Ján Cikker: JURO JÁNOŠÍK – trochu jiná recenze

Anotace: @&@ Banskobystričtí zdařile obohatili festival Opera 2017 pozoruhodným Juro Jánošíkem Jána Cikkera.

 

 

Dirigent: Marian Vach

Režie: Roman Polák

Scéna: Jaroslav Valek

Kostýmy: Peter Čanecký

 

Juro Jánošík: Michal Hýrošš

Jánošíkův otec: Ján Galla

Mikuš: Jánošíkův kmotr: Slavomír Macák

Milka, Jeho dcera: Patrícia Solotruková

Uhorčík: Martin Popovič

Zuza: Veronika Mihalková

a další

 

ŠTÁTNA OPERA BANSKÁ BYSTRICA ve Stavovském divadle v rámci 13. ročníku Festivalu hudebního divadla Opera 2017, 3.10.2017 v 19:00

 

 

Jelikož rád poznávám stále něco nového, chodím také rád na opery, které jsem ještě nikdy neviděl ani neslyšel, což ovšem není jen tak, protože na operních jevištích se z velké části točí stále dokola pořád ty samé prověřené tituly, které do hlediště přitáhnou diváky spíš než kusy méně známé nebo i zcela neznámé. Proto mě potěšilo, když jsem zjistil, že Štátna opera Banská Bystrica přiveze na letošní festival Opera 2017 dílo slovenského skladatele Jána Cikkera, významného představitele slovenské hudební moderny 20. století, operu Juro Jánošík, která měla premiéru, jak jsem zjistil na Wikipedii, dva dny před mým narozením, takže jsme vlastně stejně staří (nebo třeba i mladí). Původně jsem měl jít i na toto představení s kamarádkou – básnířkou a přítelem, jenže přítel musel odjet na několikadenní služební cestu na Jižní Moravu, tak ho ochotně zastoupil hudebně vzdělaný kamarád, s nímž se na operách také čas od času potkáváme. A nakonec nešla k mé lítosti ani básnířka, kterou chytil zub a k tomu ještě viróza, kterou jsem naopak já úspěšně právě po několika dnech překonal.  Zdálo se tak, že její místo už zůstane neobsazené, ale když jsme se potkali před divadlem s mými hudbymilovnými kamarády, nachomýtl se u toho náhodou jejich známý, který měl namířeno ke kadeřníkovi, ale až na půl devátou, tak si ze zvědavosti volnou vstupenku vzal s tím, že o přestávce po 1. jednání odejde. Byl jsem tak nakonec spokojený, že lístek přeci jen někomu poslouží.

 

Už předehra se mi docela líbila, byla pěkně hudebně propracovaná, navozovala takovou temnější atmosféru a dala se v ní i vycítit inspirace slovenskými lidovými motivy, i když o nějaké doslovnosti se přitom mluvit nedá. Hudebně to znělo typicky pro dobu svého vzniku, tj. ne příliš melodicky, ale ani ne vysloveně disharmonicky. Cikker viděl při přebírání lidových motivů údajně svůj vzor v Janáčkovi, přičemž jeho kompoziční styl ale zároveň nese jeho svébytný originální rukopis.

 

Scéna byla poměrně jednoduchá, střídmá, seshora visel jakýsi předmět zahalený látkou, který se po jejím pozdějším stažení ukázal být zrcadlem. V zadní stěně byl šikmo pozvolně vzhůru ubíhající podélný průřez, který se podle potřeby zvětšoval nebo zmenšoval vytahováním či spouštěním její horní části, a vzhledem k tomu, že přední část jeviště byla zahalena do jakési polotmy, mohly se v osvětleném průzoru za zadní stěnou odehrávat doplňující výjevy dokreslující hlavní dění. To mi připadalo docela nápadité a účelné. Kostýmy prostých lidí byly inspirovány lidovými motivy, naopak vyšší vrstvy a šlechta byly oblečeny jako panstvo do pánských obleků a dámských rób spíše současného střihu (že by symbolika?). Jen jsem úplně nepochopil, proč i Jánošík odehrál téměř celé představení také v současném tříčtvrtečním saku, tedy spíš evokujícím panskou třídu, a teprve v závěru, když už byl dopaden a souzen, vypadal patřičně plebejsky. Tady mi poukaz na případnou symboliku se současností moc nesedí, protože jsem zatím ještě neslyšel, že by existoval i dnes někdo takový, kdo by bohatým bral a chudým dával – opačných příkladů je naopak nespočet.

 

První půle mi rychle utíkala, hudba byla náležitě dramatická, ale i působivě proměnlivá, výstižně vyjadřovala to, co se na scéně právě odehrávalo, tj. útisk a bezvýchodné postavení prostého lidu, revoltu zbojníků, ale třeba i lehkomyslnou bezstarostnost a radovánky vyšších vrstev. Rovněž zpěvní party mi dobře zapadaly do celkové atmosféry, i když výkony jednotlivých sólistů nebyly úplně vyrovnané. Nepochybně všichni zpívali bezchybně, ale některým hlasům chyběla větší síla a přesvědčivost, takže je orchestr místy i téměř přehlušoval. Naštěstí běžely titulky ve slovenštině i v angličtině, takže nebyl problém udržet si neustále srozumitelný kontakt s dějem. Bohužel k těm méně výrazným výkonům, alespoň to na mě tak působilo, patřil i zpěv a herecký projev představitele titulní role. Připadal mi poněkud málo výrazný, místy až mdlý, chybělo mu větší charizma a jeho projev postrádal větší dramatičnost a napětí, zkrátka onu příslovečnou „šťávu“, která diváka a posluchače strhne. Někteří představitelé jiných rolí se mi líbili víc, jak hlasově, tak svou přesvědčivostí, jako například Ján Galla coby Jánošíkův otec nebo Veronika Mihalková v roli Zuzy. I jeden z dalších tenorů vynikal pěkným hlasem i projevem, bohužel v tom množství postav si už netroufám ho konkrétně označit, ale i jiní předvedli pěkné a solidní výkony.

