Anton Pavlovič Čechov: TŘI SESTRY – trochu jiná recenze

Anotace: @&@ Moderně pojaté Tři sestry ve Stavovském divadle neosloví možná každého, já si je však užil.

 

 

 

Překlad: Leoš Suchařípa

Režie: Daniel Špinar

Úprava textu: Ilona Smejkalová, Daniel Špinar

Scéna: Andrej Ďurík

Kostýmy: Eva Jiřikovská

Hudba: Jakub Kudláč

Light design: Přemysl Janda

 

Andrej Prozorov: Radúz Mácha

Nataša: Magdalena Borová

Olga: Tereza Vilišová

Máša: Jana Stryková j.h.

Irina: Veronika Lazorčáková j.h.

Fjodor Kulygin: Filip Rajmont

Alexandr Veršinin: Karel Dobrý

Nikolaj Tuzenbach: Matyáš Řezníček

Vasilij Solený: Igor Orozovič

Ivan Čebutykin: Václav Postránecký

Anfisa: Eva Salzmanová

Ferapont: František Němec

 

Národní divadlo ve Stavovském divadle, 7.5. v 19:00

 

Když mě přítel pozval na Čechovovy Tři sestry, trošku mě to vyděsilo. Zrovna den předtím mi totiž kamarádka líčila, jak moc se jim s manželem toto představení nelíbilo. Nelíbilo o to víc, že oba mají rádi ruskou klasiku, která tu ale podle nich dostala pořádně na frak. Abych tedy mohl přítele kvalifikovaně varovat a připravit ho na nejhorší, vygúgloval jsem si pro jistotu i tři recenze na internetu. A jaké bylo mé překvapení, když dvě z nich psaly o Špinarově inscenaci doslova v superlativech, jedna jí dokonce přisoudila hodnocení plných 100%, což se příliš často nestává, a teprve ta třetí, od jednoho bloggera, toto představení popsala zhruba ve stejném duchu, jak ho asi vnímala má kamarádka. Jako zbytečně ukřičené, nahrazující niterné emoce hysterickými výlevy a zbytečnými, často stěží uchopitelnými efekty. S přítelem jsem tedy ony rozporné reakce na tuto inscenaci probral a po jistém váhání jsme se rozhodli, že na ni půjdeme, abychom si udělali vlastní názor. Přítel ale raději koupil lístky do lóže ve zvýšeném přízemí, abychom mohli v případě nutnosti z divadla nenápadně předčasně utéci.

 

Měli jsme ale aspoň příjemný výhled na celou scénu, protože lóže nebyla boční, ale téměř naproti jevišti, takže jsem se nemusel bát, že by mi po téměř třech hodinách (včetně přestávky) ztuhl krk v nepřirozeně vytočené poloze.  I po předchozím shlédnutí reklamního traileru na webu Národního divadla jsem však byl připraven stále na nejhorší – podle něj to totiž opravdu vypadalo, že herci v tomto představení nehrají, ale v jednom kuse se hystericky a nepřirozeně předvádějí, nesnesitelně řvou a šílí, což opravdu nemusím. Proto, když se za zvuku pohřební hudby začal v rozporu s touto představou odvíjet vcelku komorně děj, byl jsem tím docela zaskočený, každopádně ale příjemně. Už ze zmíněných recenzí jsem totiž navíc věděl, že David Špinar převzal režii nepříliš dlouho před premiérou po onemocnělém Štěpánu Páclovi, přičemž jejich obvyklé inscenační postupy se prý od sebe výrazně liší. Předpokládal jsem tudíž, že uvidíme jakéhosi činoherního „kočkopsa“, ovšem alespoň začátek nic takového nevěštil. A naštěstí ani s pokračujícím časem se žádná z těchto mých obav vlastně nenaplnila. Je sice pravda, že se na scéně různě proplétaly a mísily reálie z doby vzniku dramatu (například kostýmy) s těmi mnohem pozdějšími až současnými (elektrické lampy, fotoaparát, hasicí přístroje, cigaretové zapalovače apod.), ale to mě kupodivu nijak nevyvádělo z míry. Hůře stravitelné to ale bylo pro mého přítele, jak mi prozradil o přestávce, na rozdíl ode mne má totiž rád ve všem pořádek a věci na svém místě – i historicky. Přitom ale například časový posun u Hedy Gablerové  a její hodně expresivní ztvárnění loni v Divadle v Dlouhé mu nijak nevadily. Jak je tedy vidět, nic se nedá brát absolutně.

 

Scéna působila docela moderně, i když nebyla vysloveně minimalistická – zdá se, že dnes už je ona chladná strohost (asi jako v pitevně) na divadle překonaná a převládá spíš trend doplňovat pouhou náznakovost i řadou barevných, někdy až opulentních detailů, od kostýmů přes paruky až po náruče květin a bohatě prostřený stůl, jako třeba v tomto případě.  Označil bych to za něco uprostřed mezi klasicky až nudnou doslovností a vypreparovaně účelnou náznakovostí – a tak se mi to i líbí. Výtvarně to působí zajímavě a efektně, divákovo oko se nenudí a má na co se dívat, přitom to ale nemá v sobě onu starodávnou těžkopádnost, jakou dřív trpěly, a možná dosud někdy i trpí, ony naprosto klasické a doslovné způsoby inscenování se spoustou zbytečné veteše na scéně.

