Moira Buffiniová: VÍTEJTE V THÉBÁCH – trochu jiná recenze

Anotace: @&@ Až překvapivě současné a výtečně provedené politické drama britské autorky ve Stavovském divadle.

 

 

Režie: Daniel Špinar

Scéna: Henrich Boráros

Kostýmy: Linda Boráros

Hudba: Jan P. Muchow

Světelný design: Ondřej Kyncl

 

Eurydika, prezidentka Théb: Jana Stryková

Théseus, první občan Athén: David Matásek

Pargeia, senátorka: Alena Štréblová

Princ Tydeus, vůdce opozice: Radúz Mácha

Antigona, Eurydičina neteř: Magdaléna Borová

Isména, Eurydičina neteř: Pavlína Štorková

Faex, Théseúv tajemník: Igor Orozovič

a další

 

 

Národní divadlo ve Stavovském divadle, 12.3.2019 v 19:00

 

 

Toto politické drama britské autorky bylo uvedeno poprvé v Londýně před osmi lety, přičemž antické prostředí a figury jsou zde jen kulisami pro ztvárnění ryze současných problémů globalizovaného světa.  Což je asi dobře, protože divák si sám lehce dosadí nejrůznější postavy a známé mechanismy, jak se západ snaží takzvaně šířit demokracii do svých zájmových sfér vlivu, čímž je ve výsledku destabilizuje mnohem víc, než kdyby je nechal na pokoji. Nepočítaje zhoubný a destruktivní bumerangový efekt i pro západ samotný, jako je třeba nezvládnutelná vlna uprchlíků, což je koneckonců pro někoho zase jen další výnosný kšeft. Za otřepanými politickými frázemi se tak ve skutečnosti neskrývá nic jiného než obyčejná touha po zisku a moci, zkrátka chamtivost. Konkrétní osoby se v reálné globálpolitice časem střídají, ale smysl zůstává stále stejný – antické postavy tak zde vytváří vlastně obecně známé prototypy, do nichž si lze dle libosti dosazovat aktuální jména, ať už se ohniska napětí vytvářejí tam či onde. Považuji to za šťastný přístup, protože tato hra tak má nakročeno k tomu, aby vlastně nikdy neztratila nic na své aktuálnosti, podobně jako je tomu například u Shakespearových her.

 

Už sám počátek, kdy nejdřív do hlediště vtrhli tři zakrvácení ozbrojení povstalci a začali udílet nevybíravě rozkazy i náhodně vybraným návštěvníkům, nenechal nikoho na pochybách, že se bude hrát ryze současné politické drama. Jev na našich jevištích prakticky nevídaný! Scéna poměrně názorně představovala litými boji zdevastované prostředí sice historického, ale zřetelně ještě nedávno moderně vyhlížejícího a kvetoucího města, jakých je dnes třeba na Blízkém východě celá spousta. Krásně ironicky jí vévodil původní nápis vyvedený velkými zlatými písmeny na průčelí jakési velké budovy „LIBERTÉ EGALITÉ“ jenž byl doplněn namísto chybějícího „FRATERNITÉ“ již jen černě nasprejovaným „BEYONCÉ“.  Zápletka hry spočívala v tom, že po právě skončené krvavé občanské válce, která svrhla předchozí brutální režim za finální podpory bohatých Athén, přijíždí se svou kamarilou Théseus, první občan Athén, aby se účastnil inaugurace demokraticky zvolené prezidentky Théb Eurydiky, která si ovšem bez následné finanční a vojenské podpory Athén nemůže evidentně svou pozicí být jista v neustálém potýkání s předchozími mocenskými strukturami, které reprezentuje zejména proradný princ Tydeus. O přízeň Athén se ovšem ucházejí obě strany konfliktu, ty ale samozřejmě za své investice a ochranu očekávají příslušné protiplnění v ovládnutí zdejší ekonomiky a surovinových zdrojů.

 

