Allegra- VIII.

Allegra- VIII.

Anotace: Já vím, zase mě nebudete mít za ten konec rádi :) Ale i tak si ten díl snad užijete. Hezké čtení :)

VIII.


Dálnice A7, Španělsko


               Už byly na cestě třetí hodinu. John usedl za volat vozu od Fernanda Martíneze. Steven seděl na místě spolujezdce a navigoval dle mapy kudy má John jet. Kara byla na zadním sedadle a John ji neustále kontroloval ve zpětném zrcátku. A Emily? Tak to věděl jen málo kdo, kde jí byl konec.
 ,,Jak dlouho ještě pojedeme?” zeptala se Kara zhrublým hlasem.
 ,,Ještě tak hodinku,” řekl John.
 ,,No a nemohlo by to být dřív? Co kdybys jel trochu rychleji?”
 ,,Karo, jedu jak nejrychleji je tu povoleno.”
 ,,Já seru na nějaký omezení rychlosti! Moje dítě je v nebezpečí!”
 ,,Karo, no tak, uklidni se. Bude to v pořádku, André by tvé dceři nikdy neublížil.”
 ,,Zabil mého manžela. Proč si myslíš, že by to neudělal i Sophii?” ptala se Kara a po tvářích se jí opět rozkutálely slzy.
 ,,Pššt, tohle ti teď nepomůže. Musíš se teď soustředit, najít nějaký plán na to, jak od něj Sophii dostat. Určitě ti to pomůže,” řekl Steven, i když si nebyl jistý, jestli teď dokáže Kara logicky uvažovat a nebo vytvořit v hlavě smysluplný plán.

 

     ,,Steve?” zašeptal John, když se podíval do zpětného zrcátka.
 ,,Hm,” dal Steven najevo, že ho slyší.
 ,,Kara usnula,” řekl John stále šeptem.
 ,,To je dobře. Je toho na ní moc. Myslíš, že když zastavíme, tak se probudí?”
 ,,Nevím. Proč?”
 ,,Potřebuju strašně moc na záchod.”
 ,,No, tak já ti někde zastavím. Snad se nevzbudí. Akorát nevím kde. Tady na dálnici to jde špatně,” řekl a rozhlédl se kolem. Po chvilce se místo na Stevenovo močení přeci jen našlo a při té příležitosti si John protáhl nohy. Kara celou pauzu prospala.
 ,,Steve? Ty víš něco o tom, že Kařina dcera, Sophie není jejího manžela?”
 ,,Cože?” vyvalil na něj profesor oči. ,,Proč se ptáš?”
 ,,Protože mi to nějak nesedí. Myslím si, že je Andrého, proto zatím nikomu z nás nic neudělal.”
 ,,Ne, o tom dost pochybuju. Jen si vzpomeň, co se stalo všechno kdysi. Nesnášela ho. Jistě, on byl do ní zamilovaný, ale ona do něj ne.”
 ,,Jenže ten večer, jak jsem od ní odešel za ním šla.”
 ,,Jak to víš?”
 ,,Já se totiž vrátil a viděl jsem se. Spali spolu. No a časově by to určitě odpovídalo.”
 ,,Ale proč by za ním chodila?”
 ,,To netuším. Asi naschvál mě, nebo nevím.”
 ,,Já to snad ani nechci vědět. Víš co? Raději pojedeme, kdyby Kara věděla, že tady stojíme, tak by nás zabila.”
 ,,Nechceš řídit? Já už jsem rozlámaný.”
 ,,Jasně,” vzal si od něj Steven klíče a vyměnili si místa u volantu.