 

Herecké akce jsou v této inscenaci poměrně přepjaté a expresivní se snahou promítnout charakter postav s přiznanou nadsázkou (někdy až hraničící s karikaturou) do nepřirozeného pohybu, mimiky či onoho občasného hysterického křiku, myslím si ale, že nic z toho současně nepřekročilo hranici divácké snesitelnosti a po chvíli zvykání mohl divák tento způsob komunikace přijmout. Místo doslovného realismu se zde podle mne uplatnila spíše umělecká nadsázka a metafora, která se ale samozřejmě nemusí každému zamlouvat. Mně se však líbila a působila na mě i velmi propracovaně, konzistentně a účelně. Řekl bych, že se režisérovi podařilo vytvořit z jednotlivých postav skutečně dobře do sebe zapadající a velmi životnou mozaiku, z níž postupně prosvítaly stále zřetelněji charaktery a motivy jednání jednotlivých aktérů, a dokonce i jejich určitý postupný a uvěřitelný vývoj – nepůsobily nijak vykonstruovaně či staticky. Jak už jsem kdysi napsal, klasicky a doslovně inscenovaná ruská klasika mě někdy až nudí, připadá mi poněkud unyle těžkopádná, a o to hůř se mi pak proniká do psychologie jednotlivých postav a jejich jednání. V tomto případě jako bych naopak konečně Čechovovy Tři sestry pořádně pochopil a čím dál víc jsem si postupně vychutnával vhled do jejich charakterů, pohnutek a celý obraz se přede mnou začal vynořovat mnohem plastičtěji.

 

O přestávce jsme si s přítelem zašli na skleničku dobrého růžového (55,- Kč za asi 1,5 dcl) a probírali spolu své dojmy. Já mu děkoval, že mě na toto představení vzal, on sice vyjadřoval určitou nelibost nad tím, že se zde míchají reálie, které nemohly vedle sebe existovat ve stejné době, nicméně variantu případného předčasného opuštění divadla vyloučil a rozhodl se vzít na milost i zbývající část hry.

 

A udělal dobře, protože druhá polovina se mu už líbila mnohem víc, jak se i čím dál víc rozkrývaly charaktery jednotlivých postav a jak mu i děj naráz připadal mnohem méně upovídaný a víc akční i pochopitelný. Také mě druhá část oslovila ještě silněji než ta první a troufám si dokonce říct, že z nejrůznějších ztvárnění Tří sester, kterých jsem už samozřejmě viděl za svůj život několik, se mi tato zdála nejbližší mému vnímání a také nejsrozumitelnější. Mám rád psychologizující divadelní dramata, která pronikají hlouběji pod povrch jednotlivých postav, a tady se to pro mě zdařilo bezvadně, možná právě i díky onomu přesně dávkovanému expresivnímu herectví, jež mi pomohlo odkrýt mnohem vrstevnatěji složitost osobností jednotlivých protagonistů a vztahů mezi nimi, než se mi to podařilo kdykoliv předtím. Když v jedné chvíli zahrál na harmoniku a v ruštině i skvěle zazpíval Igor Orozovič jednu z Vysockého písní (byl za ni i zaslouženě odměněn vřelým potleskem), vzpomněl jsem si právě i na inscenaci Tří sester, kterou jsem kdysi viděl ve slavné moskevské Tagance, v níž jsem už ale Vysockého kvůli jeho předčasné smrti bohužel nezastihl. Dodnes si atmosféru tohoto představení dokážu vybavit, byla opravdu působivá a dokonale vyjádřila onu až trpnou a nostalgickou odevzdanost ruské duše v potýkání s nejrůznějšími nástrahami nepřízně osudu. Úplně na chuť jsem ale tomuto Čechovovu dramatu tenkrát ještě nepřišel. Vlastně možná až teprve teď díky této Špinarově inscenaci. A nesmím zapomenout ani na skvělou hudbu – je velmi důležitou součástí inscenace a z mého pohledu zaslouží naprosté absolutorium. Velice empaticky podtrhuje a prohlubuje příslušnou atmosféru různých dějových míst, působí někdy až kongeniálně magicky.  

 

Ale stejně, jako se od sebe diametrálně lišily ony dvě zmíněné recenze, může se jistě lišit i přijetí různých diváků – od toho až nadšeného, k němuž jsem dospěl od počáteční nedůvěry postupně i já, přes poněkud smíšené, jako je to přítelovo, až po odmítavé, reprezentované mou kamarádkou a jejím mužem. A každý má pro to jistě i své důvody. Umění už takové zkrátka je – co se líbí jednomu, nemusí oslovovat druhého. Zvláště, pokud je něčím novátorské a musí si své místo na slunci teprve obhájit, nemá ho už vysezené zvykovým právem nebo prošlápnuté reklamou či mediální masáží. O to však může být jeho objevování zajímavější a dobrodružnější. Publikum během našeho večera bylo převážně vstřícné a déletrvající potlesk s několika oponami myslím příjemně překvapil i samotné účinkující. Alespoň takové mi připadaly jejich reakce, kdy se jejich tváře postupně rozjasňovaly a nakonec z nich zářila i jakási šťastná úleva, jak se mi alespoň zdálo. Myslím, že zcela zaslouženě – všichni podali kvalitní a vyrovnaný výkon, který dle mého současnému Národnímu divadlu sluší.

 

 

 

 

 

 

 

Praha, 8. 5.2017

 

http://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/9400?s=308