Zdeněk Fibich: PÁD ARKUNA – trochu jiná recenze

Anotace: Skvěle vzkříšený Fibich v Národním divadle v rámci festivalu OPERA 2015.

 

Dirigent: John Fiore

Režie: Jiří Heřman

Scéna: Pavel Svoboda

Kostýmy:  Alexandra Grusková

Světelný design: Daniel Tesař

Videoprojekce:  studio Lunchmeat

Choreografie:  Jan Kodet

 

Helga: Dana Burešová

Dargun: Ondrej Mráz

Absalon: Martin Bárta

Margit: Alžběta Poláčková

Radana: Szilvia Rálik

Jaroměř: Martin Šrejma

Rutan: Valentin Prolat

 

Národní divadlo, Praha, 28.1.2015 v 19:00

 

 

Na tuto další operu v rámci 12. ročníku festivalu hudebního divadla OPERA 2015 jsem se obzvlášť těšil, protože jsem na ni jednak už od známých měl pochvalné kritiky a jednak jsem ji ještě nikdy neslyšel, protože se prakticky nehraje. A já rád poznávám, co ještě neznám. Současně jsem se ale trošku obával toho, zda mě dostatečně po hudební stránce zaujme a snese srovnání s osvědčenými tituly světového operního repertoáru.

 

Opera má dva díly, ten první pod názvem Helga je spíše jakýmsi komorním prologem k druhému dílu, jenž nese název Dargun a je vlastně teprve jakoby samotnou operou. Děj probíhá v podstatě ve dvou vzájemně se ovlivňujících rovinách  – ta „objektivní“ sleduje zápas mezi křesťanskými Germány a pohanskými severními slovanskými kmeny na Rujaně a „subjektivní“ rovina se vyznačuje propletencem milostných vztahů a vášní , které se prolínají mezi příslušníky obou znesvářených stran navzájem. Libreto k opeře napsala Anežka Schulzová, s níž Fibich udržoval mimomanželský milostný poměr, což nachází svůj odraz i v jednání postav opery.

 

Během prvního dílu se u mě začaly naplňovat obavy z Fibichovy hudby, připadala mi málo nápaditá, zpívané party byly spíš jakési deklamované recitativy bez stopy nějaké melodičnosti, hudba postrádala větší dramatičnost a dynamiku, a tak jsem měl co dělat, aby mě rovnou neuspala. Občas jsem se zachraňoval upínáním pozornosti na výtvarnou stránku inscenace, protože scéna byla naopak neobyčejně nápaditá, mimořádně esteticky působivá, pracovala s různými světelnými efekty, atraktivním promítáním na průhledné plátno, což se též vyznačovalo vlastní vysokou výtvarnou kvalitou, dekorace se nápaditě proměňovaly a nepůsobily nikterak staticky. Zkrátka pastva pro oči, nikoliv však kvůli nějakým bombasticky laciným efektům, ale právě pro nepochybně vysokou úroveň uměleckého ztvárnění. Trošku mi snad jen vadily kostýmy a některé další rekvizity, které posouvaly děj do současnosti, což mi jaksi nešlo dohromady se zachováním podstaty příběhu zasazeného do 12. století, a tento nesoulad na mě nepříjemně vyčuhoval svou nekonzistentností po celou dobu trvání opery, nejvíc snad dokonce při jejím jinak skvělém finále. V tomto si myslím režisér dílo jaksi podivně rozpoltil – možná sice schválně, ale z mého pohledu poněkud zbytečně. Nedomnívám se, že aktuální vyznění díla potřebuje za každou cenu, aby se ve středověkém příběhu pohybovali naši současníci, považuji to spíš za nešvar a možná i neúctu k autorům, kteří by to tak přece sami napsali, kdyby to tak napsat chtěli, pokud tedy nejde přímo o autory středověké.

 

O přestávce jsme si pak s hudebně vzdělanou kamarádkou vyměnili dojmy z prvního dílu a v podstatě jsme se shodli, jak v pocitu nezáživnosti hudby, tak i v ocenění mimořádné kvality scénického ztvárnění.

