Jeden den v pekle

Anotace: Reportáž kterak to vypadá když se čerti žení, aneb jak funguje tetovací a piercingový salón.

JEDEN VŠEDNÍ DEN V PEKLE

Je pravé poledne, sluníčko svítí, ptáčci cvrlikají a já čekám v Poupětově ulici, než přijde první čert z pekla. Tedy jeden ze zaměstnanců pražského tetovacího a piercingového studia s názvem Hell.

Již z dálky vidím přicházet útlou vysokou ženu se silikonovými implantáty v podobě rohů na čele, četným piercingem, tetováním a pár jizvami. Podává mi potetovanou ruku s nápisem 'Bruno' a zdraví mě slovy: „Ahoj, nečekáš dlouho?“
Řeč je o Mikině, jak se jí říká roky, neboli Michaele Richtrové. Pětatřicetileté šéfce Hellí centrály na Holešovicích.
Michaela, pochází z Ostravy, vystudovala Technickou univerzitu v Liberci, ale jak mi řekla, oboru se nikdy nevěnovala. Už od raného mládí ji zajímal piercing a tetování. Svého času spolu s kamarádem předváděli různé show s playpiercingem - jehly napíchané do kůže do nějakého tvaru -, začali se suspension - věšením na háky - a další show spojené s piercingem a bolestí. Počet piercingů na jejím těle se téměř nedá spočítat a stejně tak je to s obrázky. Jediná modifikace, kterou prý odmítá, je branding (technika zjizvení kůže formou vypálení ornamentu), ale na druhou stranu, nikdy neříkej nikdy. Sama jednu dobu piercing dělala, ale je to pro ni psychicky náročné a více ji baví papírování, řízení studia a vymýšlení shows.

Prohlídka Hellu by měla zřejmě začít v místnosti, kde se odpočívá, plánuje, povídá... zkrátka v kuřárně. Obřadně se usadím na černý gauč a začínám z Mikiny vytahovat informace, po kterých toužím. Jako první se ptám na Hell Party.
Každoroční dubnová akce, kterou studio pořádá pro lidi, kteří mají podobné zájmy jako oni. Tedy piercing, tetování, nevšední způsob oblékání, případně i různorodé sexuální praktiky.
Hell Party s pořadovým číslem šest v roce 2011 byla prozatím poslední a zúčastnilo se jí, tak jako každý rok, okolo tisícovky lidí. Přípravy na akci začínají hned po skončení té předchozí a nejintenzivněji se trénuje půl roku před. V dubnu zbývá doladit jen pár detailů a v půlce měsíce startujeme.
V loňském roce jsme se poprvé setkali s jednotným tématem, které bylo vymyšleno kolektivně, a pro další ročníky bude zajisté také nějaká tématika. Rok 2011 provázely barvy červená, černá, bílá a pro rok 2013 se chystá prý něco velmi neotřelého.
Nejdrsnější party ve městě, jak se akci někdy přezdívá, se pravidelně rozprostírá v třípatrovém klubu Abaton, kde každé patro má své využití. Důvodem letošní pauzy byla rozsáhlá rekonstrukce celého areálu. V prvním patře, tzv. main stage, se od pěti do sedmi hodin dělají šněrovačky, scarifikace a genitální piercingy. Tyto modifikace podstupují pouze dobrovolníci za symbolickou cenu, šněrovačky pouze za zálohu na kroužky. V sedm hodin začíná módní přehlídka za spolupráce s obchodem My Obsession, která otvírá celou škálu událostí, jež následují. Od osmi hodin probíhá v každou celou hodinu Hell Show v podání členů Hellu, během které se věší na háky, propichuje a jizví nejrůznější místa. Tyto způsoby vyžití podstupují pouze členové Hellu, kteří mají bohaté zkušenosti, a tudíž je jen malá šance, že by se něco pokazilo. O půlnoci vše vrcholí hlavní show a po půlnoci přistoupí k pultu DJ a do rána hraje hudba nejrůznějších stylů.
V přízemí se odpoledne konají přednášky na témata spojená s bolestí. Například středověké techniky mučení či jakým způsobem tělo snáší bolest. Navečer je zde workshop BDSM (bondage a discipline, dominance a submisivita, sadismus a masochismus), kde se můžeme naučit různé způsoby svázání naší drahé polovičky, případně si zkusit být v dominantní či submisivní pozici. Po představení následuje několik hodin hudby v podání amatérských skupin.
V suterénu je chill out stage, kde je povoleno kouřit (zbytek Hell Party je nekuřácká), je zde veganské i neveganské občerstvení a samozřejmě jeden ze čtyř barů.

