Reportáž psaná na procházce

Po příjezdu z ocelového města
převažuje v mé mysli snaha o rychlý únik z vlakového nádraží,
nutkání ponechat za zády slova, dialogy lidí, jichž si nemohu vážit.

Opovržlivě registruji
cáry omítek domů, vystupující režné zdivo,
v hrdle mám neblahý pocit,
který bych mnohem raději vyměnil chuť jež mívá pivo.

V jinotajích zanedbané zahrady
za divoce rostoucími keři
stojí na vnitřním parapetu za sklem okna
nahé snědé děvče,
pozoruje západ slunce.

Hltá, obdivuje městský život...

Podprahově jsem si jist,
že vidím
paralelu s fotografií dívky
po svržení zničujících náloží v Asii...

Hrbím se nedaleko mlčícího kiosku...

Uvědomil jsem si,
že přežívám
tedy opravdově nežiji!

V zapadajících paprscích
na lavičkách polehává
trojice mladých mužů v oblecích

Finanční poradci?

Maturanti?

S mlékem na bradě

Každý z nás projektuje v odlišném metrixu
snad proto fasádu vedu po fixu.

Jiný
útěchu hledá v tišících lécích...