Petr Zelenka: VĚRA – trochu jiná recenze

Anotace: @@@ Standardní nahořklá komedie ve Studiu DVA, které by možná slušelo pokrácení či rovnou seškrtání některých nastavovaných dialogů, dynamičtější režie i větší nasazení některých herců.

Studio DVA, Praha, 30.1.2020 v 19:00

 

Režie: Alice Nellis

Scéna: Matěj Cibulka

Kostýmy: Katarína Hollá

 

Hrají: Ivana Chýlková, Bolek Polívka, Martin Pechlát, Jana Stryková, Kryštof Hádek, Sabina Remundová a další

 

 

Po zklamání ze hry Misery jsme se s přítelem do Studia DVA vydali po dvou dnech znovu na další představení zakoupené na darovaný voucher, tentokrát to byla hra VĚRA, divadlem avizovaná jako „ironická komedie … příběh o výsluní a pádu ambiciózních jedinců“. Herecké obsazení bylo sice přímo hvězdné, nicméně jsme byli s přítelem ve svých očekáváních raději opatrní, protože mnohé komedie, které jsme zde v minulosti viděli, nejsou zrovna podle našeho gusta, neboť jsou šity na míru spíše lacinému konzumnímu vkusu současného většinového diváka. Ústřední postavou Věry je majitelka úspěšné pražské castingové agentury v podání Ivany Chýlkové, která se s cynicky sebestřednou jistotou pohybuje suverénně ve světě celebrit a je zvyklá žít na hodně vysoké noze, což se projevuje i v jejím blahosklonně nadřazeném chování vůči okolí, včetně toho nejbližšího. V zájmu proniknutí i na světový trh však svou firmu prodá anglické společnosti a stane se tak v její pražské pobočce ředitelkou, už ne však majitelkou. A jelikož se následně nedokáže podřídit stylu a nekompromisním požadavkům zahraničních majitelů, zadělá si svou nepřizpůsobivostí na postupný pád až ke společenskému dnu. To pochopitelně zakládá i mnoho příležitostí pro různé humorné situace a vtipné dialogy, tak jak se proměňují a obracejí i její vzájemné vztahy s okolím, které ale naštěstí nesklouzávají na jevišti do až příliš bláznivé polohy a zbytečně křečovitého přehrávání, takže si zachovávají dostatečnou míru přesvědčivosti. Oba jsme tak s přítelem ocenili, že konečně vidíme ve Studiu DVA komedii, která má i nějaký hlubší smysl a je nejen příjemné se na ni dívat, ale dá se u ní i přemýšlet. Velice povedená a zajímavá je navíc scéna, které vévodí zadní stěna, jež se svým sofistikovaným pojetím a zdařile prokomponovanými projekcemi, včetně filmových, mění tu na chladicí boxy v pitevním sále, tu na stěnu plnou fotografií hereckých hvězd v castingové agentuře (mj. samozřejmě těch, které skutečně vystupují v repertoáru Studia DVA a je jich opravdu požehnaně), jindy zase na oprýskanou zeď suterénního baru či prosklený výhled z psychiatrické ordinace do zahrady blázince i s rozcvičujícími se pacienty atd. atd.

 

Zprvu slibně se rozvíjející děj se však s postupem času začal poněkud zpomalovat a ztrácet na své dynamice, stával se čím dál víc monotónním a dokonce nás občas téměř uspával, jak jsme si s přítelem následně potvrdili. Těžko říct, zda to bylo způsobeno příliš rozvleklým a zbytečně natahovaným scénářem včetně nastavovaných dialogů, takže se ztrácelo potřebné napětí, či místy až překvapivě vlažným hereckým nasazením (snad jen s výjimkou Sabiny Remundové, Jany Strykové a Kryštofa Hádka) nebo málo nápaditou, místy až statickou režií, ale nejspíš to bylo od každého trochu a všechno dohromady. Chýlková s Polívkou na mě působili až nezvykle unaveně, nad rámec toho, co jim role předepisovala. Nicméně i tak jsme se s přítelem o přestávce shodli, že jsme svědky mnohem lepšího představení, než byla předvčerejší Misery, i když by mu slušel větší švih, aby nepůsobilo místy až unyle. Tento dojem se posiloval i tím, že některým hercům (a bohužel právě i Chýlkové), nebylo až do naší 14. řady všechno úplně dobře rozumět, jak někdy mluvili příliš potichu, zejména v koncovkách. Něco by se dalo sice zdůvodnit i mou již stařeckou nahluchlostí, nicméně ta se netýká mého přítele, který měl přitom podobný problém. Připouštím ale, že se na tom mohla podepsat i počínající chřipková epidemie, která se samozřejmě nemusí vyhýbat ani hercům a jejich hlasivkám.  Ostatně občasné záchvaty kašle z různých míst hlediště svědčily o tom, že i někteří návštěvníci přišli do divadla na zapřenou, když už měli koupené vstupenky a nechtěli je nechat propadnout.

 

Doufal jsem, že dynamika hry by se přeci jen mohla trochu zlepšit po přestávce a že se představení víc „rozjede“, ovšem spíš opak byl pravdou. Hra čím dál víc sklouzávala do stále větší monotónnosti, už to ani nebyla moc komedie, jako spíš pochmurné drama, tu a tam sice stále ještě prošpikované nějakou humornou replikou či situací, ale celkové vyznění bylo čím dál jaksi unylejší a rozpačitější, což bohužel ještě korunoval neslaný nemastný závěr. Obecenstvo sice odměnilo po skončení účinkující dlouhotrvajícím potleskem, asi tři diváci ve vyprodaném hledišti u něj dokonce i povstali (nechápu proč), ale to vše připisuji uhranutím množstvím hereckých celebrit známých z TV obrazovky, než jejich opravdu plnokrevným výkonem či kvalitou hry samotné.  

 

Cestou domů jsme se nicméně s přítelem shodli, že jsme sice nebyli svědky mimořádného divadelního zážitku, ale aspoň ani ničeho vysloveně stupidního nebo trapného. Rovněž i herci navzdory všem mým kritickým poznámkám opravdu poctivě hráli, i když třeba ze sebe všichni nevydali úplně to nejlepší, co v nich je. I tak to bylo totiž neskonale lepší než ono podbízivé křečovité přehrávání, které před dvěma dny předvedla na stejném jevišti Zlata Adamovská. Do Studia DVA tedy už asi v dohledné době jen tak nezavítáme, ale aspoň jsme ho vzhledem k nynější návštěvě nemuseli ještě ani definitivně zatratit.

 

 

 

Praha, 31.1.2020

 

https://www.studiodva.cz/vera/vera/