Ukrajina

Anotace: Každý prázdniny tráví po svém, někdo spojuje příjemné s užitečným. O přírodě to není, snad příště...

Mukačevo 2011.

Říjen 2010.
Vyrážíme na Velkou Fatru, po zdolání pár kilometrů jsme na vrcholu salaše pod Černým kamenem, je to nádherná krajina.
Po vstřebání všech vjemů hledáme nocleh a zanedlouho už ležíme v
koňárce. Začínáme se bavit o všem možném, narazíme na to, že si připadáme málo užiteční v tom, co má smysl. Bavil jsem se s kamarádem,že jsme viděli na nějaké akci fotky z Bolívie jak staví školu, strašně se mi líbilo to přijeti místních lidí a že můžete vlastní rukou pomoci. Jsem člověk který rád pomáhá rukama, nikoli prázdnými slovy. Hodně mě to oslovilo a začal hlodat brouček někde hluboko uvnitř. Kamarádka nás poslouchala mlčky a říkala, že si taky přijde málo užitečná.

Prosinec 2010.
Bavím se s kamarádkou a vzpomínáme, jak bylo fajn ve Velké Fatře, krásné barvy a klid. Najednou změní téma a cítím v jejím hlase nadšení, jedu na měsíc do Bolívie, nejedeš se mnou? Jsem v šoku a nevím co říct, ústa mám otevřená a hledím na icq v úžasu, jestli se mi to nezdá. Čtu dále promiň musím končit, napiš co a jak. Jako blesk z čistého
nebe to na mne udeřilo. V hlavě mi to šrotuje, srdce chce (našeptává jupí, poletíme za Indiány), rozum říká ne (blbneš?! na měsíc, co zodpovědnost, v práci je frmol, máš plno akcí s dětmi, to nemůžeš jen tak zmizet)
Pár bezesných nocí, kdy ráno se balím a chystám, že pojedu a nazítří zas si vybaluji.
Nakonec se jí omlouvám a rozum vyhrál, ale doteď mě to mrzí snad příště.


Duben 2011.
Volá mi zase kámoška a říká, že viděla na netu dobrovolnickou akci na Ukrajině, pokud mám pořád zájem. Kopíruji odkaz a čekám, co na mne vykukne. Adra je pro mne důvěryhodná organizace, znám ji z povodní, zjišťuji co píšou, ale málo základních informací na to, že už tam
pomáhá nějaký ten rok, dost chabé vstupní informace.
Jsem trochu v rozpacích, moc mě to nenavnadilo. Kdo chce bojovat, tak musí něco vydržet.
Možná mě stejně nevyberou a tak píšu jen základní informace, sice mé mimozemské pochody se projevují, ale držím se.

Červen 2011.
Tak první schůzka, no nazdar, samé ženské, kam to lezu...
Vstupní informace a strašení o podmínkách jaké budou (vši, smrad, svrab) Hurá, aspoň nějaké vzrůšo. Já čekal hodinu odjezdu a ono nic, což pro člověka, který akce pořádá, je dost zásadní věc. Jsem ale rád, že aspoň vím, kdo se mnou pojede a že je tam jeden muž (hurá). Snažíme se
dát trochu dohromady program, hlavní kostru a téma máme, ale jsme rozeseti různě po naši matičce zemi a dnešní rychlá doba se projevila i na domluvě, pomalu se lidé začali vytrácet.

Den po první schůzce
Pracovní a osobní vytížení mi nedovolilo se nad tím, kam jedu, zastavit a tak se konečně zastavuji teď a přemýšlím.
Proč tam jedu... Východ, všichni utíkají na západ, ale mne láká právě země s divokou přírodou a obyčejní srdeční lidé. Ukrajinská kultura, hodně jsem slyšel, ale potřebuji cítit chytit a vidět, abych nasál vše kolem.
Dětem se už pár roků věnuji v neziskovce, specializuji se na děti 14-17 roků (protože nikdo to dělat nechce), ale nejraději dělám s dětmi ve věku 9-13 roků a tak mě zajímalo, v čem budou tyto děti jiné, jestli jim budu vůbec rozumět. Jestli je vůbec bude bavit, co přichystáme, v jakých žijí podmínkách, v čem jsou silní a kde jsou jejich slabiny...

Červen a červenec do odjezdu
Trošku jsem nervózní z přípravy programu, holt deformace vedoucího(každý rok dělám x akcí, už znám všechny časová pásma, v kterých se vyvíjí fáze přípravy, co tady už dávno nestihnu) nebo jsem za provokatéra a snažím se jemně vyprovokovat své dobrovolníky k nějaké akci a zjistit
jak kdo reaguje a jaké má nápady. Jsem rád, že někteří začínají reagovat a tak se postupně domluvíme na přípravě našeho programu.

Červenec
Odjezd, začínám brát zavazadla a zjišťuji, že toho mám nějak hodně, ne pro svoji potřebu, ale hokejky a různé materiály co by se mohly hodit do programu, ale aspoň mě nic nepřekvapí. První otevření dveří a zdravení se s posádkou a jsem tady a už se mě nezbavíte.
Vyrážíme směr Ukrajina, ještě v hlavě odeznívá pracovní týden a snad jsem vše udělal. Vypínám starosti a věnuji se nalaďění do pohody, ze začátku mi to moc nejde, ale naštěstí, když vidím Vojtu, musím se smát a to zabírá. Hranice vyhlášené široko daleko nezklamaly, Ukrajinci
nás nechtějí pustit, nová vyhláška - vozík za mikrobusem nesmí přes hranice. Náš řidič situaci nezvládá a začne se s úředníkem hádat a říkat, že mu nic nedá, což je zásadní chyba, navíc nemá roaming, což beru jako špatný vtip. Dorazil i ředitel internátu a snaží se zjistit,
v čem je problém a nechápe, že český minibus nesmí mít vozík za autem, ale ukrajinský může. Chceme vozík přesunout za ukrajinské auto, ale úředník nám po předělání vozíku vysvětluje, že minibus se musí vrátit a znovu přijet bez vozíku, což mi připomnělo že rozkaz zněl jasně: muž
s koženou brašnou nesmí za žádnou cenu projít. Po třetí hodině nakládáme věci do autobusu místní linky a odjíždíme směr Mukačevo.
Ředitel a Karel (člověk, který to má na starost) nás převezou do internátu, kde vše začíná.

Mukačevo internát
Vybalujeme věci a děti nám po příkazu pomáhají, seznamuji se s ukrajinskou hrdostí, když těžký náklad nese jeden klučík je vidět, že má problémy, ale vypětím všech sil překoná vzdálenost a s velkým odfuknutím je rád, že to má za sebou. Celou dobu ho sleduji a někdy ho jistím rukama zezadu a když vrávorá, nabízím pomoc, kterou odmítá.
Když odcházíme z místnosti, zjišťuji, že pár dětí je uvnitř a už berou některé věci, než je kolegyně křikem vyhání. Druhá stránka Ukrajiny, kdo ví, u nás by děti v dětském domově reagovaly stejně...
Všichni starší kluci (13 až 15roků) mají vyrýsovaná těla. Rozumím docela dobře, míchanina ruštiny, slovenštiny, to je základ úspěchu při komunikaci. Po vybalení nám ukážou naše ubytovací místa, setkáváme se s kolegy z Turecka a Číny.
Jsou tam na dvouměsíčním pobytu, spíš dovolené jak zjišťujeme. Jejich jazyková bariéra je dost velkou propastí a tak to brzo zabalí a spíš se věnují nakupování po okolí a pouštění filmů. Přitom po nich chtěli, ať je naučí anglicky a to mě osobně mrzí, kdyby je něčemu naučili po kapkách měli by trochu základ, ale v těhle věcech se nevyznám. Holky jsou spokojené, mají dobré postele a jsou skoro všechny spolu. Sociálky trochu pokulhávají, ale teče voda dokonce i
teplá, když se zadaří, no a keramické záchody jsou sice bez desky, ale na Ukrajinu hurá. Přecházíme na klučičí území, no v podstatě je na oko vše stejné, jen po probdělé noci, kdy mě při ulehnutí do postele objala matrace (od ruských vojáků) z pravé i levé strany, první dojmy jsou příjemné, aspoň někdo se na mne lepí, ale to trvá chvilku a
následuje celonoční boj, kdy záda prosí o vyměnu podloží druhý den vyzkouším pečlivě další postele a nacházím ucházející prostor na spaní a už do konce pobytu nemám se spaním problém. Po vybalení nás svolává ředitel k sobě a vysvětluje nám pravidla, podle kterých se máme řídit.
Hlavně mě pobavila stáť o nekouření v areálu, což vychovatelé a Turci asi mohou a starší kluci si k nim chodí pro cigára. Na druhou stranu, cigarety jsou asi to nejmenší zlo, co jim hrozí - jsou i horší věci.
První seznámení s jídlem, no dá se to, do rozmazlené české pusinky to dře, ale jíst se to dá.
Děti naopak jí jak kobylky. Jídlo po celou dobu pobytu ujde i když někdy mi kombinace přijdou zvláštní, ale vitamíny v podobě ovoce chybí. Večer máme poradu (kolečko). Radana svým úsměvem odzbrojí naši únavu a probereme nedotažení jednotlivých dnů. Volný den trávíme výšlapem do
města s ředitelem, má docela široké spektrum vědění a na všechno zná odpověď, krásné typické stavby se mi líbí krámky na ulici jsou milé, žádné velké obchoďáky, tržnice s čerstvou zeleninou a ovocem mi učaruje.
Během včerejška mi bylo záhadou, proč dvě členky s námi nespaly a zmizely, potom zjišťuji, že jsou to dvě "agentky" z Prahy a monitorují tuto akci, což mi přijde jako dobrý vtip - z toho důvodu nespí s dětmi, nezažily žádný program co jsme měli připravený a zažily málo dětí, jelikož byl víkend. Jak se dá pak korektně udělat zpráva...
Začínáme, jsme zvědaví, jak vše zvládneme, vcelku se nám
vykrystalizovala za týden 3 odvětví a to sportovní (kluci a holky),
zpěv a tanec (holky) a rukodělné práce (holky a Vojta) které se různě míchají, máme během týdne téma země a tak cestujeme na Ukrajinu, do Kanady, Austrálie, Anglie, Číny a Turecka (což bylo fiasko, protože jsme se nabídli zahraničním hostům, že jim pomůžeme, ale nějak to
drhlo a moc tomu nedali, ale snahu oceňuji.), Japonska a Brazílie. Nástěnkářky vyráběly úžasné plakáty, což ocenily hlavně děti, když první 3 dny se o ně porvaly a zústaly jen kousky, než pochopily, že se z nich dozví, co se bude dít. Ve všech dnech jsme určitě zabruslili do dané země a trochu je nechali ochutnat a nahlédnout. Vcelku si myslím
že jsme dětem vytvořili prostor, kdy si mohly vybrat ze 3 odvětví, kde každý měl možnost se rozvíjet a projevit.
Děti jsou živé a tak je třeba si zjednat respekt. U starších kluků se to dá sportem, hlavně fotbalem, pokud vám to jde vezmou vás mezi sebe a máte pak snazší život, při problému když někdo neposlouchá nebo se něco ztratí. Odskočí k problematickému dítěti, buď stačí pohled nebo
zasadí ránu pěstí a je klid. Děti si nestěžují, jejich prah bolesti je rok od roku vyšší, záchrana je v podobě Sirén (vychovatelky s hodně pronikavým hlasem). Celkově to funguje jako patriarchát, jeden je hlavní kápo (nejstarší a nejsilnější kluk) a kdo je pod ním, má větší
privilegia. Trošku jsme jim to narušili při lanových drahách, udělali jsme kolejku (řadu) a i když se předbíhaly my jsme jim nedovolili předbíhat a vraceli jsme je, což některé děti těžko nesly. Bylo fajn pracovat ve dvojici řekl bych až nutnost, některé děti dělaly záškodníky a tak se
chod nenarušil, jeden vždy mohl reagovat. Když se třeba někdo
odřel, všude jsou štěrkové asfaltové cesty, Sirény se na nás dívaly, co vůbec chceme a že je vyrušujeme, ale nakonec dítě ošetřily.Dětem chyběl pitný režim, pořád chtěly po nás, ať jim dáme napít, začali jsme brát s sebou i flašky pro ně. Také různě zkoušely naši psychickou stránku a
odolnost, malé děti, když jsme si s nimi přestali hrát, začaly brečet, což měly u mne smůlu, já začal taky, byly z toho dost v šoku, ale pochopily že to tak nepůjde, začaly prosit, lísat se, někdo podlehl, někdo měl odstup, ale domluvili jsme se.Bylo fajn si určit pravidla
umět říct dost. Když dostanou dárky moc si jich neváží, žiji dneškem a tak to je chvilková náplast, jen nejmenší si je schovávají ve skrýších, aby jim je nikdo nevzal.
Ředitel byl fajn, ale ukrajinský čas funguje trochu jinak než český a tak jsme párkrát měli časový problém, ale vždy se všechno zvládlo bez ujmy.
Budova měla pár nedostatků, první věc, na kterou bych šetřil peníze, by byla okna, když prší, tak voda teče dovnitř párkrát nás to vyplavilo, ale šikovné české ručičky provizorně vše spravily. V místnostech, kde spaly děti, se některé počurávaly a pak to zapáchalo, tento odér by zmírnila otevřená okna, ale ta byla zatlučená hřebíky a
tak nešla otevřít, jinak by vypadla. Voda se vypíná o půlnoci, což nám jednou zhatilo plány na umytí.
Předposlední den byl výlet do Užgrodu, který skoro zakončil naše dobrovolnické účinkování na Ukrajině. V neděli děti věděly, že se budeme loučit a tak celý den to bylo cítit, že některé jsou z toho smutné. Přijel náš druhý turnus a my si mohli vyměnit pár postřehů a odjet domůt.

Po návratu jsem si uvědomil, že tady se hádáme kvůli prkotinám a banalitám, od Ukrajiny beru vše s nadhledem, pokud nejde o život nejde vlastně o nic. V dobrovolnictví vše záleží na týmu, ten může akci totálně potopit nebo naopak spojit lidi v celek, který funguje.
Vážím si víc toho, co mám kolem sebe, je to neskutečný luxus, mít rodinu, střechu nad hlavou a jídlo, na které si vzpomenu, není to totiž samozřejmostí. Dobrovolnickou akci doporučuji všem lidem, kteří se nebojí práce a nových kultur a mají v sobě trochu pokory a týmové cítění. Někdo namítne, že hrát si s dětmi není až tak důležité, že to
nemá smysl, ale vyzkoušeli si to ti, kdo to říkají? Není to jednoduché a děti jsou vnímavé, poznají, že má o ně někdo zájem, že se chová s pokorou a naslochá jim, pak to jde bez násilí a křiku. Nebo už jenom pro každý
úsměv, který jim vykouzlíte to má cenu - vzpomenou si na tu chvíli, až budou samy bojovat se světem.

Na závěr citát:
"Buď spokojený s tím, co máš, ale nikdy ne s tím, jaký jsi."