Milan Kopecký: DÁMY Z ANIANE – trochu jiná recenze

Anotace: Nenáročná odpočinková hra pro každého.

Režie: Viktorie Čermáková

Marie: Daniela Kolářová

Ester: Dana Syslová

August: Jaromír Meduna

Pan Děkan: Jiří Čapka

Mares: Lucie Pernetová

Divadlo Palace, Praha, 26.4.2016 v 19:00

Aby byl přítel ochotný zajít se mnou občas na operu, musím společnou kulturní nabídku vyvažovat i činohrami. Ale činím tak rád a s chutí, můj kulturní obzor se tak alespoň rozšiřuje i o další vjemy a je o to pestřejší. Z praktických důvodů k tomu využívám i různé nabídky, jako byla například opětovná možnost získat dvě vstupenky za cenu jedné do Divadla Palace, tentokrát na hru Milana Kopeckého Dámy z Aniane. Důležitou pobídkou k návštěvě tohoto představení bylo ale především obsazení Daniely Kolářové a Dany Syslové do hlavních rolí dvou stárnoucích sester žijících v jedné domácnosti. Danu Syslovou jsem navíc na divadle ještě neviděl a jelikož mi byla vždy v televizi nebo ve filmu sympatická, těšil jsem se na ni poprvé i naživo.

Po příchodu do divadla nás trochu zarazilo, že je zaplněno sotva z poloviny a to mi je pak už předem účinkujících tak nějak líto a říkám si, že se jim pro poloprázdné hlediště asi moc dobře nehraje. Rovněž mě zaujalo, že nejméně 80% návštěvníků představovaly ženy, takže mi vrtalo hlavou, zda třeba vstupenky na tento kus nezakoupily jako odměnu pro své členky nějaké ženské spolky, Červený kříž, sesterské či učitelské odbory apod. Ale bylo mi hloupé se některé z početných dam na to o přestávce zeptat, tak si to ponechme společně jako jakousi tajemnou záhadu, nad kterou se můžete zadumat i vy.

Hra se celá odehrává v domě dvou sester v důchodovém věku, kdy Marie (Daniela Kolářová) má za sebou pestrý život strávený nejspíš převážně účinkováním v zábavních podnicích pochybné pověsti a k odpočinku se vrátila na svůj rodný venkov, kde svobodná a bezdětná Ester (Dana Syslová) naopak prožila celý svůj život jako spořádaná učitelka a zbožná svobodná žena. Čekání na ohlášený příjezd Mariina syna, kterého obě už 20 let neviděly, jim zpestřuje zahradník August a místní děkan, rodinný přítel. Místo syna však nečekaně přijede vnučka, o jejíž existenci neměl dosud nikdo tušení, zatímco vdovec a bývalý legionář August se toporně a neobratně uchází o Mariinu ruku. Na tomto pozadí autor vykonstruoval různé zápletky, kdy se odhalují všelijaká osobní tajemství, naplněné i potlačené touhy, dojemnost příběhu podtrhuje postupně odkrývaný fakt synovy smrti během jeho poslední jízdy pro zákazníka do hor před plánovaným definitivním návratem domů a podobně. Autor, o kterém se mi nepodařilo nic bližšího ani vygooglovat, umí evidentně zručně zacházet s tím, jak pomocí vtipných replik diváky tu a tam rozesmát, či jak jim naopak správným mixem osobních traumat hrdinů a vzájemného odpouštění v tu nejsprávnější chvíli občas vehnat slzy dojetí do očí. Publikum na tyto momenty také vděčně a živě reagovalo. Někdy ale působily ony drobné a zkratkovité zvraty tak schematicky průhledně a prvoplánově, že z nich dost zřetelně čišela ona vykonstruovanost na vypočítaný efekt, nicméně byla poměrně zručně maskována a vyvažována vesměs kvalitními hereckými výkony, takže celek i přesto dokázal diváky vtáhnout do děje a do jisté míry se s postavami tak či onak ztotožnit a fandit jim, aby vše nakonec dopadlo k všeobecné spokojenosti. Nicméně těžko někdo v sále asi pochyboval o tom, že by to snad mohlo skončit jinak.

Je však třeba i říct, že hra nesklouzla ani k vysloveně laciné podbízivosti (dokonce ani občasné košilaté vtípky nepřekročily onu tenkou hranici), ani k nějakému zbytečnému pitvoření a bylo tak docela příjemné přistoupit na hru, že se na jevišti odehrává cosi podobného životu, byť při bližším pohledu, pokud by někdo měl k němu zlomyslnou chuť, by musel divák nakonec prokouknout, že jde v podstatě jen o zručně divadelně nakašírovanou telenovelu, plnou spíš na efekt vypočítaných situací, než snad opravdovou sondu do psychologie postav. Napadá mě v té souvislosti například slavná Örkényho Kočičí hra – tak něčemu podobnému se tedy autor skutečně nepřiblížil ani vzdáleně.

Přestávka se dala strávit v až nezvykle příjemném divadelním baru a to, že v něm sklenička vína vyjde asi o polovinu dráž, než třeba v ostravském Divadle Antonína Dvořáka, tak to k Praze asi tak nějak zkrátka patří. Po ní se hrálo už asi jen 20 minut a závěrečný happyend byl pojat tak trochu nenápadně a do ztracena, že diváci po zhasnutí jeviště a následném rozsvícení scény rozpačitě váhali, zda už se mají odhodlat k závěrečnému potlesku nebo ještě něco přeci jen přijde. Pohotově to ovšem vyřešila Dana Syslová, která vykoukla zpoza rohu jeviště a zvolala: „To je konec!“. Tomu se všichni začali vstřícně smát a odměnili herce vřelým potleskem, který se protáhl asi až na čtyři či pět děkovaček. Spokojeni tak byli herci i diváci a rovněž my s přítelem. Jednak bylo příjemné vidět naživo některé herecké legendy, jež nás rozhodně nezklamaly, a jednak jsme si u tohoto nenáročného představení docela odpočinuli od stresů a starostí všedního dne. A když už se mají v našich divadlech hrát podobné odpočinkové limonádové kusy, proč je neustále importovat odněkud z ciziny, když si je umíme vyrobit i sami, dokonce včetně idylického francouzského venkovského koloritu.

Když se pak přítel cestou domů na mně domáhal nějakého logického vysvětlení, proč se to celé nemohlo odehrávat v českých reáliích, nedokázal jsem mu dost přesvědčivě vysvětlit, že by to ztratilo ono romantizující kouzlo a zdánlivý punc světovosti, kterými je nadán francouzský venkov už tak nějak sám od sebe, nehledě na pojmy jako je Eiffelovka, Gilbert Becaud, Gerard Philipe či francouzský legionář. Tož asi tak.

Praha, 27.4.2016

http://www.divadlopalace.cz/cz/milan-kopecky-damy-z-aniane/178/