Théseus v podání Davida Matáska představuje arogantního a nabubřelého politika, který si je vědom své mocenské převahy a kolem kterého neustále krouží před kamerami jeho PR tým a stará se zároveň o jeho, pokud možno ničím nerušené, pohodlí, což samozřejmě v prostředí zmítaném stále doutnajícími konflikty nejde tak úplně hladce. Všichni tito Athéňané se tak pohybují v Thébách značně neomaleně, doslova jako slon v porcelánu, a na rovnocenné jednání s místními nejsou rozhodně nijak zvědavi, což rychle dochází i původně naivní Eurydice a jejím ministryním. Postupně se tedy této hře přizpůsobují a učí se za pochodu dělat i přes různé přešlapy vysokou politiku, tj. dle potřeby také intrikovat a manévrovat Thesea s jeho operetní suitou do nečekaných situací.  O přízeň Thesea usiluje v zákulisí ale také Tydeus, zlověstně odporná figura reprezentující svržený režim, aby si získal jeho přízeň a dostal se s jeho podporou zpátky k moci. Když už se situace začíná jevit povážlivou, pohrozí Euridyka Theseovi, že by Théby mohly požádat o ochranu také Spartu, mocenského soupeře Athén, čímž lavírujícího Thesea přiměje k tomu, že přenechá nakonec Tydea jeho zaslouženému osudu. V jednu chvíli také Eurydika Théseovi příznačně vmete, že během konfliktu Athény zásobovaly zbraněmi obě znepřátelené strany. Mezitím se ukazuje, že ani v bohatých Athénách není všechno tak, jak to na první pohled vypadá, a že i tam narůstá vnitřní napětí vlivem chamtivosti různých soupeřících skupin. Hra končí tím, že se povstalečtí vojáci z úvodu hry rozhodují k přesunu do Athén s tím, že si napustí hadry benzínem, aby tam zapalovali objekty a prováděli podvratnou činnost. Věštec Teiresiás pronáší na závěr varovnou větu: „Čas Athén přichází!“.

 

Hra působí moderně, herci používají v poslední době hodně módní trend až přepjatého uplatnění vyhraněně expresivních výrazových prostředků, včetně všelijakých extatických výkřiků, svíjení se po zemi a krkolomného lezení po stěně či strmé haldě hadrů, ale nepřekračuje to myslím ještě snesitelnou míru. Místo vnitřní psychologie postav je holt v současném divadle „in“ spíš afektované přehánění vnějškových rysů a exaltované přehrávání, aby snad nikdo nebyl na pochybách, co se postavám právě honí hlavou a jaké jsou jejich motivace. Většina postav tak působí až psychopaticky. Nejpropracovanější a zároveň nejextrémnější figurou byl v tomto směru asi Tydeus v sugestivním podání Radúze Máchy, který se pohyboval po scéně v plášti (někdy i bez něj) jen na holém těle v plavkách a ve vysokých upnutých černých kožených botách až nad kolena a na vysokých jehlových podpatcích a byl tak vyveden do podoby uhrančivě zmalovaného transvestity, který si svou roli nebezpečného padoucha a perverzního sociopata opravdu užívá. Nicméně i ostatní herci poměrně přesně a bezchybně zapadli do celkově dobře promyšleného plánu hry a odvedli v tomto rámci solidní a přesvědčivé výkony. Tomuto naladění odpovídá i symbolicky naturalistické ztvárnění scény, stejně jako kostýmy, které dokreslují svou barevností a různorodými střihy charaktery a společenské postavení jednotlivých figur. Například Igor Orozovič coby úlisně slizký Théseův patolízalský tajemník má na sobě apartní kanárkově žlutý oblek a pohybuje se mezi troskami a mrtvolami na scéně jako sebestředně zženštilý metrosexuál před objektivy na něj namířených fotoaparátů.

 

Po přestávce sice pár míst v hledišti před námi už prořídlo, pro některé diváky je to možná až moc moderní a politický kus poměrně sarkasticky a trefně ironizující naši žhavou současnost, jaký by asi v Národním divadle ani nečekali, ale většina z nás, kteří jsme zůstali až do konce, jsme byli víc než mile překvapeni až nadšeni. Alespoň tak soudím nejen z poměrně vřelého a dlouhotrvajícího potlesku na závěr, ale i z vyjádření dvou ze tří kamarádů, s nimiž jsem se tohoto představení společně zúčastnil. Jeden z nich mj. pravidelně navštěvuje každoroční festival divadla německého jazyka v Praze, takže ví, jak má současné progresivní divadlo vypadat, čemuž tato inscenace podle něj naprosto odpovídá. Naopak ten třetí, který má rád především operu, nadšení nás ostatních nesdílel, bylo to prý na něj výrazově moc přepjaté a vulgární, prostě se mu to netrefilo do jeho vkusu. Vysloužil si za to od toho druhého hudbymilovného kamaráda cejch, že má vkus jako nějaká stará bába.  Snažil jsem se jejich spor mírnit tím, že každý má výsostné právo na svůj vlastní vkus, ale naštěstí to nijak dál neeskalovalo.  Každopádně bych toto představení ale nedoporučil těm, kteří chtějí jít do divadla jen za nenáročnou zábavou, případně je problémy současného světa nezajímají a nechtějí si je nijak pouštět k tělu. Kdo ale není v zajetí všelijakých propagandistických klišé a jediných pravd omílaných a jednostranně předkládaných stále dokola většinou našich masmédií a umí zapojit i své kritické myšlení k současnému dění ve světě, toho tato hra určitě nezklame. Tím spíš, že jde skutečně zároveň o plnokrevné umění, skvěle napsané a po všech stránkách bezvadně ztvárněné drama, žádnou politickou agitku. 

 

 

Praha, 15.3.2019

 

https://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/12001?s=309