„Za tu dobu, co znám Hell, se dost rozrostl. Jaké jsou vaše plány do budoucna? Je nějaká další oblast, do které se chcete dostat?“ ptám se Mikulíny, když o Hell Party vím vše, co potřebuji vědět. „Samozřejmě se musíme zlepšovat. Nemůžeme usnout na vavřínech, ale je ti jasný, že plány do budoucna ti nemůžu prozradit úplně do detailu, ale rádi bychom se začli věnovat funkčnosti, třeba implantáty v podobě nějakých čipů. Technika jde dopředu a my bychom toho měli využít.“

Po ranní cigaretě trávím několik minut v recepci, kde probíhá zřejmě nejdůležitější část fungování studia. U počítače sedává Mikina nebo Míša, které mačkají zvonek u dveří, zvedají neustále zvonící telefony, příchozím lidem poradí s tetováním nebo piercingem, objednají tak, aby se to hodilo i klientovi i Hellu, nabídnou kávu a postarají se o všeobecné blaho všech přítomných smrtelníků i nesmrtelníků. Mimo tyto dvě velmi milé dámy občas na recepci sedává zrzavá Mascha, vrchní Hellí novinářka, která mimo medializace Hellu spolu s FouSagem odepisuje na zvídavé dotazy fanoušků na Facebooku.

Během mého povídání s Mikinou postupně přišli členové Hellu, někteří pro mě známí, někteří méně.

Jako první jdu navštívit tzv. Malou píchárnu, kde se pro dnešní den usídlila Kristýna Urbánková s přezdívkou Kakina. Malá, krásná, potetovaná a propíchaná lektorka pole dance a piercerka. Stihneme se jen pozdravit a už je tady první zákazník.
Přichází mladý pár. Oba na piercing jazyka a ne poprvé. Dívka říká, že jednou měla jazyk propíchnutý od lékaře, ale natekl jí, zhnisal a bylo potřeba šperk vyndat, kluk vyplazuje jazyk s kuličkou a říká, že chce další. Kristýna usazuje první slečnu a vzápětí zjišťuje, že má moc vepředu uzdičku a bude nutné ji pro piercing odstranit. Uzdička není část těla, jejíž odstranění by bylo nutné provést za pomoci chirurga, takže Kaki, za dozoru Míly, který takovéto téměř operace většinou provádí, nastříhává uzdičku a dívce jazyk propichuje. Po vykloktání ústní vodou jde na řadu mladý muž. Aplikace jeho šperku trvá podstatně kratší dobu, ačkoli je potřeba kvůli očekávanému otoku prodloužit tyčku i u původního šperku. Pár má z nových ozdob radost, ale ještě není vše hotovo. Následuje poučení, co s piercingem dělat a nedělat. Výčet věcí, které nesmíte dělat, je daleko delší než ty, co můžete, či spíše musíte. Alespoň 24 hodin po aplikaci se nesmí kouřit, požívat alkohol, tři dny je dobré jíst tekutou stravu, rozhodně je nutné vyhýbat se jakýmkoli stykům jazyka s cizími předměty a striktní zákaz horkých věcí jako jsou čaj, nebo káva. Naopak musí se po každém jídle, respektive přesnídávce, vykloktat ústní vodou, po každé cigaretě také a co se může, je zmrzlina. Tuny a tuny vodové zmrzliny, které jazyk zchladí a zmenšují otok.

