosto soustředěně. No ono to ani nešlo jinak, protože během celé opery jsem snad nezaznamenal na jevišti jediné hluché místo, stále se něco dělo, postavy nejen zpívaly, ale opravdu i hrály, pohybovaly se bez přestání v přirozených a uvěřitelných  interakcích  po jevišti, doprovázeny výtvarnými, světelnými i choreografickými efekty a vychytávkami. Celé představení tak působilo nejen jako hudební bonbónek, ale i jedna velká podívaná, kde si pozorný divák najde i dostatek prostoru na pronikání do významů symboliky různých detailů a předkládaných živých obrazů. I stylizovaná gesta účinkujících bych tentokrát chtěl vyzdvihnout, evokovala totiž známé způsoby ztvárnění postav a božstev ze starého Egypta a v kombinaci se scénou Daniela Dvořáka, která také zajímavě pracovala s egyptskými symboly a hieroglyfy, tak  celé představení získalo atmosféru doby, ve které se děj odehrává, aniž by to působilo archaicky. Přitom gestikulace účinkujících byla do té míry citlivá, že ač trošku něčím připomínala náznak manýry v Praze občas režírujícího Američana  Roberta Wilsona (k jehož příznivcům patřím),  zachovala si nenásilnou uměřenost a splynula s celkovým pojetím opery, které byť je nepochybně moderní, snoubí se současně velmi dobře s jejím historickým charakterem  a nejde za hranu toho, co by mohlo urážet něčí vytříbený vkus. Sympatické je také to, že poměrně dost příležitosti dostali i členové baletního souboru, aniž by jejich vystoupení působila jako nějaké pouhé taneční vložky či přílepky, naopak organicky splynula se všemi dalšími složkami představení v jeden vyvážený harmonický celek.

 

Obsahu opery se tentokrát věnovat nebudu, jde o natolik známý kus, že si ho každý může, pokud ho ještě nezná, lehce vyhledat na internetu. Nemůžu ale neocenit pěvecké výkony, které ač se zjevně opíraly především o sólisty dostupné v českých podmínkách, což není vždy snadné skloubit s nároky na očekávanou kvalitu, rozhodně nezklamaly a přispěly k celkově velmi dobrému pocitu z celé inscenace. A to i přes počáteční patrnou hlasovou indispozici klíčového tenora Rafaela Alvareze, který se přes ni ale přenesl s profesionálním nadhledem a celé představení nakonec odzpíval solidním způsobem. Také výkon orchestru byl bezchybný a umocnil celkový zážitek, přičemž i přes svou barevnost a plnost nepřehlušoval pěvecké výkony, což se ne vždy a všude podaří.

 

Když k tomu připojím i okouzlení z nádherných prostor Balšánkova plzeňského Velkého divadla (byl jsem v něm poprvé), které si i  výtvarnou výzdobou a vznešeností svých interiérů ničím nezadá s přestávkovým korzováním uvnitř pražského ND, byl dojem z návštěvy nové plzeňské Aidy opravdu prvotřídní. Myslím, že Plzeň se coby Evropské hlavní město kultury 2015 má v žánru opery čím oprávněně pochlubit.

 

A pokud se do Plzně vydáte i vy, dejte si  občerstvení ve foyer v přízemí, kdy si berete nápoje i platíte samoobslužně (spoléhá se na samozřejmou kulturnost návštěvníka opery), takže neztratíte cenný přestávkový čas ve zbytečných frontách a můžete svůj zážitek umocnit i vychutnáním si třeba dobrého moravského vína v pěkném prostředí. Navíc ceny jsou takové, že Vám kompenzují i část cestovních výdajů, když to srovnám například s předraženými nápoji v návalech u baru třeba v pražské Státní opeře.

 

K napsání recenze jsem se dostal až se zpožděním, mezitím se ale ve mně aspoň pocity stačily usadit a celkový příznivý dojem opravdu ani s odstupem času nevyprchal. Po téhle společné zkušenosti tak nebudu muset svého přítele určitě přemlouvat k další návštěvě plzeňské opery v budoucnu. A nenechte se přemlouvat ani vy – nebudete litovat!

 

Praha, 4.11.2014 

Hodnocení: 90%

 

 

http://www.djkt-plzen.cz/cz/repertoar/predstaveni/aida/

 

https://www.youtube.com/watch?v=5j1dYi2Q_C0