Akrij8 a K.J. Erben: KYTICE – trochu jiná recenze

Anotace: @&@ Herecký soubor z Jedličkova ústavu se opět po více než roce parádně vytáhl :-)

 

 

 

Divadelní spolek Tapky, Jedličkův ústav, Praha, 15.5. v 15:45

 

Nevím, jestli je Jirka (Akrij8) jediným Erbenovým pomocníkem, který mu pomohl zmodernizovat tři ze čtyř uváděných balad z jeho slavné Kytice, protože všechno se seběhlo strašně narychlo a tak jsem se s ním o tom ani nestačil pobavit. Pozvánku na světovou premiéru tohoto představení v Jedličkově ústavu (dále jen „Jedle“, snad si to už můžu dovolit) mi totiž poslal až v neděli, tedy doslova na poslední chvíli. Naštěstí jsem v pondělí odpoledne neměl domluveno nic, co by se nedalo zrušit, tak jsem s velkou zvědavostí a chutí vyrazil za další slibnou kulturou a velice se těšil na podobný zážitek, jakým pro mě byla loni Kráska a zvíře . Poslechl jsem Jirkovu radu, abych přišel nejlépe okolo 15:30, ale jelikož si plánuji zpravidla všechno i s jistou rezervou, dorazil jsem na místo zhruba o 10 minut dřív. Za zavřenými dveřmi divadelního sálu se ozývala ještě poslední generální zkouška, nicméně abych nepostával na chodbě, vešel jsem potichu dovnitř a usadil se uprostřed hlediště, takže jsem si závěrečné chvíle chystaného představení mohl vychutnat ještě v předpremiéře. Z reproduktorů se ozývaly pokyny Pamíny , která s nazkoušením této inscenace opět několik měsíců Jirkovi a dalším svým přátelům v Jedli obětavě pomáhala, ji samotnou jsem ale neviděl, byla někde dobře ukrytá.

 

Okolo 15:30 se ale dle Jirkovy předpovědi začal sál rychle zaplňovat diváky, kteří přišli (někteří o berlích) a přijeli na vozíčcích a netrpělivě už jsme pak všichni čekali na zahájení. Zahlédl jsem mezitím i několik známých tváří a s některými jsme na sebe stačili i na znamení pozdravu kývnout hlavami a vyměnit si úsměvy. V Jedli už se cítím dobře, zkrátka jako mezi kamarády. Z pódia nás pak na úvod přivítala sličná dívka v černých šatech a seznámila nás s tím, že ze čtyř uváděných Erbenových balad bude jedna v původní autorově podobě, zatímco další tři budou příslušně zmodernizované. Pro jistotu nás také upozornila na to, že některé pasáže nejsou úplně nejvhodnější pro malé děti, čímž tvůrcům vytvořila nezbytné alibi, jak je to v dnešní době taky pro jejich právní ochranu před přehnanou tzv. politickou korektností nezbytné. Tuto prozíravost jsem hned zpočátku v duchu ocenil – je vidět, že divadelní skupina Theaters se v krátké době stačila „zprofesionalizovat“ i v tomto směru.

 

Úvodní baladou, tou nezmodernizovanou, byl Vodník. Matka vedla dialog se svou dcerou na vyvýšeném jevišti, zatímco Vodník byl ve svém elektrickém vozíku uzpůsobeném na ovládání bradou uveleben pod pódiem, což mělo svou logiku, když přece kraluje pod hladinou. Všichni tři prožívali své role s velkým zaujetím, v čemž Vodníkovi pomáhal i jeho asistent (každá herecká hvězda přece musí mít svého asistenta), který hastrmanovy pohrůžky zdůrazňoval i máváním jeho jinak nepohyblivých rukou, což připomínalo práci loutkovodiče a ve spojení s výrazným hlasovým projevem Vodníka působilo ohromně expresivně.

 

Také diváci prožívali vše, co se na jevišti a pod ním odehrávalo, nesmírně empaticky a vstřícně a občas se různým situacím či replikám i hlasitě smáli. Když pak matka vypadla na chvíli z role, začala se tomu i sama spontánně smát, než si vzpomněla na pokračování veršů. Smích to byl tak nakažlivý, že jsme se samozřejmě smáli všichni hlasitě s ní. V tu chvíli mi to připomnělo scénu ze slavné Kytice v Semaforu, na níž jsem byl kdysi dávno ještě coby student, kdy se tam podobně začala nezadržitelně smát Hana Zagorová, k čemuž jí nějak tehdy dopomohl Josef Dvořák, a je docela možné, že to bylo také zrovna ve Vodníkovi. I tehdy jsme se jejímu spontánnímu výpadku z role všichni v hledišti od srdce smáli s ní, a i tenkrát se tím mezi herci a diváky vytvořila bezvadná a uvolněná nálada. Zkrátka po letech jsem u Kytice zažil úplné déjà vu. Smích také vyvolalo, když se na scéně objevil Vodníkův novorozený syn, což samozřejmě nebylo žádné miminko. I klasicky přednesený Erben tak byl v Jedli především ve znamení humoru a dobré nálady. Ke konci Vodníka si ke mně přisedl trochu udýchaný Jiří (Frr), který si myslel, že se představení dává v Ta kavárně, kde jsme měli poslední Poetítko , a zapomněl už, že Kráska a zvíře se uváděla právě v tomto divadelním sále. Okamžitě a bezprostředně ho ale humorné pojetí divadla strhlo a patřil hned svými obdivnými výkřiky k nejaktivnějším divákům v hledišti.

 

Poté následovala Polednice, kdy matka byla za všeobecného veselí ztvárněna jako notorická alkoholička, a napomínané dítě, které opět nebylo žádné miminko, ale místní sympatický student, působilo tak, že to spíš ono muselo svou nezdárnou matku káravě napomínat. Na chvíli se na scéně objevil i podnapilý otec, a jak jinak – i sama Polednice byla sťatá, jak zákon káže. Vše nakonec vyřešil přivolaný policajt, který Polednici kamsi odvedl – nejspíš na záchytku nebo rovnou do protialkoholní léčebny. Není jistě třeba dodávat, že to vše se odehrávalo opět za velikého veselí v sále.

 

Následovala ohlášená technická přestávka, která netrvala snad ani celých 15 minut, a po ní „Svatební košile“, k níž patřičnou atmosféru navodila s chutí předvedená známá píseň Hrobař. Zdálo se mi, že i její text byl příslušně upraven, a diváci se znovu dobře bavili. Stejně jako si užívali samotnou Svatební kytici, do níž se všichni herci pustili opět s velkým elánem a vychutnávali si často až morbidní a hororové repliky. Bylo zřejmé, že všichni v Jedli mají velký smysl pro humor a nejvíc snad pro ten černý, jak jsem si stále víc uvědomoval. Možná to bude i tím, že sami sebe dokážou brát s úžasným nadhledem a berou život zkrátka takový, jaký je, což je nesmírně sympatické. My, co máme to štěstí, že nejsme hendikepovaní, bychom se od nich mohli, a nejspíš i měli, hodně co učit. A myslím, že když jsme přítomni u podobné události, tak nám to i hodně dává. Minimálně lepší povědomí o tom, co je v životě skutečně důležité, a co jsou jen zbytné a mnohdy i zbytečné malichernosti.

 

Další a poslední baladu Zlatý kolovrat (v úpravě však nejspíš Zlatý motor) pak opět uvedla zdařile a s chutí předvedená Chladilova píseň Jezdím bez nehod. Tato balada totiž byla zmodernizována do motoristické podoby a ona vysněná nevěsta se vlastně skládala z různých náhradních dílů pro luxusní Maserati. Ženich se na předscénu doslova přiřítil na svém elektrickém vozíku jako ve skutečném závodním autě, na jehož zadních stupačkách stál Jiří (Akrij8), coby jeho sluha. I tato značně přebásněná balada budila v sále vstřícný smích a veselí spíš než hrůzu, a opět ji všichni sehráli s velkým nasazením a značně expresivně, za což byli zaslouženě odměněni bouřlivým potleskem.

 

Ve všech čtyřech baladách se vystřídala celá řada herců, některé už jsem znal, ale většina pro mě byla nových, a bylo moc fajn je sledovat, jak do svých rolí ze sebe dávají úplné maximum, většinou navíc i s velkým humorným nadhledem. Hráli zkrátka s velkou chutí a nadšením, které se zákonitě přenášelo i na nás diváky, takže jsme se často a hlasitě smáli. Líbilo se mi také, jak Jiří (Frr), sedící vedle mě, bral celé to snažení s velkou vstřícnou spontaneitou, doprovázenou častými polohlasitými obdivnými výkřiky, což bylo určitě pro všechny také prima povzbuzením. A nesmím zapomenout ani na Pamínu, která s přípravou představení dlouhé měsíce pomáhala a pak v něm i sama vystupovala jako neviditelný herec – vypravěč, když přes mikrofon předčítala různé veršované pasáže, které vše patřičně propojovaly.

 

Na závěr nám pak všichni společně ještě zahráli a zazpívali závěrečnou píseň, po níž se také dlouho aplaudovalo. Pamínu pak hodně překvapilo, když nás s Jirkou (Frr) v publiku zahlédla, protože předpokládala, že budeme pozváni teprve až na veřejné vystoupení koncem května na Vyšehradě. Jsem ale rád, že jsem ho viděl už teď, protože vám ho všem můžu aspoň vřele doporučit. Chcete-li vidět, jak zapáleně a s neuvěřitelně pozitivními vibracemi se hraje v Jedli divadlo, nenechte si tuto příležitost určitě ujít. Zažijete něco, co vás nabije spoustou dobré energie, a také možná zjistíte, jak směšně malicherné jsou často naše „velké“ starosti a jak je vlastně docela dobře na světě.

 

Dovětek:

 

Jelikož jsem neviděl do příprav tohoto představení, mám radost, že zde můžu ocitovat i něco z následného vzkazu přímo od Jirky (Akrije8): „Hodně práce odvedla Pamína s kolegou Matějem Hruškou, Markéta Ostrá u klavíru, kolegyně Jana a Petr Baláž, který hrál na kytaru a v neposlední řadě každý ze studentů :o)“. Potlesk tedy patří i všem jmenovaným! :-)

 

 

Praha, 17.5.2017

 

https://www.youtube.com/watch?v=LrWj_lKrPTM