Giacomo Puccini: TOSCA – trochu jiná recenze

Anotace: Ústečtí mohli v Praze zanechat lepší dojem, kdyby předvedli kvalitnější interpretační výkony.

 

Dirigent: Miloš Formáček

Režie: Tomáš Pilař

Scéna a kostýmy: Josef Jelínek

 

Severočeské divadlo s.r.o., Ústí nad Labem, ve Stavovském divadle, Praha 6.2.2015

 

 

Na představení ústecké Toscy jsem se opět sešel se svými hudebně znalými kamarády a kamarádkou a vzal jsem s sebou i přítele, protože jsem věděl, že tahle hudba se mu nemůže nelíbit, stejně jako příběh plný vášně, lásky, zrady a intrik na pozadí bouřlivých dějinných událostí v Římě roku 1800.

 

Už samotná scéna dávala po zvednutí opony tušit, že i po výtvarné stránce se bude na co dívat. Ztvárnění sice bylo poměrně jednoduché, ale účelné, dostatečně pohyblivé a barevně dobře sladěné s kostýmy a nápaditým světelným designem, což vytvářelo potřebnou atmosféru plnou napětí, tajemna a očekávání.

 

Tosca patří k nejhranějším dílům světového operního repertoáru, takže jsem ji už několikrát viděl, i když srovnávat jednotlivé inscenace nemůžu, protože nemám zkrátka tento druh paměti. Jelikož jsem ale navštívil v posledních dnech řadu představení právě na festivalu OPERA 2015, můžu srovnávat jejich úroveň mezi sebou, mám i čerstvě naposlouchané rozmanité interpretační výkony. Pokud jde o scénické, kostýmní a režijní pojetí, inscenace rozhodně patřila k tomu lepšímu, co zatím bylo na festivalu vidět. Výtvarnou stránku jsem už pochválil, vizuálně zajímavě a dobře působila i choreografie pohybu některých postav po jevišti, které mělo v sobě občas cosi wilsonovského. (Pozn.: Robert Wilson je avantgardní americký režisér tvořící občas i v Praze, postavy v jeho inscenacích se svými značně stylizovanými pohybovými kreacemi vymykají z běžného pojetí.)

 

Krásná dramatická Pucciniho hudba, příběh i právě kongeniálně pojaté výtvarné a režijní řešení mě vtahovaly do děje a rozhodně jsem tuhle operu prožíval naplno. Tentokrát však bohužel cosi chybělo k vyrovnanosti inscenace právě v hudebním provedení. Z hlavních sólistů snesl opravdu přísná měřítka jen Richard Hahn v roli záporné postavy záludného a moc zneužívajícího barona Scarpia. Luisa Albrecht nepředváděla sice špatný výkon, ale její Tosce scházela větší vřelost a procítěnost zejména v lyričtějších pasážích. Malíř Cavaradossi Nikolaje Višňakova pak byl až příliš ukřičený, jeho hlasu chyběla jakákoliv „měkkost“ či příjemnější „zakulacenost“, občas se mi zdálo, že ve vypjatých pasážích sklouzává až do hrdelní chraplavosti. Ani ve společných duetech jim to moc nepasovalo k sobě, jakoby si zpíval každý to svoje nehledě na toho druhého. Také orchestr hrál jaksi podivně hřmotně, vokály i nástroje se tak často v prostoru o sebe tříštily, místo aby se vzájemně lahodně spojovaly.

 

Tyhle své pocity jsem si o přestávkách i po skončení představení konfrontoval s postřehy mých kamarádů a musím říct, že to, co zde uvádím já, je vedle toho, co jsem si vyslechl od nich, ještě spíš shovívavé ocenění interpretačních výkonů. Bylo to znát i na děkovačkách, kdy se sice ve Stavovském divadle tleskalo dost dlouho, aby se stačily předat květiny a mohly proběhnout asi tři opony,  z některých loží se ozývaly i výkřiky bravo, ovšem oproti ostatním představením, které jsem na festivalu viděl, bylo i toto zdvořilé přijetí o poznání méně vroucné a kratší. Tleskal jsem ovšem i já a nejen ze zdvořilosti, i přes své výtky k interpretačním výkonům jsem byl vděčným posluchačem i divákem a představení jsem si užil. Překvapil mě však poněkud přítel, který seděl blíž pódiu a přestože výtvarné i režijní pojetí inscenace ocenil, nelíbilo se mu údajné pitvoření některých postav, které jsem už já na balkoně nedohlédl, takže nemůžu posoudit, zda to byl tvůrčí záměr nebo něco jiného. Navíc si chudák musel vyslechnout spoustu štiplavých poznámek od kamarádů, s nimiž v přízemí seděl a kteří občas jezdí na operu i do Vídně, mají tudíž laťku svých nároků nastavenu hodně vysoko. U nich páteční interpretační výkony vysloveně propadly a nijak se s tím netajili.

 

Vím, že oblastní soubory to nemají zejména kvůli katastrofálnímu podfinancování vůbec jednoduché a fandím úplně všem, kteří dokážou i za těchto pro náš stát až ostudných podmínek držet kulturu v regionech při životě, včetně ústecké opery. Když ale můžou v jiných profesionálních souborech hrát tamní orchestry o třídu výš, než jsme byli ve Stavovském divadle v pátek svědky, nejspíš by toho mělo jít dosáhnout i v Ústí nad Labem. Tak uvidíme třeba za dva roky.

 

Praha, 7.2.2015

 

http://www.festival-opera.cz/program-2013/tosca.html