Po první návštěvě přichází slečna na piercing tragusu, což je chrupavčitá část vnějšího ucha, nejlépe popsatelná jako hrbolek nad zvukovodem. Nastává problém, protože slečna má tragus poněkud drobný. Kristýna jí i mně vysvětluje, že každý člověk je jiný, ona sama má tragusy obří, jiný je má malé, ale piercing do něj určitě půjde, jen to chce pečlivější vyměřování. Vyměřit, chytit kleštěmi, propíchnout kanylou, protáhnout šperk, zašroubovat kuličku, nabalit do tašky lízátko, samolepky, vizitky, a další propagační věci Hellu, které dostává každý zákazník, poučit, jak se o čerstvý píchanec starat, a hurá si užívat nové ozdoby. Po slečně má Kaki trochu času, takže se odebereme do kuřárny na oběd. Stihnu se zeptat pouze na první otázku a už je tady Míša s tím, že Kakina má v malé píchárně slečnu na rozšíření dírky v uchu. Kristý se ohrazuje, že ji ve svém plánogramu nemá, ale Míša jí nese ukázat papír, že ano. Kristý se mi omluví, kousne si ještě jednou do oběda a jde odvést práci. Já se přesunuji za ní a během přípravy nástrojů mi na otázku odpovídá.

„Co jsi chtěla vědět? Co mě baví na modifikacích? No, když je dělám pro lidi a lidem, tak na tom miluju, jakou mají radost, když je piercing hotovej. Taky mám ráda práci s lidma a svým způsobem mě baví je uklidňovat, když jsou nervózní. A když si nechávám modifikace dělat já, tak je to pro mě sebepřekonání, způsob relaxace a beru to jako součást mě a mýho života. Teď už si věci jako závěsy na háky a podobně nechávám spíš pro sebe, na podzim jsme jeli na Říp, kde jsem visela, a bylo to super. Nepotřebuju k tomu obecenstvo, prostě jsem jenom já a příroda. Lidi kolem mě neexistujou. Takže asi tak.“ Když se ptám, jestli je nervózní před vystoupením, ačkoli je zvyklá vystupovat, se smíchem mi odpovídá, že vždycky, a na otázku jaký má v modifikacích cíl, nebo co plánuje, odpovídá, že to nechává plynout, ale chtěla by být do konce života hodně potetovaná.

Kousek od křesla se taktéž v malé píchárně po většinu dne usmívá Linda. Nehtařka a vrchní vizážistka Hellu, která líčí a připravuje přehlídky, které Hell v současné době začal dělat.
Na otázku, co jí na přehlídkách nejvíce baví, odpovídá, že síla extravagance, spontánnost a také to, že má sice zadané téma, ale pro tvorbu má volnou ruku. Přehlídky připravují po formální stránce Mikina a HerrIch, oblečení dodávají slečny z firmy My Obsession, Linda líčí, a Hellí kadeřnice Saxana a Monika dělají vlasy.
„Jak jsi se vůbec do Hellu dostala? Služebně jsi jedna z nejmladších,“ ptám se ze zvědavosti. Vím, že dostat se do Hellu není tak jednoduché.
„Po mateřský mi psala Mikina, že odchází Arza a potřebuje nehtařku, tak jsem to vzala a postupně jsme se společně dostali až k tomu, že i líčím a dělám přehlídky.“ Po příjemném rozhovoru s Lindou se přesouvám zpět do kuřárny, kde odchytím Babbooa a začnu ho zpovídat.

Babboo je tatér, kytarista skupiny Urin a malíř formou airbrushe. Tetování se věnuje již více než deset let, ale i přesto existují v tetování tři oblasti, do kterých by se nepustil. Sám říká, že tetování jazyka, rtů a mužských genitálií se mu v procesu tetování nelíbí, proto je nedělá. Na otázku, jaké nejneobvyklejší tetování dělal, obrací oči v sloup se slovy, že jestli se zeptám, jak se k tetování dostal, tak odchází, nicméně odpověď z něj dostanu. Dozvím se, že každé tetování je svým způsobem neobvyklé, ale vybavuje se mu například patnáctiletá dívka, která chtěla znak sportovního klubu Sparta vedle kyčelního kloubu a její táta z toho byl nadšený.
„Přichází spoustu lidí s tím, že chtějí delfínka, hvězdičky a podobný blbosti. Ať si to nechají udělat, je to jejich tělo, ale já nebudu ten, kdo jim to vytetuje a na koho budou za měsíc řvát, že jim zhyzdil tělo,“ vysvětluje mi Babboo, který má v tomto ohledu velmi striktní názory. Tetování je na celý život a neměla by to být jen věc módy, ale určitého životního názoru.
Pro dnešní den má v pořadníku asi pětačtyřicetiletého pána s dlouhými dready. Myslím, že není nutné dodávat, že pán má na sobě hodně kovu a velmi málo nepotetované kůže.

