PO(E)TÍTKO posedmé – trochu jiná reportáž

Anotace: @&@ Sedmé Po(e)títko je už jen prima vzpomínkou. Ať žije to příští osmé! (Pokud jsem přátelé něco zmotal nebo zapomněl důležitého zmínit, klidně mě doplňte nebo opravte, díky.)

 

 

 

PO(E)TÍTKO posedmé – trochu jiná reportáž

 

 

 

Opět se mi bohužel potvrdilo, že čím je člověk starší, tím rychleji mu ubíhá čas. Ještě před nedávnem se mi zdálo, že do sedmého Po(e)títka zbývá spousta času a naráz je další příjemné setkání otevřené skupiny autorů z Literu s přáteli z Jedličkova ústavu (dále jen „Jedle“) úspěšně za námi. A na další si zase budeme muset počkat až do podzimu, kdy se doufejme opět sejdeme v rámci Dne poezie právě v Jedli. To sedmé se ovšem uskutečnilo tam, kde původně i především z iniciativy naší milé Pamíny  vzniklo, a sice v krásném a uprostřed historické Prahy i překvapivě klidném zákoutí Jazzové sekce přímo pod Zahradami Pražského hradu ve stínu majestátních katalp. V tomto kouzelném prostředí se už cítíme díky panu Karlovi Srpovi, který Jazzovou sekci před desítkami let ve složité době zakládal a dodnes jí šéfuje, jako doma. A stejně jako jeho spolu se skupinou tehdejších disidentů kdysi vítal na slavné snídani na půdě francouzského velvyslanectví tehdejší francouzský prezident Francois Mitterrand, tak současné návštěvníky Jazzové sekce vítá v malém parčíku při vstupu do Zahrad Pražského hradu bronzová busta tohoto muže, která jako jediná mimo Francii byla právě zásluhou p. Srpa v těchto místech před několika lety odhalena a slavnostně se od té doby pokaždé znovu na jaře odhaluje, když bývá předtím vždy před příchodem zimy naopak slavnostně zahalena.

 

Věčně usměvavý a přátelsky naladěný p. Karel Srp nás jako obvykle na úvod Po(e)títka uvítal a pozdravil a všichni přítomní mu naopak potleskem vyjádřili dík za jeho již léta trvající přízeň a otevřenou náruč, načež mu moje spolumoderátorka večera Barborka Pilátová při té příležitostí i za přítomnosti Pamíny předala půvabný artefakt z Jedle (krásně umělecky malovaný velký oblázek) a sbírku básní autorů z Jedle. Sál byl i tentokrát vcelku zaplněný, přestože k naší lítosti několik z původně ohlášených dvaceti autorů nemohlo z různých vážných důvodů nakonec osobně dorazit (Akrij8, CeP, Honza B., Húrin, Kofi, Laraille, Odnikud, Piťura a Zdenka). K naší radosti ale naopak obohatily program večera A42 a jitoush, takže i tak jsme měli co dělat, abychom oficiální část završili v rozumném čase zhruba dvou hodin a mohli si pak na závěr ještě i přátelsky popovídat venku pod katalpami u skleničky moravského červeného vína z valticka a pochutnávat si při tom na báječných koláčích od Piťury a skvělých věnečcích od Dreamy. Kromě tvorby svých kolegů a kolegyň jsme si tak mohli večer zpříjemnit i takto prozaicky, zato přímo pohádkově. Krabicí koláčů od onemocnělého Piťury přinesla mladá, půvabná a nesmírně sympatická slečna, která s námi zůstala po celou dobu oficiální části programu a Piťurovi průběh Po(e)títka i nahrávala, takže si ho možná už stačil i přehrát a může tak porovnat, do jaké míry se moje reportáž alespoň přibližuje skutečnému průběhu události.

 

Ale vraťme se tedy na začátek programu. Po poděkování našemu milému a sympaticky skromnému hostiteli jsem přítomné stručně seznámil se zdejším geniem loci. Toto místo má totiž celou řadu až mysticky působících atributů, o nichž by se dala napsat celá poutavá kniha, a prošla jím nepřeberná řada vynikajících osobností, z nichž je namátkou možné připomenout třeba Salmana Rushdieho, Pavla Tigrida, Arnošta Lustiga, Alana Ginsberga, Bohumila Hrabala, Jevgenije Jevtušenka, Josefa Škvoreckého či Václava Havla nebo prince Charlese.  Ale protože tudy procházela i dávná historie, našel zde například i osudové naplnění Kozinovy výzvy „do roka a do dne!“ Maxmilian Laminger z Abenreuthu, na Chodsku zvaný Lomikar. Popřál jsem tedy všem přítomným, aby nikoho z nás podobné „do roka a do dne“ nepotkalo, spíš aby se třeba jména některých časem ocitla mezi těmi, které bude jednou někdo uvádět jako další obohacení zdejšího výjimečného genia loci.

 

Poté nám zazpívala Katka z Jedle, sice jen jako polovina původně ohlášeného dua Katka a Kristýnka, zato s ohromným nasazením za doprovodu sotva slyšitelné hudby na mikrofon pouze z mobilního telefonu, protože se nepodařilo technicky propojit mobil s ozvučením místnosti. Katčin výkon byla ale natolik fenomenální, že za něj sklidila zaslouženě bouřlivý potlesk.

 

Jako první autorka z Literu pak vystoupila Danaska s jednou ze svých povídek, ale protože se jinak věnuje aktivně i amatérskému divadlu, vyznala se na můj dotaz ze svého obdivu mj. ke Karlu Högerovi či Jiřímu Adamírovi, ale také k Daniele Kolářové a Taťáně Medvecké.

 

Po zaslouženém vstřícném potlesku se po ní na pódium dostavil Frr . Již předem bylo domluveno, že kromě svých textů odprezentuje i tvorbu Piťurovu , ovšem k naší radosti si nečekaně přinesl něco i od předem omluvené Nikity44 , takže se nakonec na prknech, která znamenají svět, ocitl rovnou v  trojjediné podobě. Zhostil se jí ovšem s naprostým přehledem, za což sklidil i velký potlesk, dokonce tedy třikrát.

 

Následovalo vystoupení vždy usměvavé Dreamy , která na Po(e)títko přiváží pokaždé kromě fantastických domácích sladkostí i pravou moravskou dobrou náladu až od Zábřeha na Moravě, za což jí patří náš velký dík a obdiv. Také její vystoupení se samozřejmě setkalo s víc než vřelým a vstřícným ohlasem.

 

Po ní vystoupila Pamína, zatím ale ještě ne sama za sebe, ale jak je již na Po(e)títkách dobrým zvykem, v zastoupení Jorta , přičemž se na můj dotaz vyznala ze svého obdivu k jeho tvorbě a přečetla k velkému zaujetí nás všech jednu jeho kratší prózu a jednu báseň, za což oba – Jort i Pamína - sklidili rovněž velký potlesk.

 

Poté se slova ujala A42 a přednesla několik svých kratších vtipných textů. Ještě předtím jsem jí ale položil záludnou otázku „Zač život stojí?“, protože takový byl i podtitul současného Po(e)títka. K veselému nadšení všech přítomných projevila i zde svůj bystrý ostrovtip, když bez velkého váhání řekla, že stojí třeba za takové zážitky, jako je dnešní setkání. Samozřejmě ji ani za to neminul bouřlivý aplaus, stejně jako za celé její vystoupení.

 

Pak už byla řada na Amonasrovi , tedy na mně, a v návaznosti na mou předchozí otázku jsem přečetl svoji básničku „Zač život stojí“. Ještě předtím jsem ale musel odpovědět na otázku od Pamíny, co je pro mě na psaní poezie nejtěžší, protože to prý vypadá, že píšu poměrně lehce. Přiznám se, že ostrovtip a pohotovost A42 mi prakticky úplně chybí, takže jsem víceméně popravdě odpověděl, že sice píšu asi poměrně lehce, ale podle toho právě moje texty také vypadají.

 

A pak už plejádu autorů první poloviny našeho čtení uzavřela Ragnell , které jsem se nedokázal zeptat na nic lepšího, než zda je podle ní pro poezii důležitá třeba i barva. Také Ragnell ovšem projevila ohromnou a duchaplnou pohotovost, když bez váhání prohlásila, že je, protože každé slovo ve verších má svou barvu, za což sklidila uznalý obdiv od celého sálu, nejen ode mne, stejně jako za své povedené vystoupení.

 

Před přestávkou pak ještě na výzvu Barborky Pilátové někteří dobrovolníci zadali 8 náhodných slov pro Zdeňka Hrušku z Jedle, který na Liter přispívá jako Pear , aby na závěr celého čtení, jak už je dobrým zvykem, přednesl svou improvizaci na daná slova. Během přestávky se pak snědly téměř všechny báječné koláčky od Piťury s různými bohatými náplněmi a kuřáci si mohli venku i zakouřit.

 

Po přestávce zahájila druhou část programu opět Katka procítěným zpěvem s hudebním podkresem z mobilu přes mikrofon. Tentokrát s ní soupeřilo i tlumené vysílání jazzového rádia z druhého konce místnosti, které někdo zapnul během přestávky a zapomněl ho pak vypnout. I přes tuto komplikaci zvládla Katka své vystoupení opět s naprostým přehledem a nikdo při něm ani nedutal, než se na konci ozval opět bouřlivý aplaus. Martinovi, který celý program fotografoval a jehož jsem si přivolal na pomoc, když jsem nenašel na přijímači ten správný knoflík, se následně podařilo rádio vypnout a mohlo se pak opět nerušeně pokračovat. Doufám jen, že tím nevypnul zároveň celé vysílání jazzového rádia Hortus do éteru, ale nikdo nám za to vynadat nepřišel, tak snad ne.

 

Barborka pak uvedla vystoupení sympatického autora z Jedle, jenž si říká Hatátitlá a který přednesl tři své básně, v nichž se mj. s ohromným vtipem a nadhledem zobrazila i jeho zkušenost s reakcemi okolí už od jeho dětství. Zvlášť silně na mě zapůsobilo místo, kdy se ve verších svěřoval s tím, (volně parafrázuji) že „někdy nám lidé projevují i soucit a tím nám ubližují nejvíc“. Publikum jeho i literárně zdařilé „zpovědi“ naslouchalo s mimořádnou pozorností a jeho působivé čtení odměnilo zaslouženě velikánským potleskem.

 

Pak už přišla na řadu Pamína aby poutavě přečetla jednu ze svých hluboce procítěných básní. Také jí všichni přítomní naslouchali s velkým zaujetím, načež následoval dlouhý a vstřícný potlesk.

 

Čtení následně pokračovalo vystoupením literského benjamínka večera píšícího pod autorským nickem Semisek 48, při kterém jsem nechal kolovat sálem fotografie jeho nedávno obhájené maturitní práce, což je obrovská kovová kniha s tzv. „červí dírou“, umístěná na vysokém skleněném podstavci, která by svým uměleckým provedením udělala parádu v každé výtvarné galerii. Ještě, než pak přečetl své zajímavé a vyzrálé texty, nechal jsem ho všem přítomným vysvětlit, co to vlastně je ta „červí díra“, a zdálo se, že až na mě to všichni vcelku pochopili. Mně to pak musel vysvětlit ještě trochu víc polopaticky a snad už o tom tedy tuším něco i já. Bouřlivý potlesk po jeho vystoupení pak jen potvrdil, že kromě toho, že bude jistě časem slavným uměleckým kovářem, má i nesporný literární talent. Určitě bude pro něj hračkou příští týden i ústní maturita. O to víc nás může těšit, že přijel ve svém „svatém týdnu“ až z Liberce.

 

Na premiérové setkání s námi se těšil i CeP a my samozřejmě na něj. Bohužel mu ale selhal předem dojednaný odvoz do Prahy, tak se nakonec Po(e)títka osobně zúčastnit nemohl, ale poslal mi alespoň osobně namluvené tři básně na mp3. Technicky však nebylo možné tuto nahrávku pustit do celého sálu, proto jsem se odhodlal ke čtení jeho textů já sám, jenže jak na potvoru mi hned při druhém verši úplně odešel hlas, něco se mi usadilo na hlasivkách. Pamína ale celou situaci pohotově a s přehledem vyřešila tím, že pozvala na pódium jitoush , která se k naší velké radosti přijela podívat až z Olomouce a prozíravě si s sebou vzala i několik svých básní, z nichž tři i bravurně přečetla, za což sklidila rovněž velikánský aplaus.

 

Mezitím mi šerý , který se na nás k naší velké radosti také přijel do Prahy nečekaně podívat, přinesl pohotově kelímek s vodou, takže jsem mohl napodruhé už bez problému s hlasivkami zopakovat čtení první ze tří CePových básní. Šerý sám tentokrát ještě vystoupit nechtěl, ale slíbil, že příště už si něco také připraví. Ještě dříve než jsem ale zahájil svůj druhý pokus, vzpomněl jsem si, že jedna z Cepových básní mi připadá jako napsaná z ženského úhlu pohledu, požádal jsem proto Pamínu, zda by se s ní ještě narychlo neseznámila  a že bychom se tak spolu ve čtení CePových textů prostřídali. Pamína to vzhledem ke své andělské povaze samozřejmě neodmítla, a navíc pak přednesla nečekaně přidělenou báseň naprosto bravurně, čímž se CePovi na rozdíl od většiny ostatních autorů dostalo nadšeného potlesku hned třikrát. Což si ale všechny tři básně samozřejmě naprosto zasloužily. Jinak jsme se totiž s auditoriem hned na začátku domluvili, že se z časově úsporných důvodů bude tleskat vždy až po celém vystoupení každého autora.

 

No a pak už přišel čas na závěrečnou improvizaci Peara na osm zadaných slov, ke které ho vybídla opět Barborka Pilátová, což tento již ostřílený autor zvládl jako vždy s naprostým přehledem. Tentokrát ale přidal ještě jeden bonus, v němž se s námi podělil se svými zkušenostmi z hledání zaměstnání a se sobě vlastním ironickým sarkasmem a úžasným nadhledem to podával tak, že jeho vystoupení bylo občas přerušováno smíchem z publika, který měl ovšem vzhledem k obsahu sdělení poměrně hořký nádech. Každopádně za celé své vystoupení sklidil Zdeněk zasloužený ohromný potlesk a tím vlastně skončil i oficiální program VII. Po(e)títka.

 

Pak se ještě volně povídalo se starými i novými přáteli pod katalpami u dobrého moravského červeného vínka a skvělých věnečků od Dreamy, které její nezdolná a nakažlivá pozitivní energie vydržela až do konce večera i poté, co jí někdo nešťastně potřísnil červeným vínem její běloskvoucí kalhoty. Po(e)títko má zkrátka ve svém středu hned několik dobrých andělů, bez nichž by nemohlo být tím, čím je. O svou budoucnost se tedy zatím bát nemusí. Poděkování si ale i tentokrát zaslouží všichni do jednoho, ať už se sami na programu aktivně podíleli nebo se přijeli a přišli podívat a fandit svým kolegům a přátelům. Atmosféra byla zkrátka i tentokrát víc než nabíjející samými pozitivními dojmy a kdo snad nevěří, ať příště běží a přesvědčí se na vlastní oči sám!

 

 

 

 

 

 

Praha, 31.5.2019

 

https://amonasr.rajce.idnes.cz/VII._Po_e_titko_29.5.2019

 

P.S. První část večera zaznamenali dokonce na video báječní studenti ze spolku Šance na návrat:

https://www.youtube.com/watch?time_continue=9&v=JLxIDgJ__qA

 

P.P.S. Prostory Artfóra - Jazzové sekce jsou doslova nabity i jakousi mystickou energií a je známo, že se v nich čas od času odehrávají i paranormální jevy. Důkazem je i výše uvedené video, kdy do něj během vystoupení Dreamy zasáhly jakési nadpřirozené síly - nejspíš jim bylo líto, že nemohly spolu s námi ochutnat její fantastické vlastnoručně vyrobené domácí věnečky, které nám na Po(e)títko k naší radosti přivezla. Jak vidno, závist asi není vlastní jen tomuto světu, a andělské bytosti jako je Dreamy občas musí čelit i takovýmto snahám. Naštěstí je umí hravě a s nadhledem překonávat svým neodolatelným úsměvem - berme to tak tedy i my všichni.