Leoš Janáček: PŘÍHODY LIŠKY BYSTROUŠKY – trochu jiná recenze

Anotace: @&@ Liberecká opera se v Praze představila po dvou letech opět v tom nejlepším světle.

 

 

Divadlo F. X. Šaldy Liberec v Národním divadle, Praha, 16.1.2022 v 19:00

 

Dirigent: Martin Doubravský

Režie: Linda Hejlová Keprtová

Scéna: Michal Syrový

Kostýmy: Tomáš Kypta

Choreografie: Ladislava Košíková

 

Liška Bystroška: Lívia Obručník Vénosová

Lišák Zlatohříbek: Alžběta Vomáčková

Revírník: Pavel Vančura

a další

 

Patnáctý ročník festivalu hudebního divadla OPERA 2022 zahájil v pražském Národním divadle operní soubor Divadla F. X. Šaldy Liberec. Předchozí přehlídka českých a slovenských operních souborů, která se koná jednou za dva roky, měla obrovskou kliku, protože týden po jejím závěrečném představení přišel tvrdý lockdown, který uzavřel i všechna divadelní jeviště. Avšak ani po dvou covidových letech není situace stále ještě úplně dobrá, což se projevilo například tím, že ještě dříve, než festival mohl začít, banskobystrický soubor z obav před možnou nákazou zrušil představení Foerstrovy Evy, plánované na 5.února. Nezbývá tedy než doufat, že ho nebudou následovat některé další soubory, případně neuvážená vládní opatření, která by opět ještě víc přidusila už tak všelijak neblaze postiženou naši kulturní scénu, a že se snad naplní konečně optimistické předpovědi některých odborníků, že omikronem už půjde vše postupně jen k lepším zítřkům.

 

Nicméně covid si tentokrát vybral svou daň i v mém okolí, protože můj nejhudbymilovnější kamarád (například i zuby svým pacientům  vrtá za zvuků operních árií), který se chystal tradičně navštívit téměř všechna festivalová představení, ho dostal dokonce už podruhé, takže hned to včerejší úvodní musel ke své lítosti vynechat. Zajistil si ale naštěstí za sebe promptně náhradu, takže naše rezervovaná místa v pěkné 2. řadě na 1. balkoně, z nichž byl krásný výhled na jeviště, byla nakonec i tak obsazena ke konečné velké spokojenosti všech příchozích, ale to už trošku předbíhám. Bohatá návštěvnost vůbec pěkně zaplnila i ostatní prostory v hledišti Národního divadla, což libereckým vytvořilo skvělou diváckou kulisu. Však si ji také zasloužili, protože jako obvykle přivezli do Prahy opravdu velmi kvalitní inscenaci, kterou tentokrát byly Příhody Lišky Bystroušky. Nedávno jsme tuto operu navštívili s přítelem v provedení pražského Národního divadla na stejném místě (já dokonce opakovaně ), takže jsem mohl vcelku začerstva obě pojetí i srovnávat. A přestože pražská inscenace není vůbec špatná, ta liberecká se jí myslím přinejmenším vyrovná, i když režijně a inscenačně je každá z nich ztvárněna úplně jinak. Zatímco ta pražská sází spíš na tradiční poměrně názorné provedení zvířecích postaviček i formou nezaměnitelných kostýmů, liberecká pracuje víc s náznaky, kde si divák musí leccos i sám domyslet. Příběh Lišky Bystroušky je ale natolik známý, že to nečiní vcelku žádnou potíž, a tak si liberecká inscenace vystačí i s poměrně jednoduchou scénou, na níž je umístěna jedna pohovka pod jedním stromem, jakási malinká přemístitelná sešikmená pohyblivá točna s průlezem a velká zadní kulisa naznačující snad lesní krajinu s kulatým průzorem uprostřed, za nímž se jak v obrovském kukátku odehrávají různé ilustrativní scény a z nějž i různé postavy občas vstupují, či lépe řečeno vyskakují na jeviště. Faktem je, že v takto spíš jen naznačovaném než „polopaticky“ názorně ztvárňovaném ději jsem se občas mírně ztrácel, ale to mi bohatě vynahrazovala vynikající Janáčkova hudba, odrážející nesmírně sugestivně až plasticky proměnlivé emoce, jimiž jsem se i díky výtečně procítěnému orchestru nechal unášet. Jeho zvuk mi přišel i zapálenější, výraznější a emočně nabitější než toho pražského, ale to může být samozřejmě také jen otázka mého momentálního rozpoložení. Za mě si tedy výkon orchestru a dirigenta zaslouží absolutorium, stejně jako pěvecké výkony, z nichž bych vyzdvihl zejména Livii Obručník Vénosovou v titulní roli a také Alžbětu Vomáčkovou v roli Lišáka Zlatohříbka. Obě představitelky se svých úloh zhostily skvěle i herecky, což ještě umocnilo divácký dojem a projevilo se to i častou hlasitou odezvou smíchu nejen bezprostředně v řadě za mnou, kde se nacházeli zvlášť bezprostředně vděční diváci. Po pěvecké stránce si zaslouží absolutorium i revírník v podání Pavla Vančury, ale výborný standard odvedli i všichni ostatní sólisté i sbor, včetně všech dětských účinkujících, kteří projevili nesmírnou až strhující živost. Dětské obsazení tak bylo hodně silnou stránkou tohoto představení, na čemž měla jistě svůj nemalý podíl i výtečně nápaditá choreografie, která se báječně trefila do dětského temperamentu, což evidentně silně rezonovalo i v diváckém přijetí zaplněného Národního divadla. Celé by to samozřejmě nebylo myslitelné bez promyšlené režijní koncepce, kterou představení vtiskla osvědčená Linda Hejlová Keprtová, která přišla s vlastním osobitým rukopisem pracujícím víc s různými paralelami a náznaky mezi světem přírody a tím lidským než s vysloveně prvoplánovými výklady. Což je určitě fajn, i když na druhou stranu mi zde některá symbolika přišla až poněkud násilně naroubovaná, jako například mávání rudým praporem v samotném úvodu nebo jakési pobíhání po scéně s velkými bustami Zdeňka Nejedlého a Leoše Janáčka či zahalení zastřelené Bystroušky do československé vlajky. Režisérka k tomu jistě měla nějaké své (mnou i kamarády nerozklíčované) důvody, ale podle mne to vyznění inscenace spíš zbytečně rozmělnilo a narušilo, než že by ho to posílilo. Což se mi zdá škoda, protože naopak právě jistá sevřenost a kompaktnost (až na tyto dle mého úplně zbytečné „výstřelky“) celého pojetí mi připadá jako silná stránka tohoto představení.

 

Každopádně vstřícné přijetí celé inscenace obecenstvem bylo zejména v závěru skutečně nadšené a bouřlivý potlesk při několika oponách nebral konce. Liberečtí se tak předvedli po dvou letech v Praze opět v tom nejlepším světle, a ještě hned v úvodu tak nasadili festivalu poměrně vysokou laťku. Snad to tedy bude dobrým znamením i pro jeho zbylý průběh až do 29. března, kdy jej završí poslední plánované představení. V každém případě si v široké nabídce klasických i moderních a experimentálních forem hudebního divadla může vybrat téměř každý příznivec vyšší hudební kultury a byla by jistě škoda tuto jedinečnou příležitost propásnout.

 

 

 

 

 

Praha, 17.1.2022

 

http://www.festival-opera.cz/