ANNA KARENINA – trochu jiná recenze

ANNA KARENINA – trochu jiná recenze

Anotace: @&@ Po dlouhém klidovém období byla návštěva RockOpery Praha docela osvěžující pecka.

 

 

Hudba: Milan Steigerwald

Libreto, scénografie, Anna Karenina: Pavla Forest

Režie: Milan Štolpa

Choreografie: Irina Andreeva

Alexej Karenin: Jiří Zonyga

Alexandr Vronskij: Jan Toužimský

a další

 

RockOpera Praha, Praha 7 – Holešovice, 13.6.2021 v 16:00

 

 

Už o předloňských Vánocích jsem dostal od Ježíška dvě vstupenky na rockovou operu Anna Karenina, načež loni v květnu bylo její plánované představení poprvé zrušeno kvůli protipandemickým opatřením vlády. Poté ještě asi dvakrát, ale nakonec jsme se s přítelem přeci jen dočkali, a byli jsme na první živé divadlo po nekonečně dlouhé době tak natěšeni, že nám nevadila ani poněkud nezvyklá nedělní čtvrtá hodina odpolední, kdy se obvykle dávají tzv. rodinná představení, což se právě o tomto kousku ale říct nedá, i když jednoho pubescenta s rodiči jsem v hledišti také zahlédl. Přítel mi takovéto zážitkové dárky dává při různých příležitostech rád a já jsem mu za to vděčný, protože ve svém věku už ani žádné velké materiální potřeby nemám a aspoň se mi ve skříních nehromadí další košile, džíny, bundy nebo saka, které pak už stejně nemám šanci donosit, a ještě nositelné věci přitom strašně nerad vyhazuju. Protože jeho ale nelákají opery, já zase moc nemusím muzikály, a u divadel se není lehké úplně trefit do našeho společného vkusu, protože to, co se dnes převážně produkuje, nás málokdy osloví, byla rocková opera od něj docela dobrá volba.  Alespoň jsem si to tak představoval, tím spíš, že mělo jít o ztvárnění tak zajímavé klasické předlohy, na což jsem byl hodně zvědavý. Sám sebe bych sice rockerem zrovna nenazval, nicméně mám dobrý rock rozhodně raději než špatnou pop-music, která dnes plní z valné většiny éter i muzikálové scény a devastuje tak vkus většiny naší populace.

 

Určité dilema u mě vzniklo jen při otázce, co si vzít na sebe, abych v hledišti příliš nevyčníval z davu. Společenský oděv jsem na rockové představení automaticky zavrhl, ovšem černé džíny mi připadaly jako přijatelný základ. Vzhledem k počasí však nebylo vhodné jít jen v košili, tak nakonec přeci jen zvítězilo šedivé lehké sako, které rád nosím i kvůli praktickým kapsám, do kterých se vejde peněženka, mobil, vstupenky, očkovací průkaz i respirátor. Pravda je, že ve zhruba z poloviny zaplněném hledišti jsme byli v saku jen asi tři diváci, a tak mě trošku mrzelo, že jsem neoprášil starou džízku, v níž už léta nikam nechodím a která by se do daného prostředí hodila rozhodně líp, když už nemám černou koženou bundu ani vestu, což byla převládající garderoba většiny diváků i divaček. Mé obavy, zda se nebudu příliš vymykat i věkem, se naštěstí nenaplnily, na místě jsem pochopil, že tvrdý rock už zřejmě není tím, co by táhlo vyloženě mladou generaci, a tak jsem dokonce možná nebyl ani úplně nejstarším divákem, o účinkujících taky málem nemluvě, protože valná část přítomných mužů už měla značně šedivě prokvetlé vlasy, i když já je nemám jako mnozí z nich až do půli zad. Zato svou šedivou bradkou jsem do místního koloritu přímo zapadal. A že mi chybí tetování, to se naštěstí pod sakem nepoznalo. Takže jsem se vlastně ani v tomto směru nemusel cítit v převládající komunitě, do níž tak úplně jinak nezapadám, příliš nepatřičně, a žádné opovržlivé pohledy okolí jsem ani o přestávce na sobě necítil.

 

Představení zahájil zakladatel RockOpery Praha, skladatel a klávesista Milan Steigerwald s charakteristickými dlouhými šedými vlasy až po pás, už od pohledu typický rocker, hlubokým a dlouhým teatrálním úklonem v pokleku před diváky se vzhůru vzpaženýma rukama, což přimělo všechny přítomné k dlouhotrvajícímu aplausu a nadšeným výkřikům. Poté poděkoval všem přítomným za přízeň, která umožnila RockOpeře, i když za velkých osobních finančních obětí, přežít nepříznivé období, a poprosil zároveň návštěvníky, aby podepsali v předsálí jakousi petici, která by měla zřejmě apelovat na vyšší místa k efektivnější podpoře živé kultury. Poté zahrál na klavírní křídlo svou vlastní rockovou předehru, opravdu výbornou, a společně s další zakladatelkou RockOpery a zároveň i představitelkou Anny Kareniny Pavlou Forest předvedli netradičně píseň Somewhere z Bernsteinova muzikálu West Side Story. Mám-li být upřímný, myslím si, že hardrockové skladby sedí jinak skvělé Pavle Forest přeci jen mnohem líp, což nakonec skvěle následně předvedla i během celého představení.

 

No a pak už se konečně strhla opravdová rocková bouře a začala samotná Anna Karenina. Přiznám se, že příliš velké očekávání jsem před tímto představením raději neměl, a to asi bylo i dobře. Protože ta muzika byla opravdu skvělá a hned od začátku mě chytla – dva kytaristé, bubeník a Milan Steigerwald u elektrických kláves se do toho opřeli, co to jen šlo, a hlediště bylo hned od začátku naprosto zelektrizované. Na scéně začínalo představení jakousi hospodskou bitkou, jíž se účastnilo pět performerů – akrobatů, tři muži a dvě ženy, kteří po celou dobu obstarávali jakési doprovodné pohybové choreografie, které zpestřovalo ještě několik dalších ženských postav v roli barmanek apod. U mikrofonu se pak střídaly dvě rockerky a čtyři rockeři, přičemž všichni vypadali spíš jako motorkářský gang, nikoliv jako příslušníci ruských šlechtických rodů. S románem Anna Karenina to v první půli alespoň pro mě nemělo vůbec nic společného. Zpívanému textu nebylo v té vřavě téměř rozumět a dění na scéně mohlo znamenat prakticky cokoliv anebo taky nic zároveň. Nicméně muzika to byla bezvadná, pěvecké výkony jakbysmet, a tak jsem si připadal jako na nějakém hardrockovém koncertu, kde to pěkně dynamicky vřelo, a také různé pohybové kreace celkový dojem docela zajímavě zpestřovaly.

 

O přestávce se mě přítel zeptal, jak se mi to líbí, a já mu se smíchem přikyvoval, že ano, i když jsem prohlásil, že by se to klidně mohlo jmenovat třeba Maxipes Fík, protože by ten název měl k dění na jevišti zhruba stejně ambivalentní vztah, jako Anna Karenina. A v duchu jsem přemítal, jak a zda vůbec se mezi sebou nějak liší i další představení z repertoáru RockOpery, jako např. Frankenstein, Vymítač, Faust nebo Oidipus Tyranus, což by všechno klidně mohlo být vydáváno i za dnešní opus. Ale nemyslel jsem to nijak zle, protože jsem byl s návštěvou tohoto rozpohybovaného koncertu opravdu maximálně spokojen. Šli jsme se trochu vydýchat ven na vzduch, ale museli jsme poodejít trochu dál ode všech ostatních návštěvníků, protože jak jsem zjistil, co rocker, to vášnivý kuřák, takže venku i na volném prostranství se valily husté mraky cigaretového kouře. Ovšem zdůrazňuji, že pouze cigaretového, žádnou trávu jsem třeba mezi těmi pachy vůbec neucítil. Ještě bych měl asi taky dodat, že ačkoliv všichni přišli na představení v respirátorech, v hledišti si ho ponechal už jen málokdo, což jsem také kvitoval silně pozitivně – svobodomyslnost publika mi byla i v tomto směru hodně blízká. Stejně spokojený jako já byl i můj přítel, a tak jsme se oba těšili na druhou půlku představení.

 

Ta probíhala v podobném duchu jako první, jen skladby snad ještě víc gradovaly a pomaličku jsem se začínal orientovat i v tom, která motorkářka je Anna Karenina a který motorkář je Karenin, i když postavou připomínal Jiří Zonyga spíš statného potetovaného kamioňáka, kterým ostatně původně prý i byl, jak mi prozradil dobře informovaný přítel. A také některé další postavy příběhu Anny Kareniny se mi částečně začaly v tom rockově motorkářském provedení zhmotňovat. V hledišti jsem si přitom všiml ženy, která společně s účinkujícími zpívala všechny písně slovo od slova, takže při dostatečně opakovaném tréninku se asi dá pojmout a osvojit celé libreto i textově a příběh tak zřejmě získá i svůj určitější obsah. Zajímavým intermezzem asi uprostřed druhé půle bylo, když se celé jeviště pneumaticky vyklopilo za zvuků stylizované české hymny, načež veškeré obecenstvo při ní uctivě vstalo a zase se posadilo téměř až na jejím konci, i když mi výstupy při ní i způsob jejího provedení připadaly spíš jako poněkud ironizující vložka, což mi ale vůbec nevadilo, ba právě naopak. Ironii a sarkasmus mám (nejen) v umění docela rád a takovéto provedení státní hymny oproštěné od sebemenšího patosu mi připadalo tou nejlepší relativizací falešně pojímaných státních symbolů a vlastenčení vůbec, hodnou rockového prostředí. I když uprostřed těch rockových vypalovaček to působilo hodně zvláštně, stejně jako následující výstup na motivy ústřední melodie ze seriálu Nemocnice na kraji města. Ale ke kontrapunktickému provětrání mozkových závitů to rozhodně neškodilo. Za zmínku stojí také graficky velmi vkusná animace, která se ilustrativně občas promítala na plátně.

