Giuseppe Verdi: MACBETH – trochu jiná recenze

 

 

SLEZSKÉ DIVADLO OPAVA ve Stavovském divadle v rámci 13. ročníku Festivalu hudebního divadla Opera 2017, 25. září 2017 v 19:00

 

Dirigent: Petr Šumník

Režie: Jana Andělová Pletichová

Choreografie: Valerij Globa

Scéna: Jaroslav Milfajt

Kostýmy: Josef Jelínek

 

Macbeth: Alexandr Vovk

Lady Macbeth: Katarína Jorda

Banco: Dalibor Hrda

Macduff: Juraj Nociar

Malcolm: Dušan Růžička

a další

Na toto představení jsem šel společně se svou kamarádkou – básnířkou a doufal jsem, že se jí bude líbit. Alespoň jsem si to pro sebe tak předem tipnul, že tato Verdiho hudba a příběh samotný by mohly odpovídat jejímu naturelu. A jak se posléze ukázalo, nemýlil jsem se. Ovšem nepředbíhejme. Ještě před představením jsme se potkali v šatně s mými hudbymilovnými kamarády, s nimiž jsem ji seznámil. Poté jsme zaujali svá místa v příjemné 10. řadě v přízemí, takže jsme měli v ne zcela zaplněném Stavovském divadle i pěkný výhled na jeviště.

 

S opavskými mám na tomto festivalu dosud protichůdné zkušenosti – jejich Švanda dudák u mě před lety docela propadl, a naopak předloňská Její pastorkyňa byla skvělá a pomohla mi najít cestu k Janáčkově operní tvorbě, za což už budu opavským navždy vděčný. I nyní měla režii v rukách stejná režisérka Jana Andělová Pletichová, a tak jsem byl zvědavý, jak to pro mě, ale i pro kamarádku, dopadne tentokrát. Už od samého počátku mě ohromila scéna, které dominoval jakýsi obrovitý pavouk (jakoby ze zlata či bronzu) s deseti nohama rozkročenýma téměř nad celým jevištěm, z nichž některé byly ulámané, a jehož tělo tvořila stylizovaná královská koruna. Tento ústřední scénografický prvek působil příznačně zlověstně a tvořil jakýsi základní rámec pro veškeré dění na jevišti. Stačilo už pak jen pod ním přidávat a ubírat různý fundus – trůn, postel apod., případně otevírat a zase zavírat osvětlený vstup v závěsech v zadní části jeviště, aby se docilovalo příslušných scénicky kompozičních efektů. Vše pak oživoval promyšlený a dobře choreograficky pojatý pohyb jednotlivých sólistů i sboru po scéně. Onen ústřední „pavouk“ byl také seshora osvětlen několika navzájem se křížícími svazky světelných paprsků, což rovněž podtrhovalo a dokreslovalo jakýsi až mystický ráz scény. Do tohoto promyšleného celku dobře zapadaly i zajímavé historizující kostýmy.

To vše dobře podtrhovalo již tak silnou dramatičnost Verdiho hudby a dotvářelo až hororový nádech známého Shakespearova příběhu. Pokud jde o pěvecké výkony sólistů, nepřekročily sice regionální rámec, nicméně byly velmi solidní a vyrovnané. Vynikající pak byl výkon orchestru. Kamarádi, které jsme o přestávce krátce potkali u skleničky vína, sice právě nad pěveckými výkony poněkud ohrnovali nos (jsouce již značně zmlsáni špičkovými interprety při častých návštěvách různých evropských operních scén), s kamarádkou jsme se ale shodli, že se nám představení velice líbí a přináší nám rozhodně zajímavý a inspirativní umělecký zážitek.

 

I v dalších jednáních se základní scéna nijak podstatně nezměnila, stále jí dominoval onen zlověstný „pavouk“, což ale podle mne nebylo vůbec na škodu, protože nápaditou choreografií, otáčením scény a jejím průběžným obměňováním různými symbolickými doplňky se dostatečně docilovalo navození příslušné atmosféry. Genialita často spočívá právě v jednoduchosti a nápad s „pavoukem“ dle mého názoru geniální skutečně je. A myslím si to i přesto, že jeden ze zmíněných kamarádů by upřednostnil, kdyby se scéna měnila podstatně víc, v čemž jsme se ale neshodli. Koneckonců každý má nezadatelné právo na svůj vlastní vkus a své vlastní cítění, nikdy nic nemůže vyhovovat úplně všem. S přihlédnutím i k tomu, jak omezenými prostředky nejspíš Slezské divadlo Opava disponuje, naopak vysoce oceňuji, jak účelně a vkusně s nimi v tomto případě dokázalo naložit, takže výsledný tvar byl pro mne zajímavější a přesvědčivější než mnohé nákladné výpravy u štědřeji dotovaných souborů.

 

Kamarádka byla z představení bez přehánění doslova nadšená a její radost jsem s ní sdílel i já. Rovněž diváci ve Stavovském divadle ocenili tuto opavskou inscenaci dlouhotrvajícím potleskem a většina jistě odcházela z představení stejně spokojená jako my. Slezské divadlo se i tentokrát nepochybně ukázalo v Praze v dobrém světle a potvrdilo tak i oprávněnost existence své operní scény, což jen pár kilometrů od Ostravy, jejíž opera patří již řadu let k nejlepším u nás, není asi tak úplně snadné. Při mých občasných pobytech v Jeseníkách se mi sice ještě dosud nepodařilo vyhmátnout volný víkendový večer, kdy by v Opavě dávali něco zrovna pro můj divácký vkus, ale pokud si bude operní soubor držet i nadále takto solidní úroveň, doufám, že jednou se mi přeci jen poštěstí zažít pěkný umělecký zážitek přímo ve Slezském divadle.

 

 

Praha, 2.10.2017

 

http://www.divadlo-opava.cz/repertoar/predstaveni/macbeth-giuseppe-verdi/