Barcelona, Španělsko


               ,,Karo, jsme v Barceloně,” budil ji jemně John. Ona byla hned vzhůru.
 ,,Jsme tu? Pane bože jak jsem usnula? Nevolal? André nevolal? Nezvonil mi telefon?”
 ,,Ne, nezvonil. Nikdo ti nevolal. Buď v klidu. Nechceš vodu?” zeptal se a podal jí chladnou láhev vody. Kara vystoupila z auta a zjistila, že jsou na nějaké benzinové pumpě. Pak od Johna láhev vody přijala.
 ,,Takže kde začneme? Musíme najít toho člověka z posledního vzkazu a sehnat obraz. Pak teprve dostanu Sophii zpět,” řekla Kara rozhodně.
 ,,Tady je mapa města. Zakroužkoval jsem místa, kde jsou vyznačená fotbalová hřiště. Můžeme začít takhle od kraje,” řekl Steven a podal jí mapu.
 ,,Jo, to zní rozumně,” řekl John.
 ,,Ne, hřišť je tu spousta. Trvalo by to dlouho. Rozdělíme se. Já budu postupovat ze severu města, Stev ze západu a ty Johne z jihu, budeme systematicky postupovat až k moři. Znám to tu. Vím jak funguje místní městská doprava, takže nepotřebuji auto. Do večera to určitě stihneme.”
 ,,Karo jsi si jistá? Co když tě André dostane?” ptal se starostlivě John.
 ,,Tak budu alespoň se Sophií. O tu jedinou mi jde. Obraz je teď to nejvedlejší co může být. Bez něj ale Sophii nedostanu.”
 ,,Taky tu znám hromadnou dopravu. Nech si auto,” řekl Steven Johnovi.
 ,,Tak dobře, ale budeš se každou hodinu hlásit. Je to jasné? Vždy když někdo z nás skončí na nějakém stadionu, tak dá vědět ostatním. Je to jasné? Karo, to platí speciálně pro tebe,” řekl John a přísně se na Karu podíval.
 ,,Jo, budu se hlásit poctivě,” řekla odevzdaně Kara. ,,Johne,” řekla, když se Steven vzdálil.
 ,,Copak?”
 ,,Na. Kdyby se dělo cokoliv. Kdyby Sophii ublížil a já u toho třeba nebyla, tak ho jednoduše zastřel,” řekla a vtiskla mu do ruky jednu ze svých zbraní.
 ,,Karo, vždyť víš,”
 ,,Že to umíš,” dořekla větu za něj. ,,Prostě to udělej, ano?” řekla tentokrát naléhavě. John poznal, že kdyby bylo všechno v pořádku, tak by se mu na nějaké hlášení vykašlala, ale byla s nervy v koncích. Měla o svou dceru velký strach a tak se poddala všemu.
 ,,Slibuju, ale určitě to nebude potřeba,” řekl a pevně, ale krátce ji objal. Pak se rozešli každý svým směrem.

 

     Kara postupovala pečlivě podle mapy. Vždy, když jí potvrdili, že žádný Adrián Navarra u nich nepracuje, tak se vydala ihned dál. Stále kontrolovala mobil, jestli nepromeškala volání od únosce a vraha v jedné osobě.
 ,,Johne, stále nic,” řekla Kara, když se již po třetí hlásila, že byla neúspěšná. John z jejího hlasu slyšel ohromnou úzkost.
 ,,Kde teď jsi?”
 ,,Jdu na, počkej, další hovor,” řekla a přijala druhý hovor. ,,Ano?”
 ,,Ahoj srdíčko,” uslyšela z mobilu Andrého hlas.
 ,,Kde je Sophie?” štěkla po něm ihned Kara.
 ,,Právě sedíme v jedné cukrárně. Už máš obraz?”
 ,,Řeknu ti to, až mi dáš Sophii na ucho.”
 ,,Co bych pro tebe neudělal,” povzdechl si a na chvíli se ozvalo z mobilu jen šustění.
 ,,Mamí?” vyhrkla Sophie s nadějí, že uslyší Karu.
 ,,Broučku? Sophí, jak je ti? Jsi v pořádku?”
 ,,Ano mamí. André je na mě nejhodnější ze všech těch lidí. Teď jsme v cukrárně. Koupil mi zmrzlinu, ale já mám pořád strach,” řekla a rozplakal se.
 ,,Neboj se, už budu brzy u tebe. Už jsem ve stejným městě a za chvilku budeme spolu,” snažila se být Kara klidná, když to dceři říkala, pak se ale v telefonu ozval opět André.
 ,,Tak máš už ten obraz?”
 ,,Ne,” špitla Kara a potlačovala slzy.
 ,,To není dobře, ale dám ti jednu možnost, jak se dostat domů i se svou dcerou bez obrazu.”
 ,,Jakou?”
 ,,Přijdeš dnes v půl jedenácté na molo Escullera de Poblenou. Buď s obrazem, nebo bez něj. Sejdeme se tam jen my dva, takže přijď sama. Pa,” řekl a pak hovor ukončil a na řadu se tak zase dostal John.
     ,,Karo? Tak co? Co chtěl?”
 ,,Dá mi prý nějakou možnost se odtud dostat i se Sophií, aniž bych ten prokletý obraz našla. Musím přijít večer na nějaké molo.”
 ,,Tak to rozhodně nepůjdeš.”
 ,,Johne, já tě nežádám o svolení. Já ti to oznamuji,” řekla a hovor ukončila.

          ,,Našel jsem ho!” jásal Steven Kaře do telefonu.
 ,,Kde je?”
 ,,Je to hřiště náležící k jedné univerzitě. Počkej, dám ti adresu,” řekl a nadiktoval jí adresu univerzity. ,,Ten Adrián Navarra tu studuje historii a jako brigádu má starost právě o hřiště. Řekl jsem mu všechno, co jsem věděl a považoval za vhodné a on mi nakonec potvrdil, že je to on.”
 ,,Jak?”
 ,,Ukázal mi další obálku.”
 ,,Další obálku? Ale vždyť už to měl být ten obraz!”
 ,,Říká, že víc řekne jen té, které je to určeno.”
 ,,Hned tam jedu,” řekla a hovor ukončila.

          Steven a již i John čekali před univerzitou. Kara k nim přiběhla od stanice metra.
 ,,Kde je?” ptala se, když se zastavila a zhluboka vydechla.
 ,,Támhle v té hospodě,” ukázal John před sebe.
 ,,Jdu tam, nemám času nazbyt,” řekla, ale John ji rychle chytil za paži a přitáhl zpět.
 ,,Kdy a kde se máš s tím hnusákem setkat?”
 ,,V půl jedenácté na jednom molu.”
 ,,Nepustím tě, dokud mi neřekneš na jakém,” řekl a chytil ji i za druhou paži.
 ,,Johne, nemám čas. Brzy bude deset. Pusť mě.”
 ,,Kde se s ním máš sejít?”
 ,,Esculerra de Poblenou,” řekla a chtěla se mu vytrhnout, ale John ji držel velmi pevně.
 ,,Je to kvůli tomu, že je Sophie jeho?” zeptal se ale Kara mlčela.
 ,,Je Sophie Andrého dcera?!” zvýšil hlas a zatřásl s ní, ale Kara ho kopla do holeně a John ji bolestí pustil.
          ,,Támhle,” ukázal Steven na mladého kluka v zeleném tričku, když vešli do hospody.
 ,,Lekl jsem se,” řekl obstojnou angličtinou, když se k němu Steven, John i Kara posadili.
 ,,Máš ten obraz?” vyhrkla na něj Kara a on na ní jen zíral s vykulenýma očima. ,,Tak máš ten obraz?” zeptala se znovu, ale on pořád nereagoval. Kara po něm sáhla, chytla ho za tričko a postavila na nohy tak prudce, že ani nevěděl jak se to stalo.
 ,,Mám jen obálku. Je tam asi klíč. Obraz je na jiném místě.”
 ,,Na kterém? Kdo ho má? Jde tu o život mojí dcery a já už nehodlám nikoho hledat.”
 ,,Je to v té obálce asi taky,” řekl, sáhl si do zadní kapsy a podával Kaře obálku. Ta Adriána pustila a on se zapotácel. Okamžitě přelamovala důvěrně známou pečeť, vytahovala lístek a také klíč vyhlížející velmi staře.
 ,,Augusto Ballou, Barcelona. Kdo je Augusto Ballou a kde ho najdu?”
 ,,Je to vedoucí Archívu koruny Aragonské,” řekl studentík a byl z Kary trochu vyděšený.
 ,,Archív koruny Aragonské? Palau del Lloctinent,” řekla Kara a zorničky se jí rozšířily.
 ,,Palác místokrále v muzeu historie města,” řekl Steven a podíval se na Johna. Ten jediný nevěděl co to Steven s Karou říkají.
,,Teď už je ale pozdě. Vydáme se tam hned zítra ráno. Říkala jsi, že ti dal André šanci i bez obrazu,” dodal Steven.
 ,,Jo,” hlesla a podívala se na hodinky. ,,Johne, půjč mi auto,“ řekla a nastavila dlaň.
 ,,Karo, buď maximálně opatrná,“ řekl, když jí dal do ruky klíčky.
 ,,Budu. Dostaňte z něj co nejvíc, já musím,” řekla a z hospody vyběhla.

