Bohuslav Martinů: ŘECKÉ PAŠIJE – trochu jiná recenze

Anotace: @&@ Vydařený úvod 13. ročníku Festivalu hudebního divadla v podání Moravského divadla Olomouc.

 

Dirigent: Petr Šumník

Režie: Jan Antonín Pitínský

Scéna: Milan Nytra

Kostýmy: Jana Preková

 

Manolios: Jakub Rousek

Kateřina: Radoslava Mičová

Fotis: Jiří Přibyl

a další

 

Moravské divadlo Olomouc ve Stavovském divadle, Praha, 13.9.2017  v 19:00

 

Olomoucké Řecké pašije zahajovaly letošní 13. ročník Festivalu hudebního divadla, který se koná každý druhý rok a je přehlídkou toho nejlepšího, co mohou nabídnout jednotlivé operní scény nejen z celé České republiky, ale letos už podruhé i ze Slovenska. Rád bych shlédl co nejvíc představení z těch celkem osmnácti, které se budou konat postupně až do 5. listopadu, přičemž přítel mě slíbil doprovodit alespoň na tři, ale i za to jsem mu vděčný, jinak se budu muset vždycky k někomu přidat, abych nemusel chodit sám. Zrovna Řecké pašije jsem mu ale až tak moc nedoporučoval, protože nepatří zrovna k těm nejsnadnějším na poslech, nicméně pod vidinou setkání s přáteli, s nimiž jsme se už dlouho neviděli, se rozhodl jít se mnou. Naštěstí právě díky přátelům toho pak tolik nelitoval.

 

Ovšem ostatní, s nimiž jsme se ve Stavovském divadle potkali, jsou opravdoví milovníci opery, a tak mohu snad prozradit už předem, že ti nejen své přítomnosti na tomto večeru neželeli, ale byli naopak s návštěvou představení nadmíru spokojeni. Libreto k Řeckým pašijím si napsal Martinů sám podle rozsáhlého románu Nikose Kazantsakise Kristus znovu ukřižovaný. S tímto slavným autorem (m.j. románu Alexis Zorba) se Martinů i osobně spřátelil.  Do opery se mu podařilo mistrně vtěsnat věčný konflikt mezi lidským sobectvím a křesťanskými ctnostmi, k nimž patří i nezbytnost pomáhat slabším a trpícím. Příběh vesničanů prchajících před Turky a hledajících možnosti usídlení a obživy na nové půdě je stále aktuální. Ze starousedlíků jsou jim připraveni pomáhat, jak už to bývá i v běžném životě, spíš jen ti, kteří jsou sami také chudí, a přesto jsou ochotni se i o to málo, co mají, rozdělit. Ti bohatší se chovají odmítavě a pokrytecky nebo by příchozí nejraději okradli ještě i o to málo, co jim zbylo. Pouze Manolios, kterému byla v právě probíhajících pašijových hrách přidělena role Krista, postupně prozře a chce k soucitu s bližními pohnout i své sousedy, za což ho ze strachu, aby jim nerozvrátil „morálku“ v celé vesnici, ubijí. Tato vražda všemi otřese, včetně uprchlíků, kteří vidí, že za ně Manolios obětoval život, a jdou hledat obživu někam jinam.

 

Hudba Martinů se postupně dramaticky rozvíjí společně s příběhem opery a nese sebou mistrně příslušné emoce odpovídající jednotlivým situacím a konfliktům. Vzhledem k tomu, že nebylo k dispozici titulkovací zařízení, které dnes už poměrně běžně bývá i u česky zpívaných oper, byla to právě především geniální hudba, která mi umožnila víceméně chápat dění na jevišti po zběžném přečtení stručného obsahu ze zakoupeného programu (za mírných 30,- Kč v praktickém kapesním formátu i pěkném provedení).  Jak už to u oper totiž bývá, zdaleka ne všemu, co se zpívá, je zřetelně rozumět. Navíc v této opeře je celá řada postav, takže alespoň pro mne nebylo poměrně dlouho jednoduché se zorientovat v tom, kdo je vlastně kdo.

