BOSTON PHILHARMONIC YOUTH ORCHESTRA – trochu jiná recenze

Anotace: Nádherně vydařený čtvrteční večer v Rudolfinu, tentokrát opět s mladými bostonskými filharmoniky.

 

Benjamin Zander – dirigent

Jonah Ellsworth – violoncello

 

Dvořákova síň Rudolfina, Praha, 18.6.2015

 

 

Pokud se vám zdá, že sem dávám stejnou recenzi podruhé, tak se vám to nezdá. Tedy jenom podle nadpisu, protože mladí bostonští filharmonici vystoupili ve čtvrtek v Praze ještě jednou v rámci cyklu Musica Orbis 2015 , tentokrát s úplně jiným programem než v úterý. S kamarádkou a kamarádem jsme si dali sraz dostatečně včas, abychom si sedli na nějaká pěkná místa, z nichž dobře uslyšíme a uvidíme, ale tohle si řekli všichni a přišli ještě dřív než my, takže žádná tři pěkná místa vedle sebe už v přízemí čtvrt hodiny před začátkem koncertu nebyla. Na balkon se ale ještě nepouštělo, prý až se celé přízemí zaplní. Bylo vcelku jasné, že k tomu ale brzy dojde, tak jsme se už šli připravit ke schodům na balkon a po pěti minutách jsme tam skutečně vpuštěni byli. Jelikož jsme tam vcházeli mezi prvními, namířili jsme si to rovnou do krásné první řady, z níž je nádherný výhled na pódium. Po pár minutách za námi ale přišla jedna z pořadatelek se zdvořilým dotazem, zda patříme k orchestru – nevšimli jsme si totiž cedulky na prvním sedadle. Stačilo se ale jen přesunout o řadu výš a i tam nebyl výhled o nic horší. 

 

Když jsme přivítali potleskem příchod mladých hudebníků, kamarádka tiše, ale nadšeně zvolala – jé, ten je maličký, ten je tak milý! Tento radostný výkřik patřil mladému houslistovi, který dosáhl z židle na zem jen špičkami bot, a nám bylo rázem jasné, komu je těch jedenáct let v onom věkovém rozmezí hráčů od 11 do 21. V Obecním domě jsme na něj zkrátka z přízemí neviděli, zato tady jsme měli před sebou celý orchestr jako na dlani. Vzápětí přišel i dirigent s tlumočnicí, zopakoval svá obdivná slova směrem ku Praze a naší zemi z předchozího koncertu a přidal k tomu, jak si hráči váží toho, že můžou hrát Mozarta právě zde. Mimo jiné také připomněl, jak mladý Mozart psal po příchodu do Prahy dopis otci, v němž se nadšeně rozplýval, že zde mají v orchestru dokonce 40 houslí. My jich máme 41, prohlásil usměvavý Benjamin Zander, a sál jeho vtipnost ocenil smíchem i potleskem. Publikum už bylo v tu chvíli jeho – tak se to tedy dělá, mezi hledištěm a pódiem to začalo příjemně jiskřit ještě dřív, než zazněly první tóny.

 

Po perfektně zvládnuté předehře k Mozartově Figarově svatbě jiskření pokračovalo a dirigent si vzal znovu slovo, aby publikum připravil na Pět kusů pro orchestr op. 16 (verze z r. 1949) od Arnolda Schönberga. Hudba z jeho okruhu má pověst těžce stravitelné a tak se ji Benjamin Zander rozhodl konzervativnímu (že by to věděl?) pražskému publiku pěkně předžvýkat. Udělal to znamenitě, o každé z pěti částí pohovořil velmi poutavě a přidal i historku o tom, jak se Alban Berg (další z těch „nestravitelných“), při prvním poslechu této atonální skladby rozplakal nad její průzračnou dokonalostí. Přesto s humorem sobě vlastním některé posluchače varoval, že možná budou chtít odejít, ale že se jim to nejspíš nepodaří, protože v Rudolfinu nejsou uličky. A pak to přišlo! Tak nádhernou skladbu a s takovým zápalem a ohromným nadšením zahranou, jsem už dlouho neslyšel. U mně si tedy dirigent žádné alibi předem dělat nemusel, byl jsem ze Schönberga naprosto nadšený a pokud i ostatní věci od něj mají podobný náboj, nechápu, kde se bere ta odstrašující pověst. No prostě fantastický zážitek! Jsem nadšený znovu ještě i teď, když o tom s odstupem píšu. Faktem ale je, že jsem za sebou zaslechl nějaké poznámky od starších dam, že to tedy bylo něco – podle tónu hlasu se jim ulevilo, když to už bylo za nimi. Proti gustu holt žádný dišputát, jak se říká. Pro názornost přikládám níže jako ukázku první část skladby nazvanou Předtucha v provedení jiného orchestru, ale mladí Bostoňané ji nezahráli o nic hůř, živý zážitek byl naopak mnohem silnější.