 

               Naskočila do auta a jela co možná nejrychleji ji doprava dovolila. Auto musela nechat na Carrer de la Marina, protože zbytek byla jen pěší zóna. Vyběhla z auta a běžela po molu, které bylo do tvaru čtverce, jehož jedna strana vystupovala do moře a sloužil jako přístav. Malé lodě se lehounce pohupovali dle vln moře a na hladině se odrážel měsíc i zářící hvězdy. Nic z toho ale Kara nevnímala. Byla příliš rozrušená.
André stál na konci mola. Vypadalo to, že je tam také sám.
     ,,Dobrý večer, srdíčko,” pozdravil Karu sladce.
 ,,Kde je Sophie?”
 ,,Jestli ji chceš tahat v takové pozdní hodině ven, tak jsi pěkně nezodpovědná matka. Ale neboj se, je v bezpečí. Už určitě spí. Máš ten obraz?”
 ,,Ne. Dnes jsem k němu dostala jen nějaký klíč. Obraz budu mít až zítra.”
 ,,Ukaž mi ten klíč,” řekl, Kara sáhla do kapsy a klíč mu ukázala. André přišel co nejblíže k ní, aby si klíč prohlédl, ale Kara před ním couvla.
,,Neboj se. Jen se chci na ten klíč podívat,” řekl a rychle ji chytl za zápěstí. Viděl, jak si Kara pomalu sahá za záda, a tak ji za ruku škubl, otočil jí, ruku zkroutil za zády a vytáhl ji zbraň zpoza opasku kalhot.
,,Ne, to není chytré. Jestli se něco stane mě, tak se to samé stane i tvé dceři. Takové rozkazy jsem vydal a takové rozkazy splní moji lidé. Ale protože to přeci nechceme, tak mi dovol jedno opatření,” řekl, chňapl jí i za druhou ruku, kterou jí dal za záda a začal jí svazovat. Kara se bránila a vzpouzela, ale za celý den byla vyčerpaná a tak neměla šanci.
 ,,Co po mě chceš? Proč jsi se tu chtěl sejít? Jakou mi dáváš šanci?”
 ,,Mám jednu takovou nevyjasněnou věc. Ano, je mi jasné, že mě teď nenávidíš. Zabil jsem tvého manžela a unesl tvou dceru. Jenže je mi úplně jasné, že to nebyla jeho dcera. Dokonce jsem si to i zjistil. Prostě by jsi nestihla otěhotnět s tím právníkem. Takže mám velkou šanci, že je Sophie moje dcera.”

