SUKŮV KOMORNÍ ORCHESTR, III. abonentní koncert 2016 - trochu jiná recenze

Anotace: @&@ Sukův komorní orchestr se vypjal k fantastickému výkonu.

 

Koncertní mistr: Martin Kos – housle

Sólisté: Štěpán Kos – klavír

            Karel Untermüller – viola

 

Hudební fakulta AMU – Sál Martinů, Malostranské náměstí 13, Praha, 15.9.2016 v 19:30

 

Několik předchozích koncertů Sukova komorního orchestru se konalo v termínech, kdy jsem si je nemohl jít poslechnout, o to jsem měl tentokrát větší radost, že mi to konečně vyšlo. Sice jsem neměl žádný doprovod a nerad chodím kamkoliv sám, ovšem věděl jsem, že některé kamarády a známé potkám přímo na místě, takže o společnost nebudu mít nouzi. A tak se také stalo. Po příchodu na dvůr HAMU za ještě krásného letního večera jsem se připojil ke skupince známých kolem mého kamaráda, kteří už se občerstvovali bílým vínem z přilehlé kavárničky, pozdravili jsme se a spíše mlčky jsem pak poslouchal jejich štěbetání. Seznámil jsem se také s jedním sympatickým operním sólistou, s nímž jsem se už sice potkal na nedávném zahájení operní sezóny v Plzni, nicméně navzájem představeni jsme byli teprve teď. Kamarád se mu hned také pochlubil svatebním blahopřáním, které jsem mu složil pro jeho známé nastávající novomanžele, kteří od něj dostanou olej zajímavého brněnského malíře Vladimíra Svobodníka, nazvaný „Zamilovaní pod vrstvami“. Skládání těchto gratulací mě většinou nějak zvlášť nebaví, ale když jsem mohl název obrazu využít jako hotový krásný verš do blahopřání, tvořilo se mi tentokrát mnohem líp a s výsledkem jsem byl i sám docela spokojený. Hlavně mě ale potěšilo, že se líbí právě kamarádovi a dokonce mě skrze ně ještě „propaguje“ i v opravdových uměleckých kruzích. 

 

Koncert v docela zaplněném Sále Martinů zahájila skladba Adagio a fuga c moll pro smyčce KV 546 od Wolfganga Amadea Mozarta (1756 – 1791). Toto dílo působí závažnějším dojmem než většina lehkých a bezstarostných skladeb, které Mozart složil pro smyčcové orchestry. Tím víc mě ale právě zaujalo – zřejmě vzhledem k mé hloubavé povaze mi víc sedí právě takováto díla, z nichž cítím jakýsi hlubší ponor do lidské duše. Orchestr navíc předvedl dokonale sehraný a zaujatý výkon, takže vřelé přijetí obecenstva bylo zcela na místě. Kamarád mi pak sice po koncertě prozradil, že právě tato Mozartova skladba ho příliš neoslovila, ale to už je prostě věc vkusu, což platí koneckonců pro každý druh umění, poezii nevyjímaje – někdo rád zkrátka holky a jiný preferuje vdolky.

 

Následoval Koncert C dur pro klavír, violu a smyčcový orchestr Michaela Haydna (1737 – 1806), v němž se blýskli oba sólisté – Štěpán Kos na klavír a Karel Untermüller na violu. Orchestr zahrál opět na patřičné výši a bez zjevné chybičky a i tato skladba mladšího bratra slavnějšího Franze Josepha Haydna měla u návštěvníků velký ohlas. Upřímně řečeno, kdybych si nepřečetl v programu, že jde o  Michaela Haydna, nijak by mě ani nenapadlo, že poslouchám skladbu od někoho, kdo se proslavil méně než třeba Joseph Haydn nebo Mozart. Maně mě přitom napadlo, že o tom, kdo se nakonec proslaví a kdo ne, rozhodují i jiné faktory, než jen samotná kvalita díla, i když ta samozřejmě nesmí nikdy chybět.

