Já se vrátím!

Anotace: aneb Úskalí vysokoškolské praxe:) zážitky z mého třítýdenního působení na pražském magistrátě. Díky mému "štěstí", při kterém se vždy něco musí pokazit, se rozhodně nejednalo o nudnou zkušenost:)

Jako nehybný kamenný kolos se nade mnou tyčí budova Magistrátu hl. m. Prahy, dominanta Mariánského náměstí. Stojím před masivními kovovými dvoukřídlými dveřmi, a hlavou mi probíhá řetězec událostí, které mě sem dovedly…
Nebýt povinné vysokoškolské praxe, asi bych se sem jen tak nepodíval. O magistrátu vím jen to, že je to důležitá budova, že tam o přestávkách mezi horskými výpravami sedí na teplé židli pan Bém, a pak se moje myšlenky odebraly směrem k tamním sekretářkám. A právě zde mám strávit následující tři týdny. Konkrétně na tiskovém oddělení.

Znáte ten pocit, když lezete někam, kde podle svého názoru nemáte vůbec co dělat? Každou chvíli čekáte, kdy vás někdo čapne za límec, udělá na vás „ty, ty, ty“ a vyvede ven. Kam se podívám, všude zaparkována drahá, nablýskaná auta, co chvíli mě míjí důležitě se tvářící pánové v uhelně černých oblecích. Začínám si myslet, že jsem si mohl obléci něco jiného než džíny a tričko. „Ale co, k čertu se všemi“, pomyslel jsem si a opřel se do dveří.
Po relativně krátké době, vyplněné úctyhodným množstvím omylů a trapasů, během nichž jsem zbytečně nacupital několik desítek metrů, jsem opět skončil ve vstupní hale. Zde se mě ujal vrátný - elegantní postarší pán, který mě navedl správným směrem, do kanceláře tiskového mluvčího, Jiřího Wolfa: „To vyběhněte tady po těch schodech do prvního patra, dejte se třikrát doleva, a je to kancelář na konci chodby, přímo proti vám.“ Celkem bez problémů jsem kancelář našel, ovšem zamčenou. Jeden kolemjdoucí pán s kufříkem mi řekl, že je ještě příliš brzy, že to mám zkusit tak za hodinu. A tak jsem nabral kurz k nejbližší hospodě.
Pak jsem se konečně setkal s panem Wolfem. Vypadal překvapeně, prý ani pořádně nevěděl, že mají nějací studenti na praxi přijít, což mě zarazilo. O chvíli později jsem si potřásl rukou s jedním (prý velmi důležitým) člověkem, jehož jméno jsem nezachytil. Jen mě přelétl pohledem a sdělil mi, že „vypadám inteligentně“. Po chvíli bylo rozhodnuto. Pošlou mě na oddělení monitoringu, kde se shromažďují a filtrují informace získané z nejrůznějších médií. „Aspoň si něco zajímavého vyzkouším“, napadlo mě. Cestou na mé dočasné místo mě zaujala změna v interiéru budovy. Celé přízemí, kde se pohybuje nejvíce lidí, je zařízeno poměrně útulně, chodby zdobí tmavě modrý koberec a do kanceláří vedou vždy veliké, dřevěné a udržované dveře. Ovšem čím vyšší patro navštívíte, jako byste se dostávali dále a dále do minulosti. My jsme zamířili do třetího patra, a rozdíl byl vidět na první pohled. Byl tady relativní klid, široké a prázdné chodby vypadaly skoro až děsivě. Na některých oknech byly uschlé květiny. Všude tu je oprýskaná kamenná podlaha, ani stopa po tom heboučkém koberci z přízemí, a i některé dveře vypadaly, že se každou chvíli rozpadnou, jen co vezmete za jejich umolousanou a rozviklanou kliku.
A za jedněmi takovými dveřmi na mě čekal Michal Černoch, který mi přehledně vysvětlil, jak ta práce probíhá. Kromě monitoringu má na starosti i aktualizaci článků na internetových stránkách Prahy (www.praha.eu). Prý je to většinou rutina, kromě chvil kdy přijde mail od nadřízené, která určí, co a kdy primátor potřebuje mít na stole. Samotnému mi ale došlo, že tam dost práce pro dva lidi není, ale Michal souhlasil, že k němu můžu chodit do kanceláře, koukat mu přes rameno, že si aspoň s někým popovídá. Smířil jsem se s tím, že si toho na praxi moc nevyzkouším. Trvalo mi to tak tři vteřiny.
Až jednoho dne se mě Michal zeptal: „Nechtěl by sis zkusit na vedlejším oddělení napsat nějakou tiskovou zprávu?“ Řekl jsem, že to zní zajímavě a šli jsme. Za chvíli jsme byli zpátky. Slečna Veronika Rybáčková, která pobíhala po své kanceláři s cigaretou v ruce a na níž bylo zřetelně vidět, že je ve stresu, mi totiž hrubým hlasem a bez okolků řekla, že na „žádný praktikanty fakt není zvědavá a ať si nás strčej někam jinam.“ A tak zůstalo vše při starém.
Aspoň to jsem si myslel. Hned druhý den se chodbou nesl hlasitý zvuk podpatků, a mezi dveřmi se náhle zjevila ta samá slečna, která o mně včera nechtěla ani slyšet. Zničehonic mi přeběhl mráz po zádech. Slušně a s úsměvem se mě zeptala, jestli bych místo ní nechtěl jednu zprávu napsat, že si mezitím něco musí vyřídit. A tak jsme šli. Během deseti vteřin, které jsme strávili cestou po chodbě, mě bleskově vyzpovídala. A pak to šlo ráz na ráz. Posadil jsem se na její místo, dvěma větami mi vysvětlila, jak to má vypadat a napsala mi číslo, kam jí mám zavolat, až budu hotov. V místnosti se mnou byly dvě mladé slečny a s nimi jeden pán, všichni zabraní do práce.
A tak jsem s troškou improvizace zplodil svoji první (a jak se ukázalo, tak i poslední) tiskovou zprávu. Ovšem když jsem se pokoušel Veronice dovolat, zjistil jsem, že mi omylem (nebo úmyslně?) dala špatné číslo. Když jsem jí to po jejím návratu sdělil, řekla mi, že to se stává, že je to jedno, ať se vrátím, a že jestli bude ještě něco potřebovat, tak pro mě přijde.
Ještě ten samý den jsme s Michalem dali na internetové stránky města právě tu zprávu, které jsem pomáhal na svět. Můj nadpis zůstal nezměněn, tak jsem začal číst: „V pořadí již 15. ročník přehlídky České divadlo 2010 zahájila včera večer náměstkyně primátora hl. m. Prahy Marie Kousalíková. Letošní slavnostní zahájení se konalo v prostorách Nové scény Národního divadla v Praze.“ Tady jsem číst přestal. Zbytek zprávy už jsem nepoznal, zřejmě prošel pečlivýma rukama slečny Veroniky, která si ho utvořila k obrazu svému. Ale přesto mě hřálo vědomí, že jsem na magistrátu (nebo alespoň na jeho stránkách) zanechal svoji stopu, i když jen v podobě krátkého perexu v nic neříkající a nezajímavé zprávě.
V dalších dnech jsem se po budově pohyboval o něco jistěji, přinejmenším na toalety a do Michalovy kanceláře už trefím bez problémů. A to bylo asi tak všechno, co jsem potřeboval. Přestože ne vždy šlo všechno úplně hladce, řekl jsem si, že ten zbývající týden už nějak doklepu a všechno bude fajn. Ach, ta mladická naivita…
O další zážitek se postarala Michalova nadřízená, Jana Kučerová. Tato paní mi přišla zajímavá tím, že se o ní na celém oddělení mluví, a přesto jsem jí za celé tři týdny ani jednou neviděl, ačkoli údajně sídlila o jedny nebo dvoje dveře vedle. Franz Kafka by z ní měl jistě radost. Proto mě trochu vyděsilo, když mi jednou večer volal Michal, že se po mě právě ona sháněla. Ten den jsem musel vyřídit nějaké věci ve škole, a tak jsem na praxi nešel. Jen ve večerních zprávách jsem viděl, že se přímo před budovou Magistrátu konala malá demonstrace nespokojených občanů. Protože jako odpůrce zkorumpované byrokracie jsem s demonstranty sympatizoval, začal jsem se smát.
Druhý den mě ovšem veškerý humor opustil, neboť jsem se od Michala dozvěděl, že právě já jsem jim měl být předhozen jako ten chudák, který čelí zuřivému davu a má ho uklidnit rozdáváním nějakých přihlouplých letáčků a mechanickým opakováním jedné nebo dvou naučených vět, přičemž si připadá jednak jako toreador provokující nepříčetného býka, a jednak jako dokonalý blb. Šel jsem se paní Kučerové zeptat, co je na tom pravdy, ale zcela nečekaně nebyla k zastižení. Její sličná sekretářka mi ale odpověděla za ní: „Ano, paní Kučerová se po Vás včera sháněla.“ Šikovně jsem se vymluvil a vrátil se k Michalovi do kanceláře.
Posledních pár dnů na praxi proběhlo kupodivu v klidu, až nudně. Bylo mi to tak trochu líto, ale rozhodl jsem se nepokoušet osud. A tak, jednoho slunečného rána moje praxe na Magistrátu hlavního města Prahy skončila přesně tam, kde začala, v kanceláři pana Wolfa. Jako by to ani nebyl ten samý pán, kterého si pamatuji z našeho prvního setkání. Tentokrát mě přijal v tričku a džínech, a celkově byl přátelštější než minule. „Asi se mu taky uleví, až odsud zmizím“ problesklo mi hlavou, ale jen jsem se pousmál. Pak jsem se na chvíli lekl, že ty tři týdny tady přijdou vniveč, protože se panu Wolfovi záhadně vytratilo razítko, kterým mi měl potvrdit formulář o praxi. Napadlo mě, jestli se tu takhle nehospodaří i s veřejnými financemi, celkem by to vysvětlovalo, jak to v Praze někdy vypadá. Ale nakonec jsme zabavili jedno z vedlejší místnosti a všechno bylo v pořádku. O chvíli později udělalo malé a kulaté razítko symbolickou a velkou tečku za mým působením na pražském magistrátu. Sice jsem neodhalil žádnou korupční aféru, nenarazil na žádný tunel, dokonce ani úplatek mi nikdo nenabídl, ale to bych asi musel být na vyšší pozici. Kdo ví, třeba za pár let se sem vrátím a nechám se tu zaměstnat.