Ambroise Thomas: HAMLET – trochu jiná recenze

Anotace: @&@ Ostravské zakončení 13. ročníku Festivalu hudebního divadla Opera 2017 bylo víc než důstojné a pražské obecenstvo nešetřilo nadšením.

Dirigent: Tomáš Brauner

Režie: Radovan Lipus

Scéna: David Bazika

Videoprojekce: Otakar Mlčoch

Kostýmy: Eva Kotková

 

Claudius: Martin Gurbal‘

Gertrude: Janja Vuletic

Hamlet: Thomas Weinhappel

Polonius: Roman Vlkovič

Ophélie: Jana Sibera

Laërte: Martin Šrejma

a další

 

Národní divadlo moravskoslezské Ostrava ve Stavovském divadle, Praha, 5.11.2017 v 19:00

 

Ambroise Thomas, operní skladatel z období romantismu (19. století), sice asi nepatří u nás zrovna k těm nejznámějším francouzským skladatelům, nicméně některé jeho opery se stále tu a tam ve světě hrají. Jeho Hamlet byl posledním představením uváděným v rámci 13. ročníku Festivalu hudebního divadla Opera 2017 a zároveň byl také součástí každoročního festivalu Ostrava v Praze, jímž se Ostrava v hlavním městě představuje jako město kultury. A je třeba říct, že právě ostravská operní scéna patří již řadu let u nás k těm nejlepším.

 

Nějak jsem ale v návalu hektického říjnového pracovního vytížení úplně zapomněl, že mám vstupenky také na toto představení, a zjistil jsem to teprve dva dny předem. Přítel není zrovna milovníkem opery, a tak mě odmítal tentokrát doprovodit, zvlášť když jsem mu to oznámil na poslední chvíli. Když ale viděl, že všichni mí známí a kamarádi už mají na sobotní večer jiný program, nakonec se nade mnou slitoval a rozhodl se, že se tedy ještě jednou obětuje.  Byl jsem tomu rád, nechtěl jsem sedět v lóži sám, a navíc jsem tušil, že právě tato opera by se mu mohla i líbit, protože 19. století je jeho oblíbeným obdobím např. ve výtvarném umění, a že to zkrátka hudebně nebude žádný Janáček nebo Martinů, na což zatím ještě není tak úplně stavěný.  

 

Samotný začátek se tentokrát trochu protáhl kvůli slavnostním projevům pražské primátorky Adriany Krnáčové a ostravského primátora Tomáše Macury, kterého pražská primátorka oslovovala přátelsky dokonce křestním jménem. Ovšem nebyly to naštěstí žádné suchopárné řeči, zvlášť Adriana Krnáčová přítomné publikum i rozesmála, když označila Hamleta v podstatě za politické divadlo a dokumentovala to tím, že je to hra plná intrik, zrady, podrazů a vražd, což všechno už v politice sama také zažila. Dokonce označila toto drama za poučné i pro současné politiky, protože Hamlet byl podle ní příliš váhavý, chybělo mu odhodlání, a jak nakonec dopadl.  To ovšem ještě netušila, stejně jako já ne, že tento operní Hamlet je napsán podle upravené Dumasovy verze Shakespearova dramatu a hlavní hrdina sice prožije všechny ty hrůzné věci, které z Hamleta známe, na konci ale zasáhne do děje duch jeho otce, který pověří svého syna, aby dýkou sprovodil ze světa bratrovraha Claudia, proradnou královnu pošle do kláštera a Hamleta nechá korunovat za všeobecného jásotu na dánského krále, který má v zemi obnovit pořádek. Takže si sice Hamlet prožil svoje, stejně jako Adriana Krnáčová a jiní politici, ale nedopadl nakonec zase tak špatně.

 

A pak už se tedy mohlo začít. Z lóže na II. balkónu jsme měli docela pěkný výhled na jeviště, jako na dlani jsme měli i orchestřiště a také jsme mohli pozorovat, že divadlo je zaplněné z asi devadesáti procent. Podle ostravského primátora sice mělo být vyprodáno, ale jak už to tak bývá, na čestné vstupenky se nikdy nedostaví všichni sponzoři a VIP hosté a mnohá místa, dokonce ta lepší v přízemí, pak zůstávají prázdná.

 

Hudba byla od počátku docela příjemná, melodická, a také scéna byla pojata zajímavě, i když opět nijak příliš popisně, což ale ničemu nevadí, možná spíš naopak. Nejdřív Hamlet oplakával smrt svého otce u sarkofágu na prázdném jevišti, pak se rozhrnuly závěsy, sarkofág odjel, objevil se jakýsi rozměrný sloup, na který se mohla promítat videoprojekce s duchem zavražděného Hamleta otce, občas tento sloup zase zmizel v provazišti a zůstal po něm jen rozměrný sokl, z něhož mohly na jeviště zespoda vyjíždět dle potřeby příslušné postavy nebo se mohl měnit v hrob či jen ve schody s podestou, takže účinkující měli na co vyskakovat, na čem občas polehávat, po čem se procházet apod. Všechno působilo velmi účelně, jen jsem úplně nepochopil, proč občas zatahované závěsy, které tak členily jeviště zhruba v jeho polovině, byly potištěné antickými římskými motivy. Ale ani to mě nijak nerušilo. Třeba zbyly z nějaké antické tragédie a jelikož sám vášnivě všechno, co se dá, recykluju, bylo mi to spíš sympatické.

 

Tuto operu jsem nikdy neviděl ani neslyšel, tak už jen tím to pro mě byl zajímavý zážitek. I když hudebně mi přišla spíš průměrná a taková až uspávací, měl jsem co dělat, abych při prvních dvou jednáních neusnul doopravdy. Působilo to na mě tak, že Ambroise Thomas žádný vysloveně hudební génius nebyl, ale dělal své řemeslo poctivě a líbivě pro tehdejší publikum, což se mu za jeho života vyplácelo, stejně jako se podbízení většinovému vkusu vyplácí i současným autorům, a nejen samozřejmě hudebním skladatelům.  Orchestr hrál bezvadně, pěvecké výkony byly velmi dobré a Jana Sibera, která byla za tuto roli nominována na Thálii 2016, byla dokonce vynikající. Krok s ní držel i Thomas Weinhappel coby Hamlet, který nominaci na Thálii 2016 za tuto roli dokonce proměnil, ale já sám bych ji přisoudil spíš Janě Sibera. Ale třeba byla u pěvkyň loni větší konkurence než u pěvců, protože stejně jako ve Zlatém slavíku jsou i kategorie operních zpěváků v tomto každoročním klání rozděleny na ženy a muže, což je jistě naprosto správně. A faktem je, že kvalitní tenoři jsou v Česku už řadu let opravdu hodně úzký profil. Každopádně pěvecké výkony byly tu a tam zaslouženě odměněny i potleskem z hlediště, a to nejen u těchto dvou zmíněných sólistů.

 

O přestávce jsme si s přítelem zašli na předem objednanou sklenku výborného růžového do baru až v posledním patře a ušetřili jsme si tak poměrně velkou frontu. Měl jsem radost, že přítel je s představením spokojený nejen po hudební, ale i po výtvarné stránce, což je pro něj u opery vždycky důležitější. Ovšem mé poznámce, že ho tím pádem můžu zase brzy vzít na nějakou zpěvohru, se rezolutně vysmál s tím, že na další podobnou oběť z jeho strany si teď budu muset zase delší čas počkat. Jeho alespoň přibližnou délku však odmítl upřesnit s tím, že tahle diskuze není na pořadu dne. Pak jsme se chvíli dohadovali, zda půjdeme hledat dolů se skleničkou v ruce naše dva hudbymilovné kamarády, kteří seděli v přízemí, ale v tom se objevili oni sami, protože nás šli sami hledat. Na obou bylo dost vidět, že se právě včera v noci vrátili z Austrálie. Tedy hlavně ta dvaatřicetihodinová cesta letadlem. Jeden šel tedy do fronty u baru a druhý nám zatím vyprávěl, jak se jim tam líbilo a co všechno viděli. A když přišel s občerstvením i ten druhý, promítali nám po zbytek přestávky na svých mobilech nejrůznější fotky z měsíčního cestování mezi protinožci  – s papoušky na hlavě, hady kolem krku, jak hladí koaly, klokany, krokodýly a různá jiná zvířata, a taky nádherné mořské pláže. Prý zatím nejbáječnější dovolená, jakou kdy zažili. A pak už jsme zase šli na svá místa, abychom si užili zbývající tři jednání.

 

Opera pokračovala svým standardním tempem, ale asi tak půl hodiny před koncem najednou začala být mnohem víc dramatická a nápaditá, a hlavně Janě Sibera dala vyniknout v několika opravdu skvostných áriích, z nichž jedna (tedy hlavně parádní výkon zpěvačky) vyvolala v publiku opravdu ohromné nadšení a dlouhotrvající aplaus včetně mnoha výkřiků bravo! Tento závěr opery na mě působil, jako by si skladatel ty nejlepší hudební nápady schoval skutečně až na sám konec, což bylo asi každopádně taktičtější, než kdyby si je naopak vystřílel hned na začátku. Zkrátka konec dobrý, všechno dobré – tady byl konec nejen dobrý, ale přímo skvělý, a tak i závěrečný aplaus všem byl opravdu vřelý a přijetí ostravských pražským obecenstvem po zásluze nadšené, což stvrdila i řada opon.

 

Po skončení jsme počkali před divadlem na kamarády, z nichž jeden vehementně prosazoval, že musíme zajít ještě někam na skleničku, a to i přesto, že nazítří je čekala cesta do Drážďan na Wagnerův Soumrak bohů, což je pětiapůlhodinové představení. Nám se ale jednak už moc ponocovat nechtělo, a hlavně druhý z nich, který je navíc řidič, už toho i tak měl plné kecky, takže jsme je doprovodili jen k metru. S tím unavenějším jsem se shodl, že Hamlet byl pěkný operní zážitek, který stál za to, a hlavně pak v tom, že výkon Jany Sibera byl skutečně pozoruhodný. Notovali jsme si i ohledně toho, že pěvecky byl Thomas Weinhappel rovněž výborný, nicméně nemusel tolik herecky přehrávat, byl místy totiž až přehnaně afektovaný. A oba jsme se také shodli, že hudebně tahle opera zase až taková bomba není, což tento kamarád dokonce vztahuje na francouzskou operu jako takovou vůbec, není to zkrátka tak úplně jeho šálek kávy.  Nicméně on má opravdu hodně vysoké nároky, jak už jsem i dříve asi kolikrát zmiňoval, a je opravdový operní fajnšmekr. Většinový vkus českého operního diváka je však víc než konzervativní a uvízlý opravdu spíš v 19. století než ve dvacátém, natož v jednadvacátém. Takže z tohoto pohledu se ostravští určitě nemusí nezájmu publika bát, zejména když interpretačním výkonům se nedá nic vytknout a jsou skutečně výborné, stejně jako i ostatní složky, které dělají operu operou. Závěr celého letošního festivalu Opera 2017 se tak nepochybně vydařil.

 

 

Praha, 5.11.2017

 

http://www.ndm.cz/cz/opera/inscenace/3576-hamlet/