Osudný únos, 1.kapitola

Osudný únos, 1.kapitola

Anotace: Ukázka z mojeho staršího díla. Zatím zůstává nedokončené, nějak jsem nevěděla, jaký vytvořit konec, proto bych chtěla vědět, jestli je to dobré a jestli stojí za to pokračovat. Děkuji za komentáře.

Konečně poslední vyučovací hodina. Ta škola ji jednou připraví o rozum. Měla pocit, že mezi všechny ty intelektuálně vyspělé jedince vůbec nepatří. A to studovala University of Phoenix teprve prvním rokem. Jennifer Pentleyové chyběla střední škola, kde neměla žádné problémy, učitelé byli k úletům svých studentů nadměrně tolerantní a ona si tak mohla užívat všech dobrodružství, které středoškolský život přináší. Chyběly jí ty večery s kamarády, kdy zmoženi vyučováním usedali do parku, kam nikdo nechodil a potají tam pili, kouřili a ve veselé náladě pak zkoušeli líbací techniky opačných pohlaví. Když pak přišli na druhý den do školy s kocovinou, učitelé je bez velkých řečí poslali zpět domů, ať se z ní vyspí.
A teď? Na téhle škole si kamarády prostě najít nemohla. Bylo tu jen pár lidí, stejně trhlých jako byla ona sama, kteří se na ni nedívali skrz prsty. Bohužel, studenti studující spolu s ní ekologii, byli typičtí přírodní lidé. Oblečení měli vyrobené výhradně z přírodních materiálů v přírodních barvách, holky se nemalovaly a nechávaly si narůst dlouhé vlasy bez jediného náznaku nějakého střihu. Stejného založení byli i všichni profesoři. Proto bylo nad slunce jasnější, že ONA tady prostě nezapadne. Se svými načerno obarvenými natupírovanými vlasy postříkané silnou vrstvou laku (jak neekologické), s očima orámovanýma černou tužkou, piercingem ve rtu a jazyku a hlavně s extravagantním a vyzývavým oblečením. Poslední jmenované bylo snad největším trnem v oku učitelů. Taky už jich pár taktně, ale nesmlouvavě naznačilo, že by se měla oblékat alespoň trochu konzervativněji, protože „se to pro intelektuální ekoložku nehodí“. Ale ekologie spočívala podle Jenny úplně v něčem jiném, než je styl oblékání a líčení.
Ekoložkou chtěla být vždy. Na tu školu se těšila a dokonce udělala přijímací zkoušky bez nejmenší podpory svého otce. Ze začátku ji i bavila. Ale ti odporní puritánští učitelé a ještě horší spolužáci jí vysokoškolské studium úplně znechutili.
V tuto chvíli však vypustila školu úplně z hlavy a myslela jen na svou odpolední narozeninovou oslavu. Vrazila si do uší sluchátka, ruce strčila hluboko do kapes svých károvaných kalhot a s hlavou vztyčenou kráčela po dlouhé chodbě, jež vedla k velkým proskleným dveřím, které při vstupu do školy tak nenáviděla a při odchodu tak milovala. Přidala do kroku, aby se už nemusela s nikým potkat, ale její přání se nevyplnilo. Právě když procházela kolem sborovny, vyšel z ní profesor Redwin. Ozdoba školy. Malý, tlustý a upocený mužík, který měl nadměrně vysoké IQ. Alespoň to o sobě tvrdil a považoval se za nejchytřejší a nejvíce chvályhodnou osobu na univerzitě.
Zamračil se na Jenny a sjel ji kritickým pohledem, který se mu zastavil na bílém tričku s červeným křížem uprostřed. Mělo výstřih, který rozhodně nevyhovoval Redwinovým osobním normám. Káravě na ni pohlédl a asi se chystal i něco kritického říct, ale Jenny ho předběhla. Nahodila andělský výraz, usilovně zažvýkala a vykouzlila u pusy velkou bublinu, která vzápětí praskla a Jenny rozprsklou žvýkačku provokativně slízla ze rtů.
Profesor Redwin byl šokován natolik, že se nezmohl na jediné slovo a raději zalezl zpátky do sborovny.
Jenny se potěšeně usmála a konečně vyšla ven, kde mohla zase volně dýchat. Venku panovalo úmorné horko, ale jí to nijak nevadilo. Čím větší horko bylo, tím více měla důvod k odhalování svého těla, což vytvářelo na čelech profesorů nejednu vrásku. Na její tvrzení, že se nechce uvařit a že ve velkém vedru omdlévá, však neměli argument.
„Ahoj, lásko!,“ ozvalo se jí za zády a ona si povzdechla. Ne, ještě si dnes nepřetrpěla všechno. Prudce se otočila za známým hlasem.
„Už spolu nechodíme, Mikey!,“ odbyla ho. Bylo jí ho docela líto, ale co se dalo dělat.
„Já vím, ale…“
„Zvykej si.“
„Jen jsem se chtěl zeptat…V kolik máš dneska tu oslavu?,“ zeptal se.
„Začíná v pět.“
„Dobře, budu tam,“ mrknul na ni.