 

Poté následovala známá skladba Maurice Ravela Dafnis a Chloé (suita č. 2), která po rozjitřené atmosféře z Schönbergovy hudby přinesla niterné zklidnění svými impresionistickými hudebními obrazy. Po jejím doznění se ozval radostný aplaus a dirigent vyzdvihl svými gesty zejména výkon mladé flétnistky, kterou obecenstvo odměnilo zaslouženým zesíleným potleskem a pochvalnými výkřiky.  

 

O přestávce jsme si dali s kamarádkou skleničku sektu a po chvíli jsme mezi návštěvníky zahlédli i usměvavého bělovlasého dirigenta – ten si tedy fakt na nic nehraje, pomyslel jsem si a vysekl mu v duchu za jeho přístup další hlubokou poklonu.

 

Po přestávce si zjevně skvěle naladěný Benjamin Zander vzal znovu na úvod slovo, aby řekl něco o skladbě Don Quijote od Richarda Strausse, o tom, že violoncello představuje Dona Quijota, tuba Sancho Panzu a který nástroj Dulcineu, to jsem přeslechl - snad viola a flétna (?). Hráč na tubu seděl vzadu a tak s ní při představování nad sebou zamával, čímž si také vysloužil potlesk a smích z publika. Kromě sólisty na violoncello představil Benjamin Zander ještě mladého violistu, který nebyl jmenovitě uveden v programu a sdělil nám o něm, že se narodil v Izraeli a jeho tatínek hraje ve slavném curyšském orchestru Tonhalle ve Švýcarsku a některé další peripetie z jeho životopisu. Bylo přitom jasně znát, jak vřelý a kamarádský vztah má ke svým mladým svěřencům a že oni mu to stejným způsobem oplácejí. Já jsem tuto Straussovu skladbu nikdy v minulosti neslyšel, tak pro mne bylo tohle její úvodní přiblížení docela fajn. I její poslech pak přinesl mimořádný zážitek, Straussova hudba je velmi proměnlivá a krásně vyjadřuje jednotlivé situace, tak jak byly popsány v programu, až do návratu Dona Quijota k rozumu a jeho skonu. Po jejím skončení publikum hlasitě všem dlouho aplaudovalo a dirigent nadšeně děkoval zejména oběma mladým sólistům, které předtím představil. Kamarádku jen mrzelo, že stejně nadšeně neděkuje prvnímu houslistovi. Osud ji však vyslyšel a když mladá slečna přinesla na pódium tři kytky, dala jednu dirigentovi, druhou violoncellistovi a i přes dirigentovy náznaky tu třetí nedala violistovi, ale právě prvnímu houslistovi.  Dirigent to poté vyřešil tak, že violistovi dal nakonec svou kytku. A ten ji zase cestou z děkovačky předal hráči na tubu, který si ji zastrčil do nástroje jako do vázy, takže hezky vyčnívala přes celý orchestr. To návštěvníky opět krásně rozesmálo a jedna kytka tak udělala radost hned třem protagonistům tohoto úžasného večera a nakonec i publiku.

 

Po nadšených ovacích se muselo přidávat a stejně jako v úterý to byl opět Nimrod od Edwarda Elgara , krásně procítěná skladba, při níž opět exceloval mladý violoncellista. S kamarádkou jsme se shodli, že svým výkonem předčil i slavnou Natalii Gutman z prvního večera. A nadšený dirigent po skončení přídavku mladého sólistu dvakrát vřele objal, bylo vidět, jak velkou a nefalšovanou radost z jeho výkonu měl. Při děkovačce ho také neustále držel kolem ramen a vyjadřoval mu tak před publikem velkou poctu a svůj respekt.

 

Čtvrteční večer se opravdu zcela mimořádně vydařil a mladým bostonským filharmonikům i jejich dirigentovi je třeba složit velkou poklonu. I kdybych chtěl, tak bych v jejich výkonu tentokrát žádné slabší místo neobjevil a nejen já, ale i hudebně erudovaní kamarád a kamarádka se o jejich výkonu vyjadřovali s obdivným nadšením. Domů jsem tak odjížděl nabitý nádhernými dojmy i spoustou očistné energie.

 

Praha, 20.6.2015

 

 

https://www.youtube.com/watch?v=PgAdYjKR46c