Po mluvní exkurzi v oblasti tetování nechám Babboočka pracovat a přemisťuji se před pracoviště s názvem „velká píchárna“, kterou obývá jen a pouze Michal. Usadím se na židli, která slouží pro čekající na piercing, případně pro psychické podpory, které si netroufají na píchanec koukat. Odvážnější můžou jít se zájemcem o piercing až do křesla a riskovat zhmožděninu ruky, slabší povahy podráždění žaludku.
Výhodou této místnosti je možnost zavřít dveře a bohužel pro mě jsou dnes dost dlouho a dost často zavřené.
Řada na mě přijde ve čtyři hodiny odpoledne. Rozhodla jsem se spojit příjemné s užitečným a nechám si udělat mikrodermální piercing. Mikrodermal piercing je speciální forma piercingu, nahradil surface piercing-tzv. povrchový piercing, kdy jsou dvě kuličky, které lze vidět na kůži, spojeny v jeden šperk ve tvaru širokého, hranatého U, bohužel se tento piercing velmi špatně hojí a nahradily ho mikrodermaly, které jsou snadnější pro aplikaci a daleko lepší pro hojení. Mikrodermal piercing vypadá jako obrácené T, tedy placička, na které je další placička, případně kulička, hrot, nebo cokoliv jiného, spodní placka má dvě ramena, jedno delší, jedno kratší, a ta se zasouvají pod kůži. Puncherem - skalpel ve tvaru kroužku - se vyřízne asi dvoumilimetrová dírka, do které se šperk vkládá. Aplikace trvá okolo minuty a bolest je rozhodně snesitelnější než u surface piercingu. Navíc mikrodermal piercing se dá aplikovat na jakékoliv místo na těle a při správné péči se udrží.
Během času, kdy si Michal připravuje všechny možné kleště a kleštičky, několikatery sterilní rukavice, přičemž jedny má již na rukou, dva šperky, látkové tampónky, kdyby tekla krev atd., se ho ptám na předem připravené otázky.
„Jaký jsi měl první piercing?“ Michal se v půli cesty ke sterilizátoru zastaví a zapřemýšlí.
„Někdy v patnácti, konec čtrnáct, začátek patnáct, tak nějak a zpětně to bylo hrozně vtipný. Já blbec jsem si nechal v hospodě na záchodě píchnout obočí od pankáče, normální růžovou sterilkou a dal jsem si tam takovej starej stříbrnej kroužek. No doma hrozný haló, táta řekl, ať to vyndám, já řekl, že ne, jenže pak mi to začlo otejkat, měl jsem oko dvakrát takový, tak jsem řekl, že jo, že vyndám, ale když mi zaplatí piercing v normálním studiu. To udělal, takže jsem šel na kroužek do nosu a tam jsem vlastně poprvý viděl, jak to ve studiu vypadá, když teď na to vzpomínám, tak tak to vůbec vypadat nemá, ale od tý doby jsem asi zatoužil stát se piercerem.“
„Takže tvoje budoucnost ti byla jasná už tehdy?“
„No, já jsem jako ještě mladší plaval a chtěl jsem plavat závodně, jenže jsem měl v háji kyčle a třísla, takže to mi zakázali. Potom jsem se rozhodl, že budu propichovat lidi.“
Během našeho povídání jsou již všechny věci připraveny a může se jít na věc. Před rokem jsem mikrodermaly měla, ale postupem času, tak jak je to u těchto piercingů normální, tzv. vycestovaly. Piercingy v lokalitě mezi ňadry vycestují vždy, protože je to místo, které je často v pohybu a je potřeba piercing po dvou letech vyměnit.