„Už se těším,“ odvětila.
Usmál se. Jak málo mu stačilo ke štěstí. Měla ho ráda. Dalo by se říct, že ho dokonce milovala. Ale to už bylo dávno pryč. Mikey byl strašně žárlivý a to ona nemohla snést.
Konečně vyšla na ulici Creekside Oaks a vydala se směrem domov. Cestou se ještě zastavila do fastfoodu. Nutně se potřebovala něčím zchladit.
„Čau Franku,“ zamumlala na adresu rozesmátého chlapíka za pultem.
„Copak to bude dneska?,“ usmál se.
„Jednu ledovou kávu, prosím,“ zakřenila se na něj.
Měla ho hodně ráda. Byl to kamarád jejího otce už od základní školy. Zatímco však kariéra jejího otce vzrůstala a stejně tak jeho pracovní ambice, Frank se raději postavil za pult jako prodavač. Tato práce se pro něj ale hodila nejlépe. Byl rád v kontaktu s lidmi a byl rád v kontaktu s jídlem. Protože měl neustále dobrou náladu a vždy přesně věděl, jaká poznámka koho rozesměje, měli ho místní rádi a do fastfoodu chodili nejen pro občerstvení, ale i na kus řeči. A Jenny nebyla výjimkou.
Frank jí podal kelímek a brčko. „Všechno už je nachystané,“ řekl.
Jenny se s ním totiž domluvila, že bude zásobovat její oslavu hamburgery, kolou a podobnými lahůdkami. A Frank jako vždy nezklamal.
„Děkuju moc, Franku. Otec to pak vyrovná. Už musím jít. Měj se,“ kývla na něj.
„Jo, tak si to večer užij.“
„Budu se snažit.“
„Jak jinak,“ zasmál se.
Od jejího domu ji dělilo už jen pár bloků. Ano, měla vlastní dům. Byl propojený s domem jejího otce, který jí ho nechal postavit a byl na to náležitě pyšný. Jenny ale nebyla tak naivní, aby nevěděla, že to neudělal proto, aby měla jeho dceruška soukromí, ale aby měl klid on sám. Potřeboval se soustředit na práci a Jenny ho jen vyrušovala. Proto byl domeček dokonalým řešením pro ně oba. Pan Pentley to však vymyslel velmi dobře. Mohl mít totiž nad svou dcerou neustálý dozor. Alespoň tehdy, když byl doma.
Konečně se ozvalo zašramocení klíčů a Jenny se ocitla v předsíni svého malého království. Nutně se potřebovala odreagovat, a tak si pustila své oblíbené cédéčko. Vzápětí se stěny roztřásly dunivou punkovou hudbou.
Jenny si sedla do křesla, natáhla před sebe nohy a zavřela oči. Možná na chvíli usnula, protože si s trhnutím uvědomila, že někdo zvoní.
„Bože,“ procedila mezi zuby a těžkopádně se zvedla z křesla.
Za dveřmi stál její otec. V perfektně padnoucím obleku, s kravatou na krku a naleštěných polobotkách. To byl celý on.
Pozvednul levou ruku, kde se mu mezi palcem a ukazováčkem houpaly klíčky od auta. Od JEJÍHO auta. Žádné velké překvapení, když ho byli spolu minulý týden vybírat. Nádherné červené Porsche. I přesto jí to však udělalo takovou radost, že se mu teď se zavýsknutím vrhla okolo krku a natáhla se po klíčkách. Dlaň jejího otce se však bleskurychle uzavřela a klíčky byly strčeny do kapsy.
„Přece nechceš, aby bylo hned první den na šrot,“ řekl.
„No, asi máš pravdu,“ musela souhlasit. Dneska to tu bude pravděpodobně hodně divoké.
„Nepřežeňte to moc s pitím,“ prohlásil výchovným tónem, jakoby jí četl myšlenky. „Nerad bych tě šel ráno budit do školy přes tvoje poblité kamarády.“
„Do školy? Myslela jsem, že mě omluvíš.“ S tímhle opravdu nepočítala. Chce snad její otec žehlit další její průšvih?
„Hm…raději ano,“ povzdechnul si. „Nelíbí se mi to,“ dodal najednou.
„Co?“
„Ta věc ve tvém rtu.“
„Tati prosím tě,“ protočila oči.
„Dobře, dobře,“ zvednul ruce na znamení, že se vzdává.
Přála si, aby už zmizel a její přání bylo vyslyšeno.
„Jdu do práce. Kdybys něco nutně potřebovala, zavolej mi na mobil. Ahoj, zlato.“
Zabouchly se za ním dveře a za chvíli bylo slyšet startování auta. Dívala se za ním z okna, dokud nezmizel v zatáčce.
Měla svého otce ráda. Musela si přiznat, ač nerada, že byl jejím vzorem. Vlastně ji vychovával od malička sám, protože její matka trpěla depresemi z toho, že nemůže mít další děti a svůj žal zapíjela alkoholem. Když ji otec nechal s matkou doma a odjel do práce, končilo to vždy tím, že se její matka opila a vůbec se o ni nepostarala. Následoval otcův příchod z práce, hádky, domlouvání, sliby a usmiřování. Tak to šlo skoro každý den až do té doby, než panu Pentleymu došla trpělivost a se svou manželkou se rozvedl. To bylo Jenny právě 13 let. O svou matku se od té doby vůbec nezajímala. Naposledy o ní slyšela někdy před dvěma měsíci, když jí otec vyprávěl, u které cesty se zase válela. O takové zprávy tedy opravdu nestála.