 

Scéna byla vcelku jednoduchá, ale účelná, i když ne všechno vždy bylo dostatečně dimenzované pro množství i tělesné proporce zejména sboristek, takže občas bylo vidět, že mají co dělat, aby neztratily rovnováhu. Ale to už je taková libůstka současných režisérů a scénografů vymýšlet si různé krkolomné překážky na jevišti, aby si připadali světovější. Podobného druhu bylo i nabírání a vyhazování hlíny do vzduchu některými postavami, což mělo zřejmě symbolizovat pohřbívání nebo zúrodňování nové půdy. Někomu ta následná oblaka prachu vznášející se nad jevištěm mohla možná připadat efektní, já však spíš soucítil se sólisty i ostatními účinkujícími, co museli při zpívání a pohybu na scéně vdechovat, a přemýšlel jsem, zda si jejich odbory třeba vymůžou ozdravné pobyty v Karlově Studánce, kam si dřív horníci jezdili léčit silikózu plic. Poněkud mě také udivilo, že až na celoplošné promítnutí jakéhosi plakátu na představení hned v úvodu se v inscenaci nepracovalo vůbec s videoartem či světelným designem, což je dnes už vzhledem k technickému pokroku poměrně běžné a dokáže to výtvarnou stránku oper skvěle oživit a posunout o úroveň výš. To jsem ale jen pro vás zkusil vypíchnout pár zajímavostí, scéně se jinak nedalo vcelku nic vytknout a byla docela vydařená.  

 

Totéž už se ale úplně nedá říci o kostýmech – některé byly tu více tu méně historizující a folklorizující, jiné naopak působily zcela současně, a ještě jiné zase byly křiklavě groteskní svou pastelovou barevností i provedením.  Možná v tom byl nějaký záměr, který jsme s přítelem ale příliš nepochopili, a jelikož on je na výtvarnou složku oper mnohem citlivější než já, právě kostýmy mu nejvíce kazily dojem z představení. Tak trochu to vypadalo, jako by byly zčásti vypůjčené z nejrůznějších jiných inscenací, aby se nemusely nákladně šít jen pro tuto jednu. Mě to ale zase tolik nerušilo a vcelku jsem si na to zvykl. Velkou předností této inscenace byla totiž právě její hudební stránka, a to i z hlediska provedení. Orchestr hrál výborně, i když zpočátku se mi zdálo, že si dirigent i hráči teprve zvykají na akustiku Stavovského divadla. Na to jsem ale rychle zapomněl, protože Martinů hudba zněla v jejich podání opravdu nesmírně živě i životně, byla patřičně dynamická i dramatická. Skvělé byly i výkony sólistů a sborů, blýskli se zejména Jiří Přibyl, Radoslava Mičová a Jakub Rousek. Souzvuk orchestru a zpěváků byl dokonalý, nikdo nikoho nepřehlušoval a nikdo se ani neztrácel. Zejména závěr pak nádherně vygradoval do strhujícího finále a zanechal ohromný dojem, stejně jako velmi solidní dojem zanechalo i celé představení.

 

Režie tentokrát nebyla naštěstí nijak sebestředná a vcelku nevybočila z běžného operního rámce, z něhož se vymykalo jen pár detailů. Jako docela vtipné mi nejdřív například připadalo spojení kola a nákupního vozíku, na němž byla zepředu umístěna cedulka OSLÍK. Časem se mi do toho ale začala rušivě promítat asociace s pražskými bezdomovci, kteří se kradenými nákupními vozíky rádi obklopují u svých nevábných stanovišť. S přítelem jsme také nepochopili smysl toho, že v jakési scéně jedna z postav před sebe postupně vršila hromadu polystyrénových misek na jídlo, do nichž naběračkou jako nabírala cosi z velké přepravní nádoby na polévku či guláš. U poezie nemám příliš rád otázku „co tím chtěl básník říci“, u divadla bych naopak někdy uvítal malý buklet s vysvětlivkami režiséra, co chtěl tou či onou symbolikou vlastně vyjádřit, protože někdy je tak nečitelná, že divák prostě tápe. Zvlášť když příliš nerozumí zpívaným dialogům či monologům a nemůže si je ani průběžně číst z titulkovacího zařízení.

Tyhle drobnosti ale zase vypichuju jenom proto, abyste se při čtení mé „recenze“ úplně nenudili. Celkový dojem z olomouckých Řeckých pašijí byl totiž velice dobrý a patřičně silný – Moravské divadlo Olomouc se v Praze rozhodně neztratilo a přivezlo do hlavního města na úvod Festivalu hudebního divadla nesporně důstojné a kvalitní představení. Svědčilo o tom i nadšené přijetí publika v téměř zaplněném Stavovském divadle, které si vynutilo asi čtyři opony, než bylo ochotné se začít rozcházet domů. A takové vřelé přijetí si olomoučtí určitě zasloužili. Myslím, že i oni si odvezli ze svého účinkování v Praze a vstřícného ohlasu svých Řeckých pašijí jen ty nejlepší dojmy a také povzbuzení, aby ani dál nic neslevili ze svých kvalit, kterými nepochybně disponují v hojné míře.

 

 

Praha, 15.9.2017

 

http://www.moravskedivadlo.cz/opera-a-opereta/repertoar/recke-pasije/?s=detail