„Tak, teď to musíme vyměřit, tys je už měla, takže chceš je do stejnýho místa?“ Ptá se Michal a já přikyvuji, že ano. Minulé umístění mi nad míru vyhovovalo, tak nač to měnit. Usedám tedy do černého polohovacího křesla, které Mišák naklápí dozadu, nasazuje si již druhé sterilní rukavice, do ruky bere puncher a vyřezává první dírku. Kleštěmi vytahuje přebytečnou tkáň, kterou je potřeba odstranit, a secvaknutými kleštěmi, ze kterých koukají jen ramena šperku, mi piercing zasunuje pod kůži. Trochu to tlačí a táhne, ale není to bolest, která by se nedala vydržet, stejný postup provede i u druhého dermálu a nakonec mi na šperky přicvakne placičky, které jsem si vybrala. Samozřejmostí je zalepení placek a poučení, jak se o piercingy starat - první dva týdny čistit desinfekcí Betadine a přelepovat a v případě jakéhokoli problému neváhat a volat nebo přijít osobně.
Zaplatím mu požadovanou částku šesti set korun, reaplikace stojí polovinu co aplikace nových šperků, a už se mám téměř k odchodu. U recepce ovšem potkám další nedílnou součást Hellu FouSage. Využiji příležitost k zjištění dalších informací a odebíráme se ihned do kuřárny.
Fou je jedním ze zakladatelů Hellu, piercer, skarifikátor (technika zjizvení buď vyřezáním, nebo spálením kůže), PR manažer starající se o reklamu Hellu a další a další věci.
Dozvídám se od něj, že Hell začal naprosto nevinně setkáním Míly, FouSage a Babbooa v roce 2003 na zábavě u kamaráda. Každý z kluků tehdy dělal něco ohledně tělesných modifikací a začali se spolu bavit na toto téma. Časem se FouSage přestěhoval kousek od zbylých dvou kluků a začali se scházet víc. Babboo se rozhodl, že na původní profesi - piercing, se vykašle a když si pořád maluje návrhy, tak si koupí stojek a začne tetovat. Nějaký měsíc trvalo, než se sehnaly prostory, ale na začátku roku 2004 se podařilo sehnat sklepní prostor v Poupětově ulici. Postupně se začali objevovat další lidé jako Mikina a Michal, pocestný piercer HerrIch a další a další osoby, které přišly a zůstaly. Od té doby se Hell velmi rozrostl, jeho služby se zkvalitnily a je to jeden z nejznámějších piercingových salónů. Zní to jako krásná pohádka, ona to svým způsobem pohádka i je, jen trochu drsnější než pohádky bývají, ale je to znakem toho, že i naprosto obyčejným klukům se může splnit sen.
Když už jsme zabředli v minulosti, napadá mě, zda si pamatuje kolikrát visel na hácích. Odpověď zní, že to neumí spočítat nikdo, ale měl-li by typovat, tak mezi deseti a dvaceti závěsy. Zavzpomíná na jeden extrémní závěs, kdy Helláci překonali rekord v závěsu a viseli neuvěřitelné čtyři a půl hodiny. Tehdy prý se FouSagovi udělalo při závěsu poprvé a zatím naposledy špatně, omdlel a probral se na žíněnce, když na něm děti, které měly vedle nich kurz první pomoci, zkoušely resuscitaci. Jelikož téma modifikací je momentálně aktuální, zůstaneme u něj. Fou mi prozrazuje, že ze všech modifikací, které dělá, ho nejvíce baví skarifikace formou vyřezávání, protože je to určitý rituál, tělo si s jizvou poradí samo a všechno je to jeden dlouhý proces, který trvá i dva roky. Sama můžu tuto teorii jen potvrdit, protože od něj jednu mám a vím, že pro mě má velmi hluboký význam a roli v této modifikaci hrál i proces vyřezávání.

Po vyzpovídání FouSage se dojdu rozloučit s jednotlivými členy Hellu, počkám chvíli na Kakinu, která chvátá do druhé práce - učit tanec u tyče -, a společně vycházíme schody. Je šest hodin večer, sluníčko stále svítí, ptáčci stále cvrlikají, já jsem plná dojmů, zážitků a informací a ačkoli vím, že do Hellu se vrátím hned za týden k Lindě na nehty a budu se vracet znovu a znovu a znovu, je mi tak nějak líto, že odcházím. Hell je studio, ale je to i rodina, přátelé, spousta legrace a hlavně životní styl.

Veronika Vrzalová, 1 TPP
15.5.2012