 

O přestávce jsem chtěl pozvat kamaráda na skleničku bílého, ale jelikož je podstatně mladší a tím pádem i rychlejší než já, byl u baru dřív a koupil nápoj nejen mně, ale i několika dalším známým z naší skupinky. Při popíjení vínka jsem byl mimo jiné představen sympatické ředitelce jedné progresivní galerie, která se podivila, když jsem jí řekl, že už jsme se v minulosti párkrát potkali. Já se jí naopak nedivil – ostatně jsem to říkal kamarádovi předem, že si mě už určitě pamatovat nebude, když jsem ho o to znovuseznámení v předstihu požádal. Její mužský doprovod se před organizátorem koncertu zmínil, že se mu první půle moc líbila, ale že se trochu obává Schoenberga, který bude následovat po přestávce. Byl však ujištěn, že se nemá čeho bát, protože uváděná skladba je z raného autorova období a je pokládána za vrcholné dílo pozdního romantismu. To sympatického pána zjevně uklidnilo, zato já jsem bezděčně vykřikl: „To je škoda, já se právě na toho Schoenberga těšil nejvíc!“. Ostatní to rozesmálo, ale jak se ukázalo po přestávce, někteří se opravdu jeho hudby báli natolik, že část návštěvníků už druhou půli vynechala.

 

Ovšem ti, co odešli, udělali obrovskou chybu. Zjasněná noc Op. 4 třetího z uváděných vídeňských skladatelů Arnolda Schoenberga (1874 – 1951) je totiž nádherná skladba, v jejíž úvodní části je už zcela znatelný novátorský autorův styl, až jsem zpočátku nechápal, proč nás hudební znalec upozorňoval na to, že jde v podstatě ještě o romantismus. Později jsem to sice pochopil, protože skladba s postupem doby získávala stále zřetelněji onen romantizující nádech, ale nikoliv na úkor její kvality ani prožitku, který mi přinášela. Orchestr byl tentokrát navíc  skutečně excelentní a nebojím se říct, že to bylo asi pro mě to nejhezčí, co jsem od SKO  za dobu svých návštěv jeho koncertů zatím slyšel. Poklonu jsem po koncertu nezapomněl složit ani jeho organizátorovi a i na něm bylo vidět - sám to také přiznal - že je s tím, co hráči předvedli, navýsost spokojený. Při jeho známé náročnosti to bylo jen potvrzením toho, co jsem jako hudební laik a nevzdělanec při druhé části večera cítil také.

 

Auditorium bylo doslova nadšené a celému orchestru dlouho aplaudovalo. Obvykle se v takových situacích dávají i přídavky, ale tentokrát jsme se žádného nedočkali. A já byl vlastně rád – líbilo se mi, že mohu v sobě nechat tento skvostný zážitek ještě dál doznívat a že není překryt už žádným jiným.

 

Po koncertě mi navíc kamarádi nabídli odvoz domů. Snažil jsem se tomu bránit, protože jsem věděl, že ráno odlétají na několik týdnů do Ameriky a nejsou ještě ani sbaleni, což je samotné nechávalo ovšem absolutně v klidu (taky bych chtěl mít tuhle povahu) a trvali na tom, že je nijak nezdrží, když mi cestou zastaví před domem, že jedou stejně kolem. Co jsem měl dělat. Setrval jsem tedy s nimi ještě v hovoru s několika známými, kteří čekali na svůj vlastní odvoz. Když jsme se pak s nimi rozloučili, probírali jsme cestou domů ještě nejen zážitky z povedeného večera, ale na své dotazy jsem se dozvěděl mnoho zajímavého i o tom, čím vším je podmíněna kvalita orchestru a proč třeba Česká filharmonie je konečně zase na vzestupu směrem ke své dávné světové slávě, jakou požívala třeba za dob Karla Ančerla. Když mě pak vyklopili u domu, popřál jsem jim šťastný let a pěkný pobyt v Americe a doma jsem si pak ještě chvíli vychutnával atmosféru toho mimořádně vydařeného večera.

 

Praha, 24.9.2016

 

https://www.youtube.com/watch?v=ZMLeRjUfIHQ