MAGDALENA KOŽENÁ, LE CONCERT D´ASTRÉE – trochu jiná recenze

Anotace: Vydařený závěrečný koncert festivalu Concentus Moraviae spojený se slavnostním otevřením krásně zrekonstruované barokní jízdárny valtického zámku.

 

Magdalena Kožená – mezzosoprán

 

Sólisté souboru Le Concert d´Astrée

Emanuelle Haïm – umělecká vedoucí, cembalo

Stéphanie-Marie Degand – 1. housle

Matthieu Camilleri – 2. housle

Jocelyn Daubigney – flétna

Atsushi Sakaï – viola da gamba

Eric Bellocq – loutna

 

Závěrečný koncert festivalu Concentus Moraviae a slavnostní otevření renovované jízdárny zámku ve Valticích, 25.6.2015, 19:30

 

Tento koncert byl derniérou XX. mezinárodního festivalu Concentus Moraviae, který se tradičně konal po čtyři týdny v řadě moravských měst, a zároveň obnovenou premiérou krásně zrekonstruované zámecké jízdárny ve Valticích, která však nebude sloužit předvádění ušlechtilých koní, nýbrž různým kulturním a společenským událostem. Odpoledne před koncertem proběhla v rovněž čerstvě zrekonstruovaném zámeckém barokním divadle konference k dokončení projektu obnovy obou nádherných součástí valtického zámku, které tak po desítkách let chátrání a devastace budou konečně opět sloužit ušlechtilým účelům. V prostorové replice knížecího lichtenštejnského divadla obnoveného do podoby z konce 18. století včetně unikátní dřevěné barokní mašinérie, se tak budou moci konat koncerty, operní představení a další události mnohem častěji než třeba v historicky dochovaném českokrumlovském zámeckém divadle,  protože ve Valticích z toho původního nepřečkalo minulé doby až na pár architektonických prvků vůbec nic a provoz tudíž nebude muset brát tak úzkostlivé ohledy na historické originály. Přesto se však návštěvník ocitne v dokonalé atmosféře rámující tehdejší šlechtické radovánky. Zatímco se však jízdárna veřejnosti otevřela právě minulý čtvrtek, na první kulturní zážitky v zámeckém barokním divadle, které pojme asi 200 diváků, si budeme muset počkat až do září.

 

Ještě před zahájením koncertu panovaly velké obavy z toho, jaká bude v jízdárně akustika. S drahými zvukovými úpravami prostor se v rozpočtu z evropských dotací nepočítalo a také nebyly zatím dodány a namontovány do oken anglické žaluzie, které by v tomto směru mohly rovněž pomoci. Při odpolední zkoušce se navíc zdálo, že zvuk se v prázdné prostoře určené pro cca 900 návštěvníků tříští. Nebudu vás však napínat, když se jízdárna do posledního místečka návštěvníky večer zaplnila, zřejmě to změnilo i akustické podmínky a koncert v tomto směru dopadl nad očekávání dobře. Skvěle se povedl i po umělecké stránce, ale to již bylo v souladu s očekáváním.

 

Nejdřív však před samotným uměleckým vystoupením zazněly různé uvítací a slavnostní projevy, kterými vás nebudu zatěžovat, stačí, že jsme si tu půlhodinu zdržení užili my v sále. Ke cti jednotlivých řečníků, včetně ministra kultury, slouží to, že vesměs hovořili stručně a k věci se snahou zaujmout, takže vysloveně nudných blábolů, které se při podobných příležitostech obvykle hojně vyskytují, byli tentokrát návštěvníci ušetřeni. Pak už nastoupili na podium členové souboru Le Concert d´Astrée a především napjatě očekávaná hvězda večera Magdalena Kožená. Musím říct, že kromě toho, že jde o vynikající mezzosopranistku světového významu, se jedná také o krásnou a napohled i z dálky sympatickou umělkyni, která se objevila v nádherně padnoucích šatech, jež navíc působily velice moderně, byly posety různobarevnými třpytivými flitry vytvářejícími zajímavé a neokoukané barevné efekty. Evidentně šije u skvělého módního návrháře, jehož (či jejíž) osobitý model na ní nepůsobil i přes jednoznačný večerní dress code nijak těžkopádně, spíš naopak přiměřeně uvolněně a vesele, zároveň však i velmi luxusně.

 

Ještě před vystoupením mě potěšilo, že moderátor vyzval publikum, aby na přání účinkujících netleskalo mezi úvodními třemi skladbami, které tvoří v dramaturgii koncertu jeden provázaný celek. Možná by stálo za to, aby se podobná prosba o netleskání mezi jednotlivými větami stala běžnou součástí upozornění ve všech koncertních sálech, podobně jako jsou dnes už běžné prosby o vypnutí mobilních telefonů. Tím by se problém nepoučeného publika, na který i ve svých recenzích narážím bohužel čím dál častěji, dal možná efektivně vyřešit. A diváci skutečně poslechli, takže vděčný potlesk se rozezněl až poté, co zazněla jedna skladba od Jeana-Baptista Bésarda (1567 – 1617) a dvě skladby od Michela Lamberta (1610 – 1696).  Magdalena Kožená v nich předvedla, proč  je světově jednou z nejproslulejších pěvkyň současnosti – má krásný znělý hlas, s nímž navíc dokáže nakládat s naprostou virtuozitou a velkým citem pro jemné  nuance.  

 

Následovala poměrně nevýrazná a nezajímavá instrumentální skladba od Marina Maraise (1656 – 1728), takže posluchači po ní ani nezatleskali, protože nejspíš nepostřehli, že už vlastně skončila. Poté se opět blýskla Magdalena Kožená v árii z opery Castor a Pollux od známého skladatele Jeana-Philippa Rameaua (1683 – 1764), po níž sál naopak nadšeně aplaudoval. Stejnou árii v podání umělkyně, i když s jiným souborem, si můžete poslechnout v připojeném odkazu, který jsem objevil na YouTube. Další instrumentální kousek od Marina Maraise už byl mnohem zajímavější, než ten předtím, takže i hudebníci se tentokrát dočkali zaslouženého potlesku za svou brilantní hru na historické nástroje.

 

Krátká Árie Médey od dalšího známého skladatele Marca-Antoina Charpentiera (1643 – 1704) byla znovu příležitostí vychutnat si dokonalé umění hvězdy čtvrtečního večera a potlesk publika byl opět víc  než uznalý. Stejným způsobem pak návštěvníci odměnili i hráče po další instrumentální skladbě, tentokrát od Jeana-Marie Leclaira (1697 – 1764).

 

Poslední skladbou z ohlášeného programu večera pak byla kantáta Medea od Luise-Nicolase Clérambaulta (1676 – 1749), která byla zároveň i nejdelší, a Magadalena Kožená v ní nadmíru procítěně předvedla neuvěřitelný rejstřík poloh a naprostou jistotu, s níž ovládá svůj nádherný hlas. Barokní hudba není zrovna můj nejoblíbenější šálek kávy, ale v tak špičkovém provedení už podobné vyhraňování se vůči hudebním žánrům ztrácí jakýkoliv smysl, protože dokonalá krása si na žádné škatulky zkrátka hrát nepotřebuje. Zážitek to byl opravdu zcela mimořádný. Frenetický aplaus a ovace vestoje pak znamenaly ještě dva stejně vynikající přídavky a umocnění vrcholných zážitků z mimořádně vydařeného večera.

 

Jako vždy jsem však v jeho průběhu zaznamenával i některé perličky, o něž se pak s vámi rád dělím. Tentokrát se takovým vděčným objektem mého pozorování stal asi osmiletý chlapec, sedící dvě řady přede mnou zřejmě se svými prarodiči. Dost dlouho vydržel sledovat koncert bez zjevných známek přílišného rozptylování, ale když občas zezadu rušivě bouchly nebo zavrzaly dveře zřejmě kvůli pár neukázněným návštěvníkům, což se prostorem jízdárny poměrně rozléhalo,  začal pozorovat spíš dění odtamtud, než na pódiu, bylo to pro něj evidentně zajímavější. Když ale byl svými prarodiči napomenut, aby sledoval dění před sebou, zaklonil ostentativně hlavu a pozoroval dlouze upřeně strop nad sebou. Další napomínání už prarodiče raději vzdali, a to i poté, co si jinak slušně  a mile vyhlížející kluk začal krátit dlouhou chvíli okopáváním  nohou své  židle a všelijakým jiným hemžením, které při závěrečných přídavcích přecházelo až v jakési zmítání se na židli. A jelikož se stejně každou chvíli otáčel i dozadu, všiml si časem, že po něm pobaveně pokukuju a tak jsme se v závěru koncertu vlastně pozorovali navzájem. Jazyk na mě naštěstí nevyplázl, byl i přes svou zvídavou neposednost viditelně slušně vychovaný. Víc jsem kvůli umělcům naopak trnul, když se pár posluchačů rozhodlo odejít ze sálu před jednotlivými přídavky a každý jejich krok na dřevěné podlaze tak neuvěřitelně hlasitě vrzal, že by to spolehlivě přehlušilo tóny z pódia. Nic nepomohlo ani to, že se všichni snažili jít jakýmsi čapím krokem – většina pak raději zvolila zrychlený pohyb, kterému se říká indiánský běh (pokud jim to věk dovolil), aby co nejdříve unikli z dosahu pohoršených či naopak pobavených pohledů, které se na ně ze všech stran upíraly. Čerstvě zrekonstruovaná jízdárna má holt ještě i své mouchy, které bude potřeba vychytat. Historické nástroje se ale naštěstí zřejmě rychle rozlaďují, takže i poslední narušitel posvátného koncertního ticha vždy stačil za sebou hlasitě prásknout dveřmi dřív, než ansámbl před každým přídavkem znovu naladil. Souhra okolností nám tedy nakonec po všech stránkách přála a my, co jsme si nedali skvělé valtické vínko už před koncertem a močové měchýře nám tak vystačily se svou přirozenou rezervou až do opravdu závěrečných tónů, jsme si vychutnali nevšední hudební zážitek se vším všudy. Stálo to opravdu za to! Že nepřeháním, to si budete moci případně ověřit ze záznamů České televize či Českého rozhlasu – Vltava (5.7.) i vy.

 

Praha, 29.6.2015

 

https://www.youtube.com/watch?v=aI-AYDAqL-E