 

Když jsme se rozcházeli na přestávku, zaslechl jsem, jak si dva muži středního věku sedící vedle mne pochvalují, jaká je to pěkná a zajímavá hudba a jak je škoda, že se na takové autory zapomíná. U baru se mě pak jeden z mých hudbymilovných kamarádů zeptal, jak se mi to líbí, a když jsem mu opáčil, že moc, se smíchem rychle dodal: „No vlastně tobě se líbí vždycky všechno!“. Dál to snad ani netřeba komentovat. Na vysvětlenou jsem se nechal poučit, že u této opery spolu údajně příliš nekoresponduje orchestrální část se zpěvními party, které jsou prý příliš upozaděné a jsou tvořeny jen jakýmisi výkřiky. V duchu jsem si pomyslil, že je snad pro mě i lepší, že nejsem hudebně vzdělán, protože se aspoň můžu každému představení poměrně svobodně otevřít a vychutnat si ho bez jakýchkoliv předsudků, aniž bych ho musel rozpitvávat a rozkládat na atomy. Kde potom zůstává to podle mne nejpodstatnější, a sice ono rozumově ne vždy zcela a beze zbytku uchopitelné poselství, které v sobě každé umělecké dílo nese, aby ho předalo vstřícně naladěnému divákovi či posluchači a cosi v něm rozeznělo. Ještě jsme pak své dojmy probírali s dalším kamarádem a zajímavý se mi zdál jeho postřeh, že mu Cikkerova hudba připomíná spíše hudbu filmovou, která je nositelkou příběhu víc než samotné zpěvní party, které zůstávají jakoby až jako jakýsi její doplněk, přičemž u oper naopak orchestr zpravidla slouží tomu, aby se blýskli zejména zpěváci. Na tom jistě něco může být, to ale podle mne nijak neumenšuje ten způsob tvorby, který si zvolil Cikker a který alespoň mně připadá velmi sdělný a působivý.

 

Po přestávce jsem se chystal přesednout na místo nového známého, který měl v plánu odejít ke kadeřníkovi, ale představení ho zaujalo natolik, že nakonec v hledišti zůstal a kadeřníka telefonicky odložil. Tak to mě potěšilo, a nakonec i já jsem zůstal sedět na svém místě spokojeně, protože mohutný pán, který mi v první půli zakrýval v řadě přede mnou výhled na střed jeviště, se už po přestávce neobjevil, a já tak měl všechno před sebou krásně jako na dlani. I druhá půle se mi moc líbila, představení mělo spád, hudba byla snad ještě proměnlivější a dramatičtější a byl jsem tak plně vtažen do toho, co se na jevišti odehrávalo. Moc se mi líbily i různé vícehlasé pasáže, které tvořily zajímavou a působivou polyfonii, a rovněž i závěrečné finále i přes tragický Jánošíkův konec přineslo strhující hudbu, jejímž zřetelným vyzněním bylo poselství naděje v lepší příští. Což možná zní nyní ode mě poněkud klišovitě a nemoderně (teď je přece „in“ především přezíravý a cynický egoismus), nicméně žádná prvoplánová jásavost v tom nebyla, ani snad nadnesený patos – jen obyčejná lidská víra v to, že má smysl snažit se o lepší svět. A tuto víru sdílím i já a nestydím se za ni, proč bych taky měl. Odevzdaná beznaděj je dobrá akorát tak pro slabochy.

 

Po skončení byli banskobystričtí odměněni z asi jen ze tří čtvrtin zaplněným hledištěm dlouhotrvajícím nadšeným potleskem, který málem předčasně ukončila neprofesionalita (snad ne schválnost) jevištního technika, který už nevytáhl oponu. Naštěstí sólisté s dirigentem po čase duchapřítomně vyšli před ni a mohli si tak velmi vstřícné přijetí přítomnými diváky přeci jen náležitě vychutnat.

 

I přes zmíněnou určitou nevyrovnanost v pěveckém obsazení si Štátna opera Banská Bystrica zaslouží absolutorium za svůj přínos letošnímu festivalu Opera 2017. Nepochybně je moc dobře, že přivezla do Prahy právě slovenskou operu, kterou by asi jinak nebylo možné jen tak někde spatřit a která jistě i ve srovnání s řadou častěji uváděných děl velmi dobře obstála a prokázala svou životaschopnost. Kéž by takových dramaturgických počinů bylo i v budoucnu víc.

 

 

Praha, 4.10.2017

 

http://www.festival-opera.cz/program/juro_janosik.html