Uvědomila si, že je jí hrozné horko. Vysvlékla si proto tričko, takže zůstala jen v podprsence, otočila volume doprava a začala poskakovat do rytmu hudby. U toho ještě usrkávala ledovou kávu, která už mezitím zteplala.
Najednou měla divný pocit. Jako by ji někdo pozoroval. Vyhlédla tedy z okna na cestu a zarazila se. Stál tam malý karavan a u něho cizí kluk, který se díval přímo na ni. Na chvíli se až zastyděla, ale stáhnutí žaluzií její stud rychle zahnalo.
Když se podívala na hodiny, musela uznat, že je čas právě tak na to, aby se upravila. Nechtěla na oslavě svých osmnáctých narozenin vypadat jako příšera.
Převlékla se do černé kaskádovité sukně, červeného trička s anarchistickým znakem a na nohy si obula své oblíbené vysoké martensky. Přeměřila se kritickým pohledem do zrcadla a dotáhla své dílo k dokonalosti tím, že si natupírovala vlasy a opravila make-up.
Pak začala chystat skleničky, talířky a další nezbytnosti. Hlavně těch skleniček musí být hodně. A popelníků asi taky.
Zatím ještě stále netušila, jak se všech patnáct lidí vměstná do jejího malého domečku, ale s tím se teď moc nezatěžovala. Ostatně, pokud nebudou dělat moc velký hluk, budou moct být venku. Ale jak znala své kamarády, rozhodně si nebudou chtít hrát na tiché myšky. I když nejbližší dům byl od toho jejich vzdálený asi půl kilometru, místní policisté by se je všechny určitě neostýchali obvinit z rušení nočního klidu.
Právě když kontrolovala stav lahví alkoholu v ledničce, ozvalo se zazvonění.
Že by se někdo rozhodl přijít dříve než v domluvenou dobu? To by bylo podobné Mikeymu. Vzdychla a šla otevřít.
Jenže za dveřmi nikdo nestál. Jen zpoza rohu cesty, která se stáčela kolem domku, vykukovalo pět vznášejících se balónků. Teď si byla naprosto jistá, že je to Mikey.
Udělala pár kroků směrem k balonkům, když vtom za sebou uslyšela vrznutí. Rychle se otočila a rozběhla se zpět ke dveřím, ale ty se jí zabouchly přímo před nosem. Zlostně do nich kopla.
Zase polezu oknem, pomyslela si.
Otočila se k místu, kde ještě před chvílí vlály balónky, ale už tam nebyly. Zvědavost jí nedala. Tahle Mikeyho hra se jí docela zamlouvala, a tak zahnula za roh. Nikdo tam nestál, ale balónky byly přivázané k jedné z palem. Šla je tedy odvázat, a když už byla pár kroků od nich, někdo ji zezadu jednou rukou chytil kolem pasu a druhou jí zakryl oči.
Bože, to jsou nápady, stačila si ještě pomyslet. Pak se nadechla nějaké odporně páchnoucí tekutiny napuštěné v kapesníku a upadla do bezvědomí. Koutkem oka ještě zahlédla, že ten podivný karavan na cestě stále ještě stojí a od té chvíle si nic nepamatovala.
Autor KuroHaru, 04.06.2012
Přečteno 413x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (4)
ikonkaKomentujících (3)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Díky :)...jenže tam pak dojde ke zvratu :) toho únosu se toho ani tak netýká...no uvidíš v pokračování,jestli budeš číst dál

21.06.2012 22:16:07 | KuroHaru

Zajímavě rozepsané...de fakto píšu už druhou řadu na podobné téma jsem náhodou ráda, že někdo další se tím zabývá. Už nejen z hlediska toho, že je to nevyčerpatelné téma ke psaní, ale také že přesně únosy žen je krutá realita a lidé by se měli kolikrát vžít do těch situací. Co bych trošičku vytkla bylo to, že nepoužíváš ich-formu...pro někoho není důležitá, ale jestli chceš, aby to působilo opravdu reálně, tak by tam právě měly být i zahrnuté ty myšlenky té dané postavy, její pocity, emoce a její vyjadřování :)

20.06.2012 20:40:33 | Klaný

Děkuju za komentář. Psala jsem to asi před třemi roky, takže teď bych to asi napsala trošku jinak a trošku z jiného pohledu, ale zajímalo mě, jestli je to alespoň trochu kvalitní. Takže přidám další kapitolu :)

05.06.2012 16:09:47 | KuroHaru

Ahoj, opatrně, aby i neoblíbené postavy byly reálné. Jinak to zní zajímavě, takže čekám na pokračování :-)

05.06.2012 07:30:52 | knihomol

© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter