Allegra- X.

Anotace: Je to tady!! Desátý závěrečný díl jen pro Vás. Užijte si ho a doufám, že se vám tento díl i celý příběh líbil..

X.

Barcelona, Španělsko

               ,,Su hija es absolutamente bien,” uslyšela Kara z úst mladého lékaře, který po jejich hromadném příjezdu do nemocnice prohlídl Sophii.
 ,,Gracias,” poděkovala Kara, vzala Sophii do náruče a vyšla s ní z ošetřovny.
 ,,Tak co?” vrhl se k ní John, když vyšla.
 ,,Je v naprostém pořádku,” ujistila ho Kara.
 ,,Tak to jsem rád,” řekl a pohladil Sophii po vláskách. Byl to pro něj vůbec první kontakt se svou dcerou. Ona se po něm podívala a zívla si.
 ,,Jsi unavená zlatíčko?” zeptala se jí Kara.
 ,,Jo. Bála jsem se a nemohla jsem spát.”
 ,,Ubližovali ti?”
 ,,Ne, ta ženská na mě byla ošklivá, ale strejda André jí za to vždycky nadával. Byl na mě hodný a pořád mi kupoval zmrzlinu a taky tyhle šaty.”
 ,,Tak to je dobře. Pojď, půjdeme spolu sehnat něco k jídlu a pití a pak si pořádně odpočineš,” řekla a vzala jí za ruku.
 ,,Karo, počkej,” zastavil jí John.
 ,,Nechceš jít na hotel? Dám ti vědět, když bude něco s Fernandem.”
 ,,Ne, chci tu počkat.”
 ,,Podívej se na Sophii, potřebuje pořádnou postel. Vysedávání na nemocniční chodbě ji moc nepřidá,” řekl John klidným hlasem.
 ,,Asi, asi máš pravdu,” řekla a prohrábla si vlasy. Kolem ní právě procházeli dva z Fernandových mužů a mezi nimi šel třetí, s knírkem a v tmavém obleku.
 ,,To nic nebude. Běž na hotel, já ti budu hned volat, ano?”
 ,,Dobře. Pojď zlatíčko, půjdeme,” řekla a vedla Sophii z nemocnice ven.

Sophie po pořádné sprše usnula tak, že se křečovitě držela kolem Kařiny paže, takže Kara nebyla schopná jakéhokoliv pohybu a ani se od Sophie nechtěla hnout.
To čekání ale bylo hrozné. Znala Fernanda jen krátce, ale udělal toho pro ní tolik i když by vůbec nemusel a teď místo ní ležel v nemocnici a bojoval o život.
          Kara uslyšela zarachotit klíče v zámku hotelových dveří. Vešel do nich John tak nejtišeji, jak jen to uměl.
 ,,Tak co?” zašeptala Kara.
 ,,Myslel jsem, že budeš spát,” řekl potichu.
 ,,Nešlo to. Jak je Fernandovi?” zeptala se a John jen sklonil hlavu. ,,Ne, to ne.”
 ,,Je mi to líto Karo, ale nedalo se mu prý pomoci.”
 ,,To není fér,” řekla a zajela si rukama do vlasů. ,,Měla jsem to být já. Ne on. Za nic nemohl. Ta kulka byla pro mě,” řekla a z očí se jí spustily slzy.
 ,,Ne, to neříkej. Kdyby Fernando nechtěl, neskočil by před tebe,” řekl John.
 ,,Byla to všechno moje chyba, neměla jsem sem jezdit, neměla jsem se na tu výpravu vydávat.”
 ,,Ne, Karo, pojď sem,” řekl a přitáhl si jí k sobě, aby ji objal. ,,Není to tvoje chyba. Může za to Emily tím svým pominutím. Nedávej vinu sobě a netrap se tím,” řekl a pohladil jí po vlasech.
          Celý zbytek dne tím byl poznamenaný. Kara pořád opakovala, že za to může ona nebo plakala, nejedla a jen ležela v posteli se Sophií.

 ,,Karo? Jak je ti?” přišel za ní Steven.
 ,,Na nic,” odpověděla popravdě a dál se dívala balkonu.
 ,,Možná ti zvednu trošku náladu,” řekl a přisedl si k ní. ,,Víš, viděl jsem, co ten tlustý Ital vyndával za obraz.”
 ,,Hmm.”
 ,,Byl na něm nakreslený Ferdinand Aragonský.”
 ,,Cože? Proč jsme se honili za něčím, co za to teda vůbec nestálo. To měl být ten tajemný obraz Allegry di Atanassio?”
 ,,Ten Augusto se chce dnes v noci sejít.”
 ,,Proč?”
 ,,Říká, že je to kvůli tomu obrazu.”
 ,,Ale ten si odnesl ten Ital.”
 ,,Toho ale Fernando zastřelil.”
 ,,Takže obraz vzal určitě André, protože Emily pak zastřelil ona a ona obraz u sebe neměla.”
 ,,Přesně tak. Vyměnil jsem si s tím Augustem číslo a on mi zavolal, abychom přišli zítra do hotelu Majestic.”
 ,,Steve, já nevím. Vždyť vidíš jak to všechno dopadlo. Málem jsem přišla o to nejcennější jen kvůli hloupému obrazu.”
 ,,Karo, teď máš Sophii u sebe. Máš ji na očích a hlavně už ti nemá kdo ublížit. André je kdesi hodně daleko s tím obrazem a ostatní jsou mrtví.”
 ,,No právě,” vzdychla si.
 ,,Je ti líto Fernanda?”
 ,,Líto? On se nechal kvůli mně zastřelit. To já jsem teď měla být pryč. Ne on!”
 ,,Ne, takhle vůbec nepřemýšlej! Půjdeme tam. Všichni. Zítra v deset hodin odcházíme do hotelu Majestic. A to je moje poslední slovo. Dobrou noc,” zvedl se a odcházel. Cestou z Kařina pokoje ještě popřál dobrou noc Johnovi i Sophii.

                Zvědavost přeci jen Karu dohnala a tak se s Augustem Ballouem druhý den sešli na určeném místě.
 ,,Jak je to s tím obrazem?” zeptal se ho nakonec John, jako první.
 ,,Já i všichni ostatní, kterým obraz Allegry di Atanassio prošel rukama jsem se zavázali k tomu ho chránit před nepravými lidmi.”
 ,,Ale to se vám teda moc nepovedlo. Vůbec jste neprotestoval, když si ho vzali,” řekl John.
 ,,Za prvé jsem měl pistoli skoro u hlavy a za druhé přeci bych neprotestoval k tomu, aby si vzali nepravý obraz.”
 ,,Nepravý?” ozvala se konečně Kara.
 ,,Ano, jistě. Dozvěděl jsem se, že jsou kolem toho nějaké komplikace a tak jsem obálku otevřel, přidal do ní ten klíč a zase ji zapečetil. Byl to můj nápad.”
 ,,Ale ten klíč byl přeci k tomu obrazu, který si ten Ital odnesl,” nechápal John.
 ,,Jenže právy obraz slečny Allegry tam nebyl. Toho Ferdinanda jsem namaloval já sám dceřinými barvičkami do školy a podstrčil ho za pravý obraz, protože ten nikdo neviděl, kromě nás, strážců.”
 ,,Proč jste nám to neřekl hned? Nemuselo dojít k takovému neštěstí,” řekla Kara.
 ,,Musel jsem vás nechat uvěřit, jinak by to mohli prokouknout,” řekl Ballou a vstal z křesla, ve kterém seděl.
 ,,Kde je tedy obraz teď?” zeptala se Kara.
 ,,Mám ho tady v hotelu. Pojďte se mnou,” řekl a přešel ke dveřím. Kara s Johnem si vyměnili pohledy a nakonec se oba zvedli a šli za Ballouem. Ten je vedl do suterénu hotelu. Kara šla za Ballouem a ruku měla připravenou ne zbrani, kterou měla za pasem černé sukně.
     ,,Nebojte, nechystám na vás žádnou boudu,” řekl a odemkl dveře od skladu hotelu. ,,Můj bratr je ředitelem tady v hotelu, proto mám odtud klíč. Půjčil mi ho na uskladnění obrazu. Akorát neví, že je to obraz. Ale to je jedno. Prosím, slečno Karo,” dal ji při vstupu do