Afghánistán - Kábul

Anotace: Byl jsem tam dvakrát v letech 2006 a 2007. A ikdyž je tam teď prý divočeji, jel bych zas. No, posuďte sami.

Sbírka: Na cestách, Na cestách Ukrajinoua Afghánistánem

Díky svému zaměstnání jsem dostal nabídku letět pracovně do Kábulu a pokusit se tam cosi založit. Nabídka mi přišla ne snad proto, že jsem tak skvělý odborník, ale proto, že tam nikdo nechtěl.
Jsem člověk přemýšlivý, nedělám ukvapené závěry a tak jsem začal tuto možnost zvažovat. Zvažování mi trvalo asi setinu sekundy. Pojedu.
Po nezbytných očkováních – tyfus, žloutenka A a B a cholera (ta stála 995 Kč – nechal jsem bůra tringelt protože to byl frťan) jsme přes Vídeň a Amsterdam přiletěli do Dílí. Let je dlouhý a nám nedává moc práce skamarádit se s letuškami. Jdeme za nimi dozadu se slovy – holky, vy tu máte bar! Kde ,diví se. No tady a ukazujeme na hromadu lahviček vína, které cestující nevypili. Vemte si, říkají mile. Dáváme se do díla a australské víno mění obal. Když pijeme každý šestou dvodecovku, začínají mít strach o naši rovnováhu a radí, abychom si raději sedli. Nechceme zlobit a tak dál popíjíme v sedě.
Když přiletíte do Dílí je třeba zbystřit pozornost a dát si bacha hlavně na věci, které člověka normálně nenapadnou, že by se mohly stát.
Kolegu napadla absurdní věc. Povídá – pojďte se podívat, jestli nám náhodou nevyjedou naše zavazadla. Sborově jsme namítali, že jen přestupujeme, letíme stále stejnou společností už z Vídně a na všem máme nalepeny cedule Kábul. Určitě to přehodí z letadla do letadla a tedy jít k pásu je zbytečné.
Poslal nás tedy do obchodu a šel tam sám. Asi za půl hodiny se vrátil a uznal, že jsme měli pravdu. Všechna zavazadla těch co končí v Dílí jsou rozebrána a pás už jezdí prázdný. V ten moment cosi chytlo mě a se slovy jistota je jistota jsem se odebral k pásu pro změnu já. Přišel jsem zrovna ve chvíli, kdy ze zatáčky vyjížděl můj batoh a za ním spořádaně zavazadla ostatní kamarádů. Nevyzvednout si je by určitě znamenalo - nikdy je nespatřit.
Vše dopadlo dobře a my se vydali k východu letiště.
Když jsme odlétali, bylo ve Vídni 10 stupňů, letedle je díky klimatizaci asi 22 stupňů. V letištní hale asi 25 st. , za dveřmi letiště 40! a neuvěřitelný vlhko. Do pár minut máme košile promočené potem.
O Indii jindy.
Po krátkém spaní pokračujeme do Afghánistánu.

Když přeletíte hory, začne letadlo klesat. Blíží se Kábul. Pilot točí okolo štítů a vrcholů a místy je skála tak 200m od křídla. Letí se údolím a letadlo několikrát ostře točí, takže letíme téměř po křídle a i když nesedíte u okýnka, je krásně vidět zem. Začínají první vesnice které jsou asi předměstím Kábulu a už je tu letiště. Letadlo dosedá na přistávací plochu a slušně se třese, protože beton je hrbolatý. Po zastavení se hrneme ven.
Pěšky mezi letadly kličkujeme do letištní haly. Začínám mít pocit, že jsem doma. Letištní hala se totiž velice podobá českým podchodům. Nízký strop obložený plechovými a dírkovanými obklady, které ne všude drží jak by měly, kabely elektroinstalace uvolněné a trčící a všudypřítomný zápach moči.
Policajti s kalašnikovy nás šikují a Rusky podávají informace, které nám mají napomoci k odbavení.
Odbaveno.
Parkoviště u letiště – první zážitek. V době našeho příletu se vracejí poutníci z Mekky. Příbuzní na ně čekají aby na nich spočinul alespoň odlesk požehnání, který si z onoho přesvatého místa vezou. Je jich mnoho a tak občas některá překročí jakousi čáru, za kterou bez letenky nemůžete. V ten moment je takový člověk „vrácen“ tam kam patří policajtem s klackem. Policajti se s lidmi vůbec nemazlí a klidně je tím klackem přetáhnou přes hlavu. Na mého kolegu je to moc. Najednou prudce mění směr, chytí policajtovi klacek a česky mu ostře říká – jestli to ještě jednou uděláš, přerazím ti ten čagan o záda. K našemu údivu se policajt lekne a ustoupí.
Pak nás taxík bere do hotelu Assa. Cestou vidíme poprvé KÁBUL z blízka.

Kábul je město v kotlině mezi horami s nadmořskou výškou asi 2 000 m. Většinou je tvořen domy z nepálených cihel.
Žije v něm odhadem 4 miliony lidí. Nemá VODOVOD, KANALIZACI a drtivá část města nemá ELEKTŘINU.
Vedlejší ulice a silnice (těch je naprostá většina) nemají asfalt. Proto je město trvale pod příkrovem žlutého prašného mraku.
Pokud je ulice úzká, vede prostředkem příkop. Domy mají ve spodní části otvor, kterým vytéká to, co rodina nepotřebuje. To se buď vsákne, nebo doteče do příkopu a tam se vsákne a odpaří. Široké ulice mají příkopy dva. Okolo příkopů, kde je vlhko a pohnojeno roste místy zelená vegetace, kterou využívají pasáčci a vodí sem svá stáda koz a ovcí. Dobrá pastva je i na tržištích, u restaurací a hotelů, kde se biologický odpad vyhazuje přímo na ulici.
Pokud chcete svítit, musíte mít před domem nebo ve sklepě agregát. Pokud chcete vodu, na ulicích jsou ruční pumpy.
Náš hotel má vodovod a splachovací záchody i sprchy, neboť má vlastní studnu s čerpadlem. Odpad je řešen trativodem. Nejsem si jist, z jaké hloubky je voda z vodovodu a do jaké hloubky prosákne voda již použitá.
Netrvá dlouho a přichází Safa. Je to Afghánec, lékař, psychiatr a v té chvíli ještě netuším, že budoucí bratr.