Zbroják

Anotace: Jak jsem dělala zbrojní průkaz... Původně reportáž do školy...

Crrr. Je 15. října, úterý. Čtvrt na sedm ráno. Venku za oknem ještě skoro nezačalo svítat. Crrr. Zamačkávám budík a nadávám si, že jsem ho zapomněla vypnout. Dneska totiž do školy nevstávám. Čeká mě jiný program. Vstávám a jdu si udělat čaj. Pak seberu ze stolu skript ke zkouškám na zbrojní průkaz a jdu se učit do postele.

Teď je půl čtvrté odpoledne. Stojím v obchodě se střeleckým vybavením v Dlouhé ulici v Příbrami a čekám. Dorazila jsem sem včas. Moje chyba. Ostatní, co mají taky přijít ke zkoušce, tu ještě zdaleka nejsou. Mladá slečna za pultem mi dovoluje si ještě naposled na zkoušku rozebrat „devítku“.
Ve čtyři hodiny odcházím z obchodu, abych se připojila k neorganizovanému houfu, který stojí před vraty, vedoucími na střelnici.
Konečně někdy kolem čtvrt na pět se objevuje zkušební komisař. V malé místnosti vedle střelnice se všichni usazujeme kolem stolů postavených do podkovy. Naproti nám je další stůl, kde si rozkládá papíry komisař a paní dozorkyně z městského úřadu.
První věc, je kontrola docházky.
„Vy jste se mi dlouho vyhýbala.“ Poznamenává komisař s úsměvem, když se dostane k mému jménu. Je to pravda. Dvakrát jsem si nechávala termín odložit.
Jsem tu určitě nejmladší. Taky jediná žena. Já, pak je tu nějaký kluk - možná pětadvacet a jinak samí pánové nad čtyřicet. Jeden z nich je dokonce oblečený do kamizoly.
Komisař od nás vybírá poplatky, pak nám rozdává testy a vysvětluje, co s nimi.
Konečně začínám zaškrtávat. Asi u pěti otázek si nejsem jistá. Dvě nevím. Řeším to jako sportku. Minuty plynou. Jeden pán odevzdává už po deseti minutách, ačkoliv na to máme tři čtvrtě hodiny.
Nakonec to vzdávám i já. Za necelých třicet minut jsem si ten test prošla pětkrát.
Vycházím ven, nadýchat se čerstvého vzduchu, ale asi po deseti minutách se opět vracím, protože venku už tři pánové využili pauzy a zapálili si.
Čekáme na opravení testů. Je tu hrobové ticho. Po vyřčení ortelu z původních patnácti zbylo sedm. Já mezi nimi. Další etapou je zkouška ze zacházení se zbraní. Opět čekám na dvorku. Přicházím na řadu, jako poslední.
Teď stojím – zlomenou (tzn. otevřenou) brokovnici pod paží – proti zkušebnímu instruktorovi.
„Má tahle zbraň vývrt?“ přichází záludná otázka. Horečně přemýšlím. Žádné drážky v brokovnici přece nejsou.
„Ne.“ Odpovídám.
„Ne?“ diví se komisař, „A jak s tím teda chcete střílet, slečno?“ Nerozumím mu, „Vývrt je ta díra.“ Upozorňuje mě.

Teď jsem přímo proti terči, sluchátka na uších. Třetí – a poslední – část zkoušky jsou střelby.
Držím v rukou brokovnici - takovou tu, ze které Arnold Swarzenegger střílí jednou rukou – a mám ji pevně zapřenou do ramene.
„Rozkročte se!“ křičí na mě paní zkoušející, abych ji slyšela přes sluchátka, „A tlačte jí do ramene! Víc! Čím vít jí zatlačíte, tím míň to bude bolet!“
Snažím se, co můžu. Sleduju, co mi ukazuje a podle jejího návodu pumpuju nabíječem. Pak tlačím brokovnici do ramene a naslepo bez míření mačkám spoušť.
Obrovská rána. Brokovnice se zhoupne do stropu a praští mě do ramene. Když znovu nabudu ztracenou rovnováhu, opatrně ji odkládám a sundávám si sluchátka. Paní zkoušející se usmívá. Usmívám se taky a třu si rameno. Možná, že ani nebudu mít modřinu.
Jedno zmáčknutí knoflíku a terč jede k nám. Je v něm spousta malých dírek. No konec konců, netrefit se brokovnicí, tomu se říká smůla.