 

          Po té, co Kara vyběhla z hospody se John mladého studenta nezeptal ani na jednu otázku, zatím co Steven pálil jednu za druhou.
 ,,Johne?” šťouchl do něj Stev, protože byl John myšlenkami mimo realitu.
 ,,Co?” podíval se něj, potom na své hodinky a pak na studentíka.
,,Jak se dostanu na to molo?” vyhrkl najednou.
 ,,Jaké molo?” vytřeštil na něj oči.
 ,,Esculerra de poblenou,” řekl John a po té, co dostal popis cesty vystřelil z hospody stejně, jako Kara.

 

          ,,Je Sophie moje dcera?” zeptal se André. Kara mlčela.
,,Tak je a nebo ne?” zeptal se znovu. Kara stále mlčela. Provaz, kterým ji svázal se jí zadíral do kůže, jak se snažila z něj vyprostit.
,,Srdíčko moje, ty si neuvědomuješ pár věcí. Jedna je to, že tě stále miluju. Ta druhá je ta, že je mi celkem jedno, jestli ty miluješ mě. A třetí je ta, že jestli je ta rozkošná holčička moje dcera, tak odtud všichni tři odejdeme, předáme obraz mému šéfovi a budeme si žít jako v pohádce.”
 ,,Uhodl jsi, že tě nemiluju. Nikdy tomu tak nebylo a nikdy tomu tak nebude.”
 ,,Já tě chápu, ale to mě teď nezajímá. Chci vědět, jestli je Sophie moje dcera!” řekl a zvýšil u toho hlas. Začínal být Kařinou vyhýbavostí nervózní.
,,Tak je moje?!” zatřásl s ní a srazil ji na kolena u samotného okraje mola. ,,Je Sophie moje dcera?!” zakřičel z plných plic Kaře přímo do ucha. Z očí se jí začaly hrnout slzy. Mohla říct lež, že ano a v klidu odejít. Ale ona mu nakonec řekla pravdu.
 ,,Není. Sophie je Johnova,” řekla a vzlykala u toho.
 ,,To je špatná odpověď,” řekl a do Kary kopl. Opřel se celým chodidlem do jejích zad a tím jí skopl do vody.
Měla svázané ruce, začala panikařit, kopala nohama, mrskala sebou na všechny strany, ale nebylo to nic platné. Bez rukou se na hladinu dostat nedokázala a tak klesala ke dnu a nezbylo jí nic jediného, než se dívat, jak se odrážející světla města ztrácejí a ona se řítí do hlubin moře.

Autor Lůca, 08.06.2014
Přečteno 491x
Tipy 9
Poslední tipující: misulevals, Elisa K., Draconian, jitoush, Aiury
ikonkaKomentáře (7)
ikonkaKomentujících (4)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Já tě mám rád..i za ten konec:-) ....teda početl jsem si...příjemně dlouhá kapitola. Ten závěr jsem nečekal....pro Karu to nevypadá dobře. Pro teeb však ano..dobrá práce:-)

08.06.2014 22:29:04 | Draconian

Jsem ráda, že mě máš za to rád. Moje postavy mě musí nenávidět za to, co jim připravuji za zapeklitosti. I tobě moc děkuju.

09.06.2014 19:26:50 | Lůca

...Tak doufám,že John doběhne na molo včas....máš to dobrý....Ji.

08.06.2014 22:13:28 | jitoush

Záleží na tom, jestli ho tam doběhnout nechám.. uvidíme :-) Jinak samozřejmě moc díky Jituš.

09.06.2014 19:24:21 | Lůca

JEŽÍŠI :O

Ty umíš tedy překvapit! :) Jsem zvědavá, jak to dál vyplyne ... :O :))

08.06.2014 21:58:37 | Aiury

Překvapila jsem? To mě těší!! :)

08.06.2014 21:59:43 | Lůca

Ano ;) Rozhodně to nenudí :)

08.06.2014 22:05:52 | Aiury

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí