Miroslav Kubička: JAKUB JAN RYBA – trochu jiná recenze

Miroslav Kubička: JAKUB JAN RYBA – trochu jiná recenze

Anotace: @&@ Zdařilý původní operní počin plzeňské opery.

 


Divadlo Josefa Kajetána Tyla, Plzeň, 11.11.2017 v 19:00

 

Hudební nastudování a dirigent: Jiří Štrunc

Režie: Tomáš Pilař

Scéna a kostýmy: Aleš Valášek

Světelný design: Antonín Pfleger

 

Jakub Ryba: Tomáš Kořínek

Anna, jeho žena: Ivana Veberová

Zachar, rožmitálský farář: Richard Haan

Česaný, kaplan: Václav Sibera

Tichý, správce: František Zahradníček

Tichá, jeho žena: Jana Piorecká

Pavla, jejich dcera: Zuzana Kopřivová

a další

 

 

Nestává se často, aby se na našich jevištích uváděly nové opery současných českých autorů. Proto, když mi kamarádi nabídli, abych se jel s nimi podívat do Plzně na předposlední uvedení opery Jakub Jan Ryba od Miroslava Kubičky, která měla světovou premiéru v plzeňském Velkém divadle letos 14. října, nemuseli mě příliš přemlouvat. Tím spíš, že derniéru bude mít snad již o Vánocích, a to možná také bude poslední příležitost, kdy ji vůbec někdo spatří, pokud bych měl sýčkovsky zapojit svůj kulturní skepticismus.  A také v neposlední řadě, jak už jsem mnohokrát dříve zmiňoval, raději objevuju mně dosud neznámá díla, než opakovaně chodím na notoricky známé kusy, byť třeba v různých inscenačních provedeních.

 

Kamarádi si nechali dvě vstupenky dozadu v přízemí a mně i s jejich známým nabídli ředitelskou lóži rovněž v přízemí. Ta je sice hned první zleva u pódia, takže je z ní poněkud boční výhled na jeviště, na jehož levý okraj není vidět vůbec, ale zato se z ní dá na druhou stranu moc pěkně pozorovat práce dirigenta a dění na scéně je vidět hezky detailně. Jelikož k programu se v Plzni nepřikládá aktuální obsazení, musel jsem si ho ještě před zahájením vyfotit z vitrínky ve foyer a na své místo jsem tak přišel až po třetím zvonění. Okamžitě jsem zaregistroval řadu zvědavých pohledů z téměř zaplněného parteru, kdo že to tentokrát usedá do této lóže, protože ty dva pány v ní zatím ještě místní operní abonenti nikdy předtím neviděli. Ale to již vítal potlesk přicházejícího dirigenta, tak se pozornost všech naštěstí stočila hned na něj a na to, kvůli čemu všichni do divadla ten večer přišli.

 

Už první tóny předehry působily pro můj vkus nadějně, i celá pak zněla v moderním současném duchu a cítil jsem v ní i vliv hudebního minimalismu, který se mi docela líbí, o čemž koneckonců svědčí i to, že k minimalistickým autorům občas sahám, když hledám na youtube vhodné hudební ilustrace ke svým veršům. Poté se začal rozehrávat děj, který libretista Jaroslav Gillar ztvárnil podle hry Josefa Boučka Noc pastýřů, jež byla inscenována i v České televizi, a dokonce jsem si mnohé momenty z ní i při sledování opery vybavoval. Jak jsem se později v programu dočetl, není úplně přesným popisem Rybova životopisu a občas pracuje i s mýty a klišé, které se kolem tohoto skladatele již vytvořily. Ostatně v celé operní historii se často zpracovávaly osudy reálných historických postav, ale nikdy ne dokumentárně, naopak mnohé bylo dle potřeby autorů pozměněno či přímo vybájeno. Z tohoto pohledu je zde přítomné Rybovo životní drama zachyceno ještě docela věrně a jestli třeba jeho vztahy s církví nebyly ve skutečnosti až tak vyostřené, to není asi pro vnímání operního díla nijak podstatné, důležitější je poselství a umělecká kvalita jeho zpracování.

 

Nejen mně, ale i kamarádům se líbila scénografie, která ne příliš popisně, ale přesto dostatečně osobitě dokázala podtrhnout jak maloměšťácké prostředí, které bylo většinově nepřátelské vůči Rybovu pokrokářství, tak i stěžejní záchytné body, jako časté vysedávání Jakuba Jana Ryby u klavíru při komponování jeho skladeb či náznakové atributy kostela, školy, hospody apod. Pomocí otáčivé scény, průběžného a přitom přirozeného přemísťování rekvizit i samotnými účinkujícími, spouštěním a vytahováním doplňkových kulis se děj plynule posouval bez nějakých násilných střihů, což s dynamickým režijním pojetím a neustálým pohybem na scéně i promyšlenými světelnými efekty působilo velice živě a divák tak byl nenásilně, ale o to účinněji vtahován do děje. To vše samozřejmě v harmonickém propojení s působivou hudbou skladatele, který mi dosud nebyl nijak známý, ačkoliv je ročník narození 1951. Jeho hudba občas, ovšem v přiměřené míře, pracovala i se známými motivy některých Rybových skladeb, včetně České mše vánoční. To k této opeře jistě patří, ovšem Kubička tyto citace nepoužili jako snad nějaké berličky, jimiž by si musel vypomáhat, takže nijak nepatřičně nevyčuhovaly ze soudobého charakteru jeho zdařilé hudby, nýbrž do ní byly zcela přirozeně vrostlé.

 

Oceňoval jsem také, že většině zpívaného textu bylo dobře rozumět, což bohužel nebývá u opery tak úplně obvyklé, takže mi tentokrát téměř nevadila absence titulkovacího zařízení, protože v dění na jevišti jsem se ani bez něj vůbec neztrácel. Pěvecké výkony byly vesměs velmi solidní a podpořené i přesvědčivou hereckou akcí všech sólistů i sboristů, což dohromady vytvářelo velmi příjemný celkový dojem z představení. Až tak, že jsem se občas propadal do jakéhosi polospánku, což se mi u kvalitní operní hudby poměrně často stává zvlášť u počátečních jednání. Nevím, čím si to mám úplně vysvětlit, ale je to možná tím náhlým pohroužením se do jiného než všednodenního světa se všemi jeho stresy, takže to na mě působí snad jako nějaká meditace, které tak trochu podléhám. Přesto však i při těchto stavech vnímám operu jako takovou, i když možná víc zapojením svého vnitřního podvědomí než vnějším smyslovým vnímáním. Tak na to jsem přišel právě teď během psaní, protože jinak se nad tím zase až tak moc nezamýšlím. Ale možná v tom hraje nějakou roli i skutečnost, že se před operou zpravidla navečeřím, což vzhledem k času, kdy se běžně uvádí, je asi přirozené. Po vydatném obědě by to ale možná bylo ještě meditativnější. Tentokrát k tomu ale přispělo možná i to, že hudba byla v celé první polovině představení poněkud ponurá a bylo v ní poměrně málo veselých a vysloveně světlých okamžiků, které by občas výrazněji změnily její temporytmus, který by občas mohl cíleně probrat divákovu pozornost. To je také snad to jediné, co bych první části opery poněkud vytkl, nevidím v tom ale nic až tak zásadního, co by mohlo změnit můj jinak velmi příznivý dojem z ní.

 

Když jsme se pak společně všichni čtyři setkali o přestávce u skleničky vína, slyšel jsem i od ostatních na režii i scénografii jen samou chválu a spokojenost vládla i s hudbou a vesměs i s většinou interpretačních výkonů. Mimo jiné všechny zaujal například zajímavý nápad s vyřezanými siluetami panoramatu maloměstských střech ve spodní části závěsných kulis, které tvořily zadní a boční stěnu kolem scény a které se občas vytáhly trochu víc nahoru nebo naopak spustily dolů podle potřeby, jakou atmosféru to mělo podtrhnout.

 

Po přestávce získal děj a s ním i hudba na větší dynamičnosti a dramatičnosti, což ještě víc diváky vtahovalo do dění na jevišti. Tentokrát se již o mě žádný polospánek ani nepokoušel a s opravdovým zájmem a zapojením všech svých smyslů jsem pozorně sledoval rozvíjený příběh a vše, jímž byl zdařile nesen a rámován. Snad jediné, co bych pro změnu vytknul této části, a co jde spíš na vrub libretisty a skladatele, že smutný Rybův konec (podřezal se břitvou) byl podán až jaksi příliš zbrkle a zkratkovitě a nebyl tak podle mne úplně využit potenciál, který se v tomto případě pro finále celé opery nabízel. Totiž vygradovat patřičně vnitřní Rybův zápas, který ho dovedl až k tomuto zoufalému činu, pohrát si víc s psychologickým dramatem hlavní postavy, která podléhá nejen opakované nepřízni osudu, ale především beznaději a zklamání z reakcí svého většinově tmářského okolí, když ztrácí víru ve smysluplnost toho, o co se celým svým životem snaží. Což je velmi silné téma, které se koneckonců táhne celými lidskými dějinami až do žhavé současnosti. Toto poněkud rozpačité zakončení celé opery, jakési její náhlé ustřižení, se projevilo i na reakci publika, které více než obvyklých několik sekund váhalo, zda je opravdu konec, a začalo tleskat teprve tehdy, když to bylo úplně zřejmé z toho, že se hlediště začíná rozsvěcet. Pokud by se měla opera někdy ještě v budoucnu uvádět, doporučil bych za sebe skladateli, aby se její finále pokusil přeci jen poněkud zřetelněji vygradovat.

 

I tak ale byly reakce návštěvníků zaslouženě vřelé, potlesk trval poměrně dlouho a svědčil o velké spokojenosti většiny či dokonce všech přítomných. Což je u současné české opery víc než cenné, tím spíš, že se nejedná o žádné lacině líbivé nebo podbízivé dílo. Plzeňským tedy patří i závěrem této mé (ne)recenze hlasité „bravo!“.

 

 


Praha, 13.11.2017

 

https://www.djkt.eu/jakub-jan-ryba

 





Autor Amonasr, 14.11.2017
Přečteno 52x
Tipy 18 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: Kubíno, Pamína, Philogyny, Fany, Frr, básněnka, Kett, piťura, Jort, Jezero
ikonka Komentáře (15)

Komentáře

Já si na ty delší texty musím udělat čas a uvařit kafe, jsem závislák... :)

14.11.2017 20:04:00 | Philogynyreagovat

:-D Omlouvám se, nějak si u těch recenzí zpočátku pokaždé myslím, že nebudu mít ani moc o čem psát, a nakonec se to vždycky tak natáhne ;-)) Jestli nejsem grafoman... ;-)

15.11.2017 13:50:32 | Amonasrreagovat

Já neumím psát dlouhé texty, umíš vystihnout atmosféru a děj, přijde mi, jako kdybych tam byla. Já se kdysi vyřádila na slohovkách, učtelka ruštiny si ty mé schovávala, přednášela jsem i ve školním rozhlase. Teď mám problém promluvit. Někdy nepoznávám svůj hlas. Jako kdybych chtěla být němá... :)

15.11.2017 14:42:51 | Philogynyreagovat

Tvé psaní není němé a to může být silnější než mluvené slovo... ;-)

15.11.2017 16:59:20 | Amonasrreagovat

Děkuju hezky, opět se mi díky Tobě rozšířily mé úzké obzory :-))! ST

14.11.2017 17:55:50 | Fanyreagovat

:-D Určitě nejsou úzké, ale to mi nijak neubírá na radosti z Tvého přijetí... ;-)) Díky, Fany :-)

14.11.2017 18:10:52 | Amonasrreagovat

:-) ach, jak hezky se poslouchají iluze druhých o nás samých :-)), nebudu vyvracet :-))! Hezký den Ti :-)!

15.11.2017 03:30:21 | Fanyreagovat

;-)) I Tobě, Fany, pěkný den! :-)

15.11.2017 13:48:01 | Amonasrreagovat

:-)

15.11.2017 17:10:09 | Fanyreagovat

...rozesmál mě úvod, jak si vešel do ředitelské lóže...ani to se nemění...a to tmářství mě připomnělo včerejší poslech kontextů, kde parta křesťanů uvláčela k smrti jednu z největších postav žen ve vědě Hypatii z Alexandrie...pořád žádná změna...ještě, že tam aspoň dnes svítí sluníčko...díky za-jako vždy- skvělou recenzi...:-)

14.11.2017 12:13:34 | Jortreagovat

Jorte, tuhle jsem si na tu dobrou paní vzpomněla, film Agora(vod toho shlédnutí, mi křesťané nepřipadají atraktivní) ...ale to jen na okraj, Pepa napsal opět skvělou recenzi...

14.11.2017 17:33:57 | básněnkareagovat

No to je přesně ten film, Ivano - máš mnohem lepší paměť než já :-)) Zažíval jsem u něj podobné pocity... A děkuju :-)

14.11.2017 17:50:13 | Amonasrreagovat

Je to smutný film, jak byly vzdělané ženy zatlačeny do pozadí, područí..tři kroky za mužem..ale pan Ryba za to nemůže :-)

14.11.2017 20:46:57 | básněnkareagovat

Ten jistě ne :-)

15.11.2017 13:47:28 | Amonasrreagovat

O Hypatii jsem viděl před časem i nějaký film a taky mě u toho docela mrazilo - souhlasím, že lidské společenství se ve své podstatě vůbec nemění. A to ani k lepšímu, ani k horšímu, což je snad v posledku docela dobrá zpráva... ;-)) Díky za přijetí :-)

14.11.2017 13:35:56 | Amonasrreagovat

© 2004 - 2017 liter.cz v1.4.1 | Facebook, Twitter