Co přinesla voda (18)

Anotace: ...aneb všecno je jinak...

Neměli bychom oznámit Dekontě, že zemina je odtěžená? Aby přišli odebrat kontrolní vzorky.“
„Ano, to uděláme. Kde je ta vizitka?“
Mája je dobrá a pečlivá úřednice. Kéž by byla i taková manželka. K firemní agendě přibyl šanon s názvem POVODNĚ. Z něj vyčaruje vizitku s telefonním číslem.
„Fanta-Dekonta,“ ozve se v zápětí.
Seznámím pana magistra se situací.
„Ano, samozřejmě. Vzorky odebereme. Sám jsem momentálně zaneprázdněn, takže tam někoho pošlu.“
„Díky, budeme se těšit.“
Proč bychom se netěšili, že?
Radostně se pouštíme do další práce. K večeru, už jsme téměř na odchodu, zjevuje se, jakoby přišel odkudsi z ulice, kulaťoučký mladík s černým plnovousem.
„Posílá mě pan Fanta, jdu odebrat vzorky.“
V rychlosti jej seznamuji se situací. On pak během několika okamžiků naplní své lahvičky a pytlíky.
„Dám vám vědět, jak to dopadlo. Jezdím kolem. Likvidujeme cosi v elektrárně.“
„Díky, nashle.“
Výsledky se dozvídáme po dvou dnech. Volá sám pan Fanta. Oznamuje, že hodnoty jsou již podlimitní. Je možno začít navážet novou zeminu. Písemnou zprávu posílá opět na obecní úřad.
Já chvátám s informací za panem Šupkou.
„To není tak jednoduche. Musime odebrať vzorky, abychom vam nedovezli kontaminovanu hlinu.“
Ano, tu naši, napadlo mě. Už zapomněli, kam ji vysypali. Představuji si, jak objednávám u místního zelináře tři sta padesát pytlů zahradnického substrátu. Jde o to, kdo zaplatí účet. Křiváček? Slávka? Pojišťovna?
Zavoláme do pojišťovny. Zeptáme se, jak to vypadá s likvidací našich škod. Po chvíli se dovoláme k vedoucí kanceláře.
„Knotková, prosím.“
Vnucuji se s naším problémem.
„Vydržte vteřinku,“ žádá celkem příjemný hlas z pojišťovny. „Ano, právě to přišlo v dnešní poště. Tady to leží přede mnou na stole. Dejte mi prosím nějaký kontakt na vás. My se ozvem.“
Diktuji telefon i faxové číslo. Pak se rozloučíme. O substrátu jsem se nezmiňoval.
Nejsem si jistý, jestli se naše pojistka vztahuje i na hlínu. Měli bychom ji rozšířit také na ovzduší. Jenže potom strávíme zbytek života sepisováním protokolů o pojistných událostech. Už nyní jsou vlastně téměř veškeré naše životní funkce podřízeny likvidaci následků katastrof. A proti blbosti nás pojistí kdo?
„Ale o tom, ten život přece není,“ ozve se konejšivý hlas kdesi nade mnou.
Že by pan Křiváček přispěchal s odpovědí? Okno nad naším domkem je však zavřené.
Někdy začátkem února, to jsme ještě netušili, že se zadlužíme kvůli chatě, koupili jsme si zájezd k moři. Vlastně do moře – na ostrov Menorca. Tehdy jsme ani nemohli tušit, jak se nám ten pobyt bude hodit.
S blížícím se termínem odjezdu si uvědomujeme, jak ideálně byl načasován. Naše fyzické i psychické síly jsou téměř vyčerpány, již delší čas jedeme na rezervu. Zkušenost obsažená ve známé písni praví: „Jednou si dole, jednou nahoře“. Zkušenost obsažená ve mně, zpívá: „Víckrát si dole, jednou u moře…“.
Dosavadní nepřízeň osudu je dočasně odplavena a odváta. Nahradil ji rychlý sled pozitivních událostí. Na vysáté konto dorazila první záloha z pojišťovny. Civilizovaný svět se již dozvěděl, že obecní úřad zaplaveným naplaveninám nepomůže, a tak vyslanci dobra přijeli za námi osobně. V prvním případě se dostavili přesně ve chvíli, kdy jsem v souladu s Murphyho zákonem vykonával jednu takovou malou potřebu nad záchodovou mísou. Okénkem přitom spatřím náklaďák parkující u našeho plotu, těsně pod vrátky. Podobná monstra urazila mi v minulosti několik bočních zrcátek u autíčka. Rovněž jeho boky jsou zjizveny shodně parkujícími obludami. Současně s úlevou nastupuje obava. Do toho otvírá se branka a vchází Petr Víšek.
„Jardoóó,“ volá.
Násilně přerušuji dosavadní činnost.
„Anoóó,už jdůů,tady jseém,“ reaguji a dopínám poklopec.
„Mohl bys kousek popojet? Něco ti vezeme.“
Vracím se pro klíčky a posouvám vozítko pod nápis „KŘIVÁČKOVO UZENÁŘSTVÍ“.
Obávaný náklaďák zaujme moje a další místa. Jeho zadní vrata se rozevřou, Péťa sáhne dovnitř a vrazí mi do ruky krabici s obrázkem přenosného radiomagnetofonu. Než se vzpamatuji, řítí se na mne rudl s lednicí. Tu pak následuje televizor a pračka.
„Tady mi to podepiš,“ pokládá nejmladší z Víšků na krabici, kterou stále celý vyjevený držím v náručí, jakýsi seznam a já se podepisuji do označené kolonky. Zkoprněle stojím na chodníku. Za horizontem ulice mizí bílá skříňová Avie s nápisem „ELEKTROCITY“.
Ten den byla Mája ve Vlašimi u mé tchýně. Když jsem se probral ze šoku, odkládám rádio na lednici, jdu do podkroví a vytáčím číslo Májina mobilu, abych jí informoval o tom nadělení.
„Čau Májo, ty víš, že mám poslední dobou divoké sny, ale zdá se, že tohle bude skutečnost. Počkej chvilku, já se jdu dolů přesvědčit. Jo. Představ si, že tady vedle mě stojí nová pračka, lednice a televizor. Na ledničce si hoví rádio.“
Mája je při nejmenším stejně překvapená jako já.
Tři dny poté sedím si takhle v naší hezké místnůstce bez dveří, když tu náhle, jakoby ze země vyrostla, stojí na kraji kuchyně a kouká na mne jakási kouzelná paní.
„Dobré odpoledne. Promiňte, že jsem vám vstoupila do života. Přicházím z Charity Žižkov. Mám pro vás malý dárek. Tady mi to podepište.“
„Dobrý den. Omlouvám se za poněkud neupravený zevnějšek.“ drmolím již v kuchyni.
Levou rukou se poněkud upravuji a pravá podepisuje opět jakýsi seznam.
„Je to jen maličkost,“ pokračuje paní, „lidé z naší farnosti uspořádali sbírku pro vás poznamenané povodní. Tady v té obálce je šek na sedm tisíc korun. Zítřkem počínaje, můžete si peníze vyzvednout na obecním úřadě.“
Ani pro tuto situaci nemám připraven projev. Jsou to pro mne premiéry. První osobní setkání s pohádkovou bytostí.
„Děkuji, děkuji. Vám i všem ostatním.“
Každá koruna bude dobrá. Škoda je obrovská. Avšak žádnou částkou nelze vyvážit dobrý pocit z toho, že stále ještě existují nenápadní lidé s dobrým srdcem a nezištnou láskou uvnitř v kontrastu s mediálně průbojnými, ambiciózními parazity ve veřejných funkcích.
Mája je opět mimo domov. Vezla špinavé prádlo k mamince do Vlašimi. Když se vrátí, popisuji odpolední zážitek. S maximálním úsilím při tom zadržuji slzy dojetí. A to jsem člověk, který moc nebrečí. Nechci však bulit do promočeného domku.
Za dva dny potkávám Vojtu Matějku. Někteří přátelé mu také říkají strýc Pepin. Má totiž podobný hlasový projev, jako Jaromír Hanzlík ve filmu Postřižiny.
„Hele,“ křičí, „to víš, že na obci vykradli trezor? Ztratilo se sto tisíc korun. Byly to peníze z nějaký sbírky. Řek mi to jeden policajt, kterého jsem svezl v autě. Žádnej zámek prej nebyl poškozenej. Zřejmě si to ukradli sami.“
Zjišťuji, že mě ta zpráva ani nepřekvapuje. Kupodivu nepřekvapuje ani manželku. Navrhuji, abychom šli proměnit šek. Jsem zvědavý.
Na obecním úřadě je více lidí. Vidím starostku, jak u dveří své kanceláře s někým diskutuje. Před námi několik dopravců či dodavatelů s fakturami za práce kolem Dé-Pé-Esky a podobně (viz předchozí kapitoly).
Přicházíme na řadu s šekem. Úřednice nasadí omluvný výraz i tón.
„Promiňte, nevadilo by vám počkat do zítřka? My teď zrovna (o krádeži ani slovo) nemáme potřebnou hotovost…“
Čtyři metry od nás stojící Slávka, která stále s někým cosi probírá, náhle reaguje.
„Já bych to možná ze své peněženky dala dohromady…“
„To nespěchá,“ reaguji i já, „přijdeme zítra. Nashledanou.“
Opouštíme OÚ.
Tak je to zřejmě pravda. Hezky jsme se pobavili.
Ach ta inverze. Žijeme tu v mlhách, kouřových clonách, lživém smogu. Nicméně obecní krizový štáb si vytýčil předstírat, vůči nám, též jeden dobrý skutek. Třicet sedm hodin před startem letadla směr Menorca, brzdí před vrátky blonďatá multikára.
„Vy ste mali objednany vysoušeč?“ táže se vládce skladu a na chodník vystupuje druhá ze seznamu čekatelů s pořadníkem v ruce.
Připadám si jak Alenka v říši divů.
„Ano. Co je na tom špatného?“
Dva mladíci sundavají z korby velikou krabici.
„Tak tady vám jede vezeme,“ promluvila tmavovlasá zástupkyně jedničky. „Je to naftový vysoušeč. Pravda, do bytu se moc nehodí, ale do sklepů či nebytových prostor je dobrý.“
„Škoda,“ vydechnu, „je mi líto, že musím vaši první pomoc odmítnout. Mám velkou alergii na naftu.“
Bedna je vrácena zpět ke kolegyním.
Od této chvíle může Slávka Lišková konečně něco pravdivého tvrdit: „Veškerou naši pomoc jste odmítl.“
Strč si jí do rozparku…
Jedinou naší starostí před odletem do teplých krajin je instalace oken do otvorů, které každý večer provizorně vykrýváme igelitem. Jejich dodávka a montáž měla se uskutečnit již před čtrnácti dny. Od té doby urgujeme, přijímáme sliby a ujištění, že do odjezdu budou okna na svých místech. Zvláštní fenomén naší doby. Tak zvaný lidský faktor. Nebýt faktoru, život byl by mnohem snažší, plynul by bez větších zádrhelů. S termínem zvířecí faktor jsem se nesetkal ani při častých procházkách lesem. S napětím čekáme na poslední okenní termín shodný s posledním dnem před zahájením rekreace. Začíná se nedostávat času. Je třeba mnohé zařídit, nakoupit, zabalit, zajistit, vyřešit, připravit. Lidský faktor má vskutku tu zvláštní schopnost, komplikovat si život. Divokému kanci, veverce nebo mouše domácí jistě nebrání v usínání přemíra starostí jako nám, vzpřímeným. Netrápí je vlezlé vzpomínky na všeliké křivdy, nemoří je závist či strach z budoucích nejistot. Jejich pohlavní život je přirozený a bezproblémový. Nezabývají se intrikami. Neschopní nemají šanci na vedoucí pozici, neboť pochlebování a podrazy se nevedou.
Nikdy jsem nebyl příliš nadšený z toho, že mám okno. Dnes se raduji, přestože máme čtyři. Fungl nová – plastová. Už ani není čas, vyzkoušet si jejich funkci, posoudit rozdíl mezi nimi a igelitem.
Rychle kufry s taškami na hromadu, polknout prášek na spaní – za tři hodiny vstáváme. Venku padá mlha, cesta na letiště nebude snadná. Ale proč by měla být? Ve srovnání s minulými zážitky jsou před námi pouze samé příjemné chvíle. Zatoužíme-li po nějakém problému, musíme si jej vymyslet. To však nechám na manželce a jejím talentu.
Probírám se rád a rychle. Z mlhy nemám obavu. Zažil jsem kalnější rána. V Měchovicích vzbudíme Vojtu; obětavě s ním vstává i Lada. Z letiště nám odvezou auto.
Všechno probíhá hladce. Mája, lehce utlumená, problémy nevymýšlí. A tak letíme z bláta do moře. Relaxovat a nabrat síly. Na číhající práci zatím nemyslet. Očistit plíce i mozek. Opláchnout tělo slanou, nezávadnou vodou. Nechat se pozlatit laskavými paprsky jižního slunce.
Mým předsevzetím je, napsat během dovolené jakousi reportáž o povodni v naší obci. Materiálu, pokud tak nazývám silné osobní prožitky, je hodně.
Přistáváme. Následuje cesta do hotelu napříč ostrovem. Ubytování. Káva pod palmou u bazénu. Dobrý oběd. Po dlouhé době opět kulturně a s chutí. Odpočinek, procházka po blízkém okolí, aperitiv, večeře (až příliš bohatá) a poté skvělý zážitek – Flamengo. Žhavý temperament si přenášíme do manželských postelí. Joj! Olé!
Druhý den po snídani usedám k malému stolku na balkóně a chystám se psát. Sluníčko už pěkně hřeje. Mírně zakloním hlavu a zavírám oči. Ze záznamu v drážkách své paměti, promítám si jednotlivé sekvence povodňových událostí. Dosud neuspořádány, zjevují se chaoticky. Na ně se v podivných asociacích nalepují různé, dávno zasunuté vzpomínky z minulosti. Podobně, jako předměty nasáklé vodou, začínají nabobtnávat. Přifařují se i různé úvahy, komentáře, fabulace. Fantazie ožívá.
Z projekce mne vyruší Májiny krůčky. Cítím stín na své tváři. Mžourám přes tmavé brýle a od lýtek směrem vzhůru, hladím pohledem dlouhé nohy mé ženy opřené o zábradlí. Na moment se zastavím v oblíbeném místě, částečně vykrytém černými kalhotkami. Myšlenky se rozdvojují. Rozpojí se i záběr mých očí. Pravé oko se pozdrží u rozkroku, levým zaregistruji malé autíčko parkující za dětským hřištěm.
Stejná malá Lancia, jakou jsem před pěti lety koupil z páté ruky. Další takovou, dokonce stejné barvy, jako ta zdejší, jsem měl uprostřed dvorku před domem, připravenou k rozebrání na náhradní díly. Největší z hasičů, kteří nás poctili krátce po záplavách svou návštěvou, podíval se tehdy s podezřením na toho drobečka a pravil.
„Nevytekla ta nafta, o které mluvíte, právě z tohohle auta?“
Ujistil jsem jej, že dávno před katastrofou byly vypuštěny veškeré náplně do uzavřených nádob. Současně jsem navrhl, abychom se ve svém dialogu pokusili alespoň předstírat, že jsme inteligentní lidé. V zápětí jsem šel požádat pana dispečera pod slunečníkem o odvoz zaplaveného vraku.
Akce proběhla rychle. V obci bylo právě přítomné auto z Kovošrotu. Dlouhou, ocelovou rukou, zakončenou pěstí z ostrých chapadel, vytáhlo si automobil na silnici. Stali jsme se svědky krutého masakru. Několik mířených, smrtících úderů do střechy. Následovalo pár kousanců klepety a závěrečná devastace. Neúhledný balíček plechu zmizel v útrobách obrovské korby. Zametl jsem střepy pro štěstí a spolkl hořkost. Napadlo mne při tom, že člověk, ovládající vražedné rameno, je určitě založením sadista. Nu což, aspoň si své choutky vybíjí celkem účelně. Horší by bylo, kdyby jen tak, z plezíru, mučil nevinná zvířata či devastoval hřbitovy.
Je mnoho potřebných a tím pádem užitečných profesí, jejichž nositelé či reprezentanti nikdy nedosáhnou popularity a slávy zpěváků, modelek, moderátorů nebo sportovců. Předem souhlasím s názorem, že představa, jak smečka ječících fanynek s památníčky pronásleduje popeláře, hrobníka, fekálistu, patologa, slévače a podobně, je poněkud absurdní. Takový je život, takový už je svět, takové jsou i tendence. Dobře oháknutá, syntetická lež lehce vítězí nad upocenou, tisíckrát do bahna zašlápnutou pravdou. Fešácká kravata, silikonová ňadra, nesmyslné, primitivní bláboly mnohých politiků v televizních pořadech, to je pastva pro mozky moderní společnosti. PO NÁS POTOPA? Ne, ne, přátelé. NA NÁS POTOPA!
Mája opustila balkon. Nyní se mohu plně soustředit na psaní. Je stejně horký, slunečný den, jako byl 10.července. Tehdy se konala schůze občanů ve školní jídelně. Tady bude začátek příběhu. Jakýsi prolog před přívalem vod. Začínám psát. Film se rozbíhá. Obrázky přibývají. Slova tečou. Ujíždím před nimi na starém, modro-bílém kole. Spolu s Májou se schovávám u malé pláže na konci dlouhé zátoky.
Načaté, nedokončené věty, čekají na mne večer ukryty pod polštářem mého lůžka a brzy ráno mne tlačí z postele. Vzpomínka si tě najde kdekoliv a proti proudu času pak stahuje k pramenům. Přítomnost, pomalu ale jistě, zaniká, aby se vzápětí zrodila v blízké budoucnosti.
Večerní zprávy. Lijáky a záplavy ve Španělsku. Takovou povodeň v Barceloně nikdo nepamatuje. Copak asi přinesla voda do ulic olympijského města? Osvěžení? Seňorita v minisukni a lodičkách v pohodě, s úsměvem přechází zaplavenou ulici. Vody až nad kolena. Naštěstí nikde žádná mastnota, ani důležitý černý mundůr. S vysycháním tam asi problémy nebudou. Sluníčko a teplý vzduch se postará. Bez pořadníků.
Mája má žízeň. Dojdu pro něco k pití. Pokračuji v psaní. Každý den se na chvíli vracím do té šlamastiky. Ale umím si už poradit. Našel jsem klidné místo za velikým keřem. Sluníčko mi prohřívá záda, kostky ledu chladí limonádu. Mája se smaží na lehátku a já si v duchu konverzuji s hasiči nebo sháním dřevo na topení. Večer nám pak skupina GAUCHOS předvede, jak se tančí v Argentině tango. To je jiná káva, než Měchovický valčík. Čas na ostrově ubíhá rychle. Je to způsobeno tím, že místní souřadnice musí během jednoho otočení zeměkoule opsat ve stejném čase delší dráhu, než bod umístěný, dejme tomu, pět metrů od pólu. Takže zítra je poslední den. Pozítří letíme zpět. Už se netěším. Tady je léto a v Krkonoších sněží. Před spaním budu ještě chvíli psát.
Je ráno. Na rozdíl od předchozích dní vstávám svižně. Ještě si to užít. Vychutnat čistý vzduch, načerpat sluneční energii, navštívit dosud opomenutá místa, pořídit ještě pár snímků. Poslední drink. Balíme. Kdyby Mája nezapomněla vyndat prádlo ze čtyř šuplat ve stole, ani by se nám to do kufrů nevešlo. Cesta zpět už není zajímavá. Stejně nezajímavé jsou zprávy v novinách. Pouze deprimující.
Mizerné počasí nás očekává a vítá na letišti. Domek se tváří chladně a nevlídně. Chápu. Měli jsme ho vzít sebou.
Nejkratší spojení do Prahy – vorem po Vltavě. Druhá největší pojišťovna se kroutí jak Sázava pod Medníkem. V podivných komunálních volbách vygenerovali příbuzní novou starostku. Jmenuje se Slávka Lišková.

K O N E C