Bedřich Smetana: PRODANÁ NEVĚSTA – trochu jiná recenze

Anotace: Zdařilá inscenace „Prodanky“ v Národním divadle.

 

 

Dirigent: David Švec

Režie: Magdalena Švecová

Scéna: Petr Matásek

Kostýmy: Zuzana Přidalová

Choreografie: Ladislava Košíková

 

Mařenka: Alžběta Poláčková

Jeník: Tomáš Černý

Kecal: Zdeněk Plech

Vašek: Václav Lemberk

 

Národní divadlo, Praha, 24.1.2016 ve 14:00

 

V pátek večer nám volal kamarád, jestli bychom nejeli v sobotu na premiéru Čarostřelce do Plzně, že by sehnal volňásky, kdybychom ho svezli. Žádný pevný program jsme s přítelem na sobotu neměli, tak jsme souhlasili a slíbili, že pak ještě i dalšího kamaráda svezeme zpět po představení do Prahy. To jsme ovšem netušili, že zhruba za dvě hodiny pocítí přítel první příznaky rychle nastupující virózy a prožije díky ní téměř bezesnou noc. Ráno měl stále zvýšenou teplotu a bolely ho všechny klouby, takže jsme museli odvolat, co jsme večer předtím slíbili. Kamarád byl z toho rozesmutnělý (my ostatně také), ale měl pro situaci pochopení. Dokonce až takové, že mi odpoledne zavolal, jestli bych s ním nešel aspoň já v neděli odpoledne do Národního na Prodanou nevěstu. Za normálních okolností bych tuto nabídku zdvořile odmítl – jednak jít do divadla už odpoledne mi nepřijde úplně ono a navíc ještě na obehranou Prodanku… Jenže díky předchozímu máslu na hlavě jsem se rozhodl, že se obětuju a že mu udělám radost. A tak jsme se v neděli ve tři čtvrtě na dvě sešli před divadlem.

 

Lístky jsme měli až na druhou galerii, ale to mi vůbec nevadilo, je tam pěkně slyšet a já se dokonce raději dívám na jeviště seshora, kdy mám všechno jak na dlani, než aby mi výhled zakrývaly něčí hlavy v přízemí, kam jsou navíc vstupenky několikanásobně dražší. Kolem nás seděli nejen rodiče s dětmi, ale i celá školní třída zřejmě s učitelským dozorem. Známá předehra mě uvedla do správné divadelní nálady, navíc rozverně veselé, tak jako je svižně radostná i Smetanova hudba, a když se pak rozhrnula opona, seznal jsem, že tentokrát nepůjde o žádnou moderní scénografii, ale pěkně názorně naznačené dobové prostředí českého venkova i s kostýmy v souladu s lidovou tradicí. Ne tedy, že by kulisy stvořily přímo celou vesnici i s chaloupkami, jak to dřív u této opery bývalo, přece jen si už inscenátoři vystačili spíš s typickými náznaky, které účelně doplňovaly zejména tři jakési prohnuté mobilní plochy vedoucí z jakési rampy – mlatu na jeviště. Na té prostřední byl téměř ve vodorovné poloze zavěšen žnec s kosou a z těch krajních se po spuštěné bílé plachtě klouzaly dolů mladé venkovanky, ovšem sukně měly tak bohatě řasené, že i v prvních řadách to jistě bylo stále mládeži přístupné. 

 

Smetanova hudba oplývá v této opeře notoricky známými a zpěvnými melodiemi a na jevišti bylo stále živo, takže první část uběhla jakoby nic. Když se rozsvítilo na první přestávku, kamarád nejprve seběhl k první řadě, v níž seděly samé asi 7 – 8 leté děti, a vyčinil holčičkám na kraji, aby se během představení hlasitě nebavily.  Faktem je, že to během prvního dějství z 1. řady občas hlučelo, stejně jako se ozývalo dost časté bouchání sedadel, jak se děti asi mezi sebou tu a tam pošťuchovaly. Poté jsme seběhli o patro níž na skleničku sektu, načež jsme se i s pitím vrátili ke vstupu do šaten na 2. galerii, kde je únikový východ, jímž se dá vylézt na terasu k trigám, přičemž na příslušných dveřích je samozřejmě cedulka „Nepovolaným vstup zakázán“.  Šatnářky si nás ale všimly, zřejmě kvůli tomu sektu v rukou, takže jinak poměrně odvážný kamarád raději zašel k nim, aby je požádal o dovolení jít se nahoru podívat. Vyhověno mu samozřejmě nebylo, načež jsme to obešli na druhou stranu s cílem proklouznout nepozorovaně nahoru druhými dveřmi. Ty ale byly k našemu zklamání zamčené a tak se k trigám nakonec nešlo. No co, vrátili jsme se o patro níž a dopili své skleničky tam, kde jsme si je i koupili.

 

Ve druhém dějství opět bylo co poslouchat a na co se dívat a dokonce i děti z první řady si vzaly kamarádovo napomenutí k srdci a již se nahlas téměř nebavily. Sice tu a tam nějaká sedačka zarachotila, ale když jsem si všiml, že někteří kluci sedí za sloupem a musí se tak vyklánět, aby na jeviště aspoň trošku viděli, tak jsem se tomu ani nedivil. Spíš jsem občas místo děje zaměřil svou pozornost právě na ony děti, abych zjistil, zda je sledování opery vůbec baví. Sice jsem už z dětských střevíčků dávno vyrostl a mám i mizernou paměť, ale myslím, že v sedmi nebo osmi letech bych asi návštěvu operního představení nepovažoval zrovna za tu nejlepší klukovskou zábavu. Vím, že už jsem byl mnohem starší, když jsme jeli se školou na výlet do Prahy a vzali nás tenkrát i na Rusalku a jediné, co mě na celém představení opravdu zaujalo, bylo to, že Rusalka byla nebývale objemná žena, a když někdo na ni volal „ty má laňko“ či něco podobného a ona se rozeběhla po scéně, tak prkna pod její váhou a těžkým dupotem hlasitě vrzala, což nás tehdy dost pobavilo a byl to vlastně jediný dojem z mé první Rusalky, který mi v hlavě napořád utkvěl.  Musím ale říct, že tyhle děti většinou dění na jevišti docela sledovaly a hemžily se jen občas, což bylo dáno zřejmě i svižnou režií, kdy se na scéně stále něco dělo a děj tak nebyl nikdy statický. V jednu chvíli mě i rozesmálo, když Zdeněk Plech coby Kecal vzal ze stolu ošatku s koláči, přivoněl si k nim a chtěl se do nich i zakousnout, načež se s úšklebkem otřepal a ošatku obrátil vzhůru nohama, aby všichni viděli, že je to jen atrapa. Ocenil jsem také sportovní výkon Tomáše Černého, který v jednu chvíli onu prohnutou nakloněnou (ne)rovinu s mírným rozběhem vyběhl až nahoru na rampu.  

 

Při odchodu na druhou přestávku se už kamarád zachoval taktičtěji a nešel nejdříve na „drink“, nýbrž mě okamžitě zatáhl k výklenku s únikovým východem, opatrně se rozhlédl, zda jsme z dohledu šatnářek, pomalu vzal za kliku a dveře se skutečně otevřely, takže jsme mohli vklouznout na schody za nimi a potichu za sebou zavřít. A pak už jsme se ocitli na terase mezi dvěma trigami s krásným výhledem na Prahu – jedinečná scenérie, kterou jsem měl možnost spatřit poprvé v životě. Jak se jinak strašně nerad fotím, požádal jsem tentokrát kamaráda, aby mi udělal fotku na mobil jednak s výhledem na Hradčany a jednak „já a triga“ a poslal je příteli, aby také mohl ocenit moji klukovinu. No a pak jsme stejně opatrně sešli dolů a kamaráda jsem za jeho výkon odměnil skleničkou vína, já jako téměř abstinent jsem si už druhou raději nedal.

 

I třetí dějství probíhalo stejně zajímavě jako obě předchozí, navíc bylo zpestřené nápaditou choreografií ve scéně komediantů, v níž se uplatnila zejména „akrobacie“ s hadrovými panáky, což byla rozhodně nejzajímavější část představení pro děti z první řady, které po celou dobu toto vystoupení sledovaly naprosto soustředěně a ani trošku se při tom nevrtěly, neprotahovaly či nepošťuchovaly se sousedy. Když jsem se dříve zmínil o tom, že kulisy tentokrát netvořily žádné vesnické chalupy, není to tak úplně pravda. Občas se v rámci ozvláštnění spouštěly seshora jakési miniatury venkovských chalup na rampu či jinam a dokonce Vaškova matka přišla na scénu s kabelkou také ve tvaru miniaturní chalupy, což mi přišlo docela vtipné. Koncem třetího dějství nás s kamarádem také rozesmálo hlasité zívnutí kluka sedícího za námi, pro kterého už bylo skoro tříhodinové sezení v divadle zřejmě poměrně náročné. Pro mě však kupodivu ne - když kolem páté hodiny přišel konec, nechtělo se mi ani věřit, že už je tolik hodin. Neklamná známka toho, alespoň z mého pohledu, že je představení uděláno kvalitně a nenudí.

 

Také všechny pěvecké výkony byly vesměs solidní, nejvíc se mi líbil Zdeněk Plech v roli Kecala, který má krásný a výrazný sytý bas. Také tenor Tomáše Černého v roli Jeníka má příjemné zabarvení a zamlouval se mi víc, než třeba tenor Aleše Brisceina  při předchozí návštěvě Rusalky, což je ale samozřejmě věc osobního vkusu. Rovněž Alžběta Poláčková coby Mařenka rozhodně nezklamala, i když občas jí podle mne poněkud chyběla větší síla hlasu, aby plně dolehla až k nám na 2. galerii.  Totéž se dá říci o Václavu Lemberkovi v roli Vaška. Každopádně se jedná o zdařilou inscenaci Prodané nevěsty, která sice nic vysloveně objevného nepřináší, ale na druhou stranu zachází s tímto národním klenotem vkusně a rozhodně stojí za návštěvu. Závěrečný aplaus a vřelé přijetí návštěvníky o tom ostatně také dostatečně svědčily.

 

Praha, 27.1.2015

 

http://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/5290?s=304