 

Druhý díl opery se jmenuje Dargan podle slovanského velekněze uctívajícího válkychtivého boha Svantovíta a má celkem tři dějství. To první začalo krásnou orchestrální předehrou s mohutným zvukem varhan a obecenstvo poprvé po jejím skončení spontánně zatleskalo. Udiveně jsme se na sebe s kamarádkou podívali,  kde se vzala taková slibná hudební proměna. A kupodivu nešlo o nějaké chvilkové vychýlení z předchozí monotónní jednotvárnosti Fibichovy hudby, ale o předzvěst toho, co nás ve druhém díle skutečně čeká. Od této chvíle se začaly vršit zajímavé hudební motivy, zpěváci se předháněli v nádherných sólových výstupech, občas se zajímavě uplatnil i sbor, opera získala neuvěřitelně na dramatičnosti jak hudební, tak dějové, to vše podpořené ještě dalšími výtvarnými scénickými efekty.  O druhé přestávce jsme tak už s kamarádkou nešetřili chválou nad touto zázračnou proměnou, přičemž závěrečná dvě jednání pak ještě dále v dramatičnosti a dynamičnosti gradovala až do samotného finále.

 

Jednotliví sólisté odváděli výborné a vyrovnané výkony, těžko někoho vynášet nad jiné, protože všichni si podle mě zasloužili absolutorium.  Pokud bych však měl přeci jen někoho sám za sebe ještě trošku víc podtrhnout, tak nejspíš maďarskou sopranistku Szilvii Rálik či slovenského basistu Ondreje Mráze. Ovšem jedničku s hvězdičkou bych dal i všem ostatním  - všichni odvedli skvělou týmovou práci, dá-li se to tak říci.

 

Celá inscenace pak je nepochybně i přes výtku ohledně dichotomie mezi dobou příběhu a současným ztvárněním jednajících postav mimořádný režijní počin režiséra Národního divadla Jiřího Heřmana, před nímž je možné za takto zdařilé oživení Fibichovy opery jen smeknout. Nicméně i všichni ostatní tvůrci inscenace si ono pomyslné smeknutí zaslouží společně s ním.

 

Jediné opravdové rozpaky jsem tak na konci zažíval z vyznění díla, které končí až patetickou oslavou Boha a vítězství křesťanů nad pohany, přičemž nemilosrdná křesťanská armáda popraví salvami ze samopalů poražené pohanské bojovníky za triumfálního samolibého výrazu katolického preláta, který celé scéně v černé sutaně s velikým křížem přes ni vévodí, z čehož mě nepříjemně mrazilo.  Potleskem nad skvělým představením jsem se tak cítil až nepatřičně, jako bych aplaudoval agresivní náboženské nesnášenlivosti, která je mi z duše tak odporná. S kamarádkou jsme ale pochopili závěrečnou scénu přesně opačně, jak se ukázalo po odchodu do šaten. Ona, ač praktikující křesťanka, viděla v režisérově pojetí sžíravou kritiku církve, já naopak její až nepřijatelnou oslavu. Docela mě pak doma pobavilo, když jsem se v programu dočetl, že dobová kritika  (opera měla premiéru v roce 1900 tři týdny po skladatelově smrti) byla v hodnocení vyznění opery stejně rozpolcená, jako já, a libretistce takovéto vyznění zazlívala.  Když jsem se ale současně dočetl, že ani Fibich ani Schulzová nebyli žádní horliví katolíci, ba právě naopak, Schulzová měla pověst dekadentní ženy a Fibich byl náboženským pantheistou a křesťanství bylo jeho duši poněkud cizí, dal jsem s úlevou za pravdu kamarádce. Tou triumfující křesťanskou nelítostnou agresivitou chtěl tedy zřejmě režisér v souladu i s libretistkou a skladatelem v divákovi schválně vzbudit podobně smíšené pocity,  s jakými jsem odcházel i já. Jen si nejsem jist, že pokud by na představení seděl třeba kardinál Duka nebo jakýkoliv bigotní katolík, že by si v duchu nepomlaskávali blahem, jak to těm pohanům pěkně natřeli, nehledě na krev a brutalitu.  Na to ale ať si zkusí odpovědět každý sám, nejlépe po shlédnutí této skvělé inscenace.

 

P.S. Až to budou dávat zase někde příště, poradil bych jim (čistě jen za sebe) úplně se bez prologu nazvaného Helga obejít a nahradit ho třeba jen vysvětlujícím odstavečkem v programu.  Opera by pak mohla podle mne směle konkurovat jakémukoliv dílu světového operního repertoáru. Takové vcelku bezbolestné zkrácení na délku lépe odpovídající současnému tempu doby by myslím divákům i Fibichovi prokázalo spíš dobrou službu.

 

Praha, 29.1.2015

 

http://www.festival-opera.cz/program-2013/pad-arkuna.html