 

Když dozněla poslední skladba představení, diváci spontánně povstali k bouřlivému potlesku vestoje, ale ani tím ještě vše neskončilo. Jeden z akrobatů postupně představil jednoho po druhém všechny účinkující, včetně hudebníků, a všichni bez rozdílu sklidili zasloužený potlesk. Nakonec došlo i na předání dvou dortů pro jubilujícího Milana Steigerwalda, který právě ten den dovršil šedesát let od svého narození, a ten posléze ještě přivolal na pódium z publika Václava Marhoula, aby společně pokřtili plechovkou napěněného piva nové CD, o němž nám ovšem zapomněli prozradit, o jaké CD se vlastně jedná. Nejspíš se ale nějak vztahuje k RockOpeře Praha, co taky jiného, že? Oba pánové se přitom častovali všelijakými komplimenty, bylo zřejmé, že jde o staré kamarády, kteří se ale podle vlastních slov zas tak moc často ovšem nevídají. Steigerwald pak Marhoula vyzdvihoval především jako režiséra Nabarveného ptáčete, které nedávno vzbudilo nejen v našich filmařských kruzích docela rozruch, i když vytouženého Oscara nakonec nezískalo. Podle mě to opravdu není špatný film, rozhodně je třeba mnohem lepší než kdysi Tobruk od téhož režiséra, ale ten humbuk kolem něj mi stejně připadal víc jako marketingová bublina, protože zase nic tak hrůzostrašně nekoukatelného v něm myslím nebylo, i když dost drsný samozřejmě byl. Ale to už jsem se dostal někam jinam.

 

Zkrátka s přítelem jsme si cestou domů slíbili, že do RockOpery Praha určitě zase někdy v budoucnu zavítáme a je asi úplně jedno na co. Půjdeme se zkrátka zase někdy osvěžit skvělou hardrockovou muzikou. A kdo se kvalitních rockových pecek nebojí, ať se tam klidně vydá taky a možná nejen na Annu Kareninu.

 

 

 

 

Praha, 15.6.2021

 

https://www.rockopera.cz/anna-karenina/

 

 

 

 

 

 

Autor Amonasr, 15.06.2021
Přečteno 54x
Tipy 14
Poslední tipující: šerý, Kett, Frr, Iva Husárková, Vivien, danaska, mkinka
ikonkaKomentáře (8)
ikonkaKomentujících (5)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Pepí,tohle mi teda fakt chybělo :-)) Super zážitek :-)

16.06.2021 07:01:13 | Kett

Tak to mám radost - díky Kett :-))

16.06.2021 17:55:06 | Amonasr

Ami tak toto bylo prima osvěžení na modré. A tak trochu i radostná zpráva, že Divadlo žije! Pojals to s humorem i noblesou hned zkraje, no už to samotné "co na sebe", mě dostalo, klasická scéna, při které si já vždycky říkám, divadlo začíná už tím oblékáním, atmosféra se blíží. A pro mě ještě bonus v informaci, že na Nabarvené ptáče mohu bez obav jít, doteď jsem se (právě skrz tebou zmiňovanou marketingovou bublinu) k tomu neodhodlala. Měj se prima a ať máš po kapsách vždy nějakou tu vstupenku :-)

15.06.2021 22:18:01 | Vivien

Díky za tak milé přijetí, Vivien :-) S těmi vstupenkami to teď přes léto asi tak valné nebude, ale snad se na podzim nebude zase utužovat a kultura se tak opět rozběhne. A doufám, že po návštěvě Nabarveného ptáčete mě nebudeš proklínat - každý máme trochu jinou hranici otrlosti, tak se raději připrav... :-))

16.06.2021 17:54:39 | Amonasr

Hurá, zase budeme díky tobě chodit do divadla. Zdraví a ST dává Daniela

15.06.2021 19:55:07 | danaska

Díky, Danielo - no, kéž by to už zase šlo jen k lepšímu! Živá kultura už tu fakt hodně chyběla - měj se hezky!

16.06.2021 17:30:27 | Amonasr

ráda jsem si početla.

15.06.2021 19:39:35 | mkinka

Děkuji - potěšení je na mé straně :-)

15.06.2021 19:50:37 | Amonasr

© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter