Lidé umírají na strach

Anotace: Brzy uplyne 10 let od úmrtí milé paní PhDr. Dagmar Tejnorové. Ti z Vás, kteří navštěvovali antikvariát v Dlážděné ulici v Praze a znali ji, si se mnou určitě rádi zavzpomínají.

Brzy uplyne 10 let od úmrtí milé paní PhDr. Dagmar Tejnorové. Reportáž měla vyjít ještě před její smrtí ve Vlastě, avšak vzhledem k výměně majitele časopisu se věc nepodařila.
Ti z Vás, kteří navštěvovali antikvariát v Dlážděné ulici v Praze a znali ji, si se mnou určitě rádi zavzpomínají.

Lidé umírají na strach
Rozhovor s PhDr. Dagmar Tejnorovou

Znali ji návštěvníci antikvariátu v Dlážděné, obdivovatelé Franze Kafky, fanoušci senzačních objevů starých památek, považovaných za ztracené. Elegantní a bystrá paní Dagmar vedla po ztrátě životního partnera boj se zákeřnou chorobou…

Základní pocit z ní je jistota
Mám ji zřejmě vrozenou, ale mou osobnost formoval tatínek. Založil antikvariát v Ječné ulici v tom roce, kdy jsem se narodila. Je původcem novodobých knižních aukcí. To byly významné kulturní události a dost se o nich tenkrát mluvilo a psalo.

Nastoupila jsem k němu jako učnice po maturitě v roce 1942. U něj a později u jiných knihkpců jsem pracovala denně, i v sobotu, do sedmé večer. Zachránilo mě to před totálním nasazením.

Z lásky k otci a naší společné práci jsem šla studovat po válce na Filozofickou fakultu Karlovy univerzity. Jako obor jsem zvolila pomocné vědy historické, abych se naučila rozlišovat znaky, erby, pečeti a luštit písma.

Fascinovalo mě, jak někdejší písaři si zdánlivé formality usnadňovali spoustou značek, kvůli nimž je dnes čtení starých listin tak obtížné. Mě právě bavilo a baví překonávat překážky.

Doktorát skoro v sedmdesátce

Zapříčinil to špatný třídní původ. Ukončila jsem studium, uzavřela absolutorium. Před koncem ledna 1949 se konaly prověrky. Jako dcera kapitalisty a skautská vedoucí jsem věděla předem, jak dopadnu. Dala jsem si přepsat a notářsky ověřit index.

V komisi seděli mí spolužáci, léta jsme společně studovali.
„Co s tebou máme dělat?“ ptali se bezradně.
„Stejně se za čtrnáct dní vdávám – a ostatně - já se vždycky nějak uživím,“ řekla jsem.

S lehkým srdcem mě vyhodili.

To nebyla žádná tragedie. V antikvariátě se dalo zúročit, co jsem se na fakultě naučila. Dlážděná – to je třicet osm nejšťastnějších let mého života. Po revoluci se dočetla dvě moje starší vnoučata v novinách, že si teď mohu udělat doktorát. Ty děti mě přesvědčily, abych vzala svůj ověřený index, odevzdala ho na fakultě a zasedla nad Ottův slovník naučný a učebnice profesora Hlaváčka.

Ten byl jedním ze zkoušejících. Z rozčilení jsem se posadila na kabelku a klíčenka v ní vydala melodii. Vážné pány v komisi to zaujalo – musela jsem jim klíčenku ukázat a přehrát všechny písničky.

Pak jsem řekla: „Tak už jsme se pobavili a teď bych mohla udělat to rigorózum.“ Udělala jsem ho suverénně.

Na promoci seděl i doktor Tejnor, pyšný na manželku

Já jsem byla vždycky racionálnější typ než on. Seznámili jsme se omylem. 20. listopadu 1945 byl během světového studentského kongresu večírek pro delegáty. Šla jsem na pozvánku své sestry Violy Zinkové, která tehdy hrála v Disku a můj budoucí muž ji obdivoval.

Vyzval mě k tanci a začal recitovat: „Svou violu jsem naladil co nejhlouběji“ – a já pokračovala. On pak přednášel další básně z repertoáru mé sestry a já je vždycky dokončila. Viola tyhle verše totiž doma opakovala donekonečna a já se je naučila takříkajíc proti své vůli. Student Tejnor došel k názoru, že jsem duše poetická. Dříve než se dověděl, že nejsem Viola, ale Dagmar, zamiloval se do mě.

Přes padesát let spokojeného manželství občas prohlašoval, že jsem ho tenkrát podvedla.

A víte, v čem jsem tehdy udělala štěstí? V černých šatech s bílým límečkem a manžetami, přešitých z maminčina saténového pracovního pláště obráceného naruby.

„Kde knihy pálí, tam lidí pálí nakonec“ – napsal Heinrich Heine

Musím připustit, že co se „Bedny“ týče, pohybovala jsem se neustále na hranicích zákona. Bez dobrého kolektivu, který tvořili v antikvariátě mí kolegové, bych to nemohla dělat. Zakázané knihy se měly stahovat do tzv. konzervačního skladu, odkud se v omezené míře mohly přestěhovat do „institucí“, např. do Ústavu dějin KSČ. Jeho pracovníci měli právo seznámit se s nástroji protisovětské a protikomunistické propagandy. Ale většinou se měly zničit.

„Bedna“ byla označena jako nákup. Neustále se doplňovala a důvěryhodní lidé si pro tyto nebezpečné ideologické zbraně chodili a dostávali je zadarmo. Můj muž, velice hodný a bezelstný člověk, měl hodně takových „Spolehlivých“ přátel. Jeden z nich vstoupil taky do antikvariátu a bodře hlaholil:
„Tak, paní Tejnorová, kdepak máte tu bednu s těma zákázanejma knihama?“
Byl neprodleně vyhozen z prodejny a vyškrtnut ze seznamu.

Opravdový průšvih občas byl

Ovšem. Třeba kvůli Pomněnkám V. B. Třebízského. Udali mě, že prodávám modlitební knihu. Nejvíc mě mrzelo, že to celé způsobila spolužačka z gymnázia, která v té době zastávala vysokou funkci na Ministerstvu kultury.
Nebo byl rámus kvůli detektivce. Koupila si ji nějaká učnice a četla ji ve škole pod lavicí. Soudružka učitelka ze zapsaného inventárního čísla poznala, z kterého antikvariátu byla kniha zakoupena. Sundali mi tenkrát prémie.
Mládenci z grafického oddělení dali jednou do výlohy tři grafiky chartistů. Zepředu mě přiběhli lidé varovat, že nějací tři chlapi fotografují výlohu. Vyběhla jsem ven – a oni mě odvezli do Bartolomějské. Cestou se vysílačkou hlásili: „Tady Půvab 3, zde Půvab 3.“ Nenuceně jsem se zeptala, kdo jim vymejšlí ta krycí jména. Prý počítač.

V Bartolomějské jsem tvrdila, že seznam Chartistů nebyl uveřejněn. U spisovatelů vím, kdo chartu podepsal, ale soupis grafiků nemám, tak ať mi ho dají. Do nějakého seznamu zakázaných autorů mě nechali pouze nahlédnout. Trvala jsem na tom, aby mě tím autem odvezli zpátky do antikvariátu. Mám moc práce. Udělali to.

Největší hrozbou pro naši fungující prodejnu však byl plán na její přestavbu, která měla stát tři až čtyři miliony a trvala by tři až čtyři roky.
Tenkrát mi pomohl pan Kemr. Natáčel právě Chalupáře, a tak když zavolal náměstkovi s vysokou funkcí, byl zaregistrován.

Šli jsme tam spolu. Pan Kemr měl na hlavě dětský plátěný klobouček, každý se po nás ohlédl.

„Tak co, jak se máte, pane náměstku?“ zeptal se zdvořile herec.
„Tak jako Vy ne – národní umělec,“ prohodil ten vysoký úředník.
„Ani zasloužilej,“ ujišťoval ho pan Kemr.
Pak jsem začala mluvit já. Byl to jeden z mála okamžiků v životě, kdy člověk nelituje ani toho, co řekl, ani toho, co neřekl.

Z podniku jsem brzy nato dostala papír, že přestavba krámu se odkládá na neurčito.

Teď je antikvariát v Dlážděné stejně o pár domů dál a paní Tejnorová se pomalu stává legendou. Je těžce nemocná, přesto oblečená jako ze škatulky a krásně se usmívá.

Život je dar od Pána Boha. Já si ho taky považuju, a ať je můj zdravotní stav jakýkoli, snažím se ten dar v sobě pěstovat. Nezapomeňte, že tuhle nemoc mám potřetí, a člověk si časem zvykne.

Ani v roce 1969, kdy se rakovina ohlásila poprvé, jsem nevyváděla. Jednak bych poděsila rodinu, jednak ublížila sama sobě.
Nejdřív jsem se podrobila amputaci prsu, později dost těžké operaci střev. Teď bojuju s vodou na plicích, lámavostí žeber, metastázami na těle. Nemíním se tomu vzdát.

Věřte mi: lidé umírají na strach.