Co přinesla voda (14)

Anotace: ...aneb všechno je jinak...

Vzpomenu na oblíbenou pohádku svého dětství… a náhle jakoby ze země vyrostl kouzelný dědeček. Hovno, hovno. Žádné „jakoby“ neexistuje. Dobře to vědí dnešní počítačová batolata.
Jakoby se vypnul kompjůtr a jakoby shořel.
„Ještě že tak,“ oddechne si babička Jakobová.
Dnešní potěr si žije ve své virtuální realitě, která je paradoxně pravdivější než ta naše upocená, pod záštitou LM, za pochodové písně práce, Plebejským řezem zrozená.
V pravou chvíli, jakoby kouzelným proutkem šlehnutý přijíždí náklaďák s kontejnerem. Nábytek a mnohá další tučná sousta mizí v jeho útrobách. Mohla nám sloužit možná až do mé smrti. Jsme však vytvrzení. Nevadí. Když pojišťovna dá, vstanou nové kredence.
Jednoho ze TŘÍ zaujme velká brašna s rybářským náčiním.
„To chcete taky vyhodit?“
„Jistě,“ zbavuji jej pochybností.
„A mohl bych to vzít domů klukům?“
„Samozřejmě. To je to nejmenší, co pro vás mohu udělat. Třeba na to čapnou kouzelnou rybku, a ta se vám pak bohatě odvděčí za vaši dobrotu. Teda, pokud se vám podaří udržet ženu na uzdě. Hahaha… Tu vám bohužel věnovat nemůžu. Zbyla mi jen jedna pro Máju.“
Všichni se chechtáme, žena vtip neocení.
To však není v tuto chvíli podstatné. Hlavně že nosí. Přitom chudinka netuší, že ji mám stále rád. Už devět let. Její největší předností je, že už jí mé fórky přestaly vytáčet k šílenství. Za to jí mám rád ještě víc. Má láska ztrácí na intenzitě pouze ve chvílích, kdy ona vytáčí mne.
Další den vstupujeme na prázdný pozemek. Hned se nám lépe dýchá benzen s toluenem zabarvený černozelenomodrožlutým kouřem. Zatopíme v kamnech. Snad se nám podaří vzduch trochu zesvětlit. Řežu a štípu poslední zbytky dřeva schopného světlejší dým vyprodukovat.
Branka z ulice se otevírá a vzniklý prostor vyplňuje již známý, velký hasič s neúměrně malou jmenovkou na mundúru. Na ní je vyšito žlutou nití příjmení. Kradna nebo Bedna. To spíš.
Zdravím a očekávám obligátní větu: Vy prej tu máte…
Místo toho zazní:
„Volala mi paní Kropáčková. Za chvíli přijde člověk z DEKONTY odebrat vzorky. Stačí?“
„Zatím ano. Děkuji za dobrou zprávu.“
„Není zač,“ ukončí dvojsmyslně Bedna krátkou konverzaci a jeho záda zaplní znovu vjezd pro malé auto.
Ještě nestačím posbírat připravené dříví a vrátka se znovu otevírají. Štíhlý, sympatický mladík v černém tričku s nápisem DEKONTA (to se mi ulevilo) slušně zdraví a poté pronáší větu.
„Vy prej...“ atd. „Mám tu odebrat vzorky.“
„Ano. Buďte vítán. Tady všude můžete odebírat.“
Ještě mu ukážu sklepní okénko, kudy k nám vzorky pronikly. K dispozici poskytuji i dvě láhve se svými vzorky odebranými za domkem, ještě než se ropa vsákla ke kořenům okrasné, někdejší zeleně, nyní ohyzdné šedohnědé vadnoucí vzpomínky na minulost.
Mnohé igelitové sáčky a lahvičky, mapující náš pozemek, jsou naplněny. Přijímám úhlednou vizitku a slib, že o výsledcích rozboru budu brzy informován. Písemná zpráva bude rovněž zaslána obecnímu úřadu. Děkuji za ochotu a spolupráci.
Věci (jak jinak) jsou v pohybu. Po chvíli následuje, poněkud opožděný, telefonní hovor.
„Tady Jeřábek, krajská hygienická stanice.“
„Opletal.“
„Vy jste nám volal ohledně té ropné havárie, že? Víte, já vám teď nemohu nijak vyhovět, ale v Rusku vyvinuli nový druh bakterií, které rozkládají ropu. Je to ekologický způsob…“
Skáči panu doktorovi do řeči.
„Promiňte, ale před chvílí tu byl pracovník odborné firmy odebrat vzorky. Oni pak po jejich vyhodnocení navrhnou způsob likvidace s ohledem na okolní zdroje dříve pitné vody. Když už jste tak laskav, můžete mi říct něco o vlivu koncentrovaných výparů a déle trvajících kontaktů s topným olejem na lidský organismus?
„Tím se bohužel nezabýváme, to nemohu sloužit,“ omlouvá se pan doktor ze staré školy.
„A kdybych si, promiňte, přeslechl jsem kde, koupil sáček těch bakterií a každé ráno na lačný žaludek kávovou lžičku preventivně pozřel, to by šlo?“
„Né, to radši nedělejte,“ bezelstně, a snad i trochu pobaveně, namítá pan Jeřábek.
„Tak ne, ale stejně vám moc děkuji. Ozvu se, až dostanu žloutenku nebo tyfus.“
„Jistě, klidně zavolejte.“
„Nashledanou.“
„Nashledanou.“
K večeru přišel ještě e-mail z Ministerstva životního prostředí, kam jsme v rozletu též vyslali své SOS. Obsahoval krátkou kondolenci plus sdělení, že za současné situace nemáme víc očekávat. S pozdravem jakýsi šéf odboru.
Pouze z obecního úřadu žádná reakce. A už vůbec ne akce. Nevadí. My jsme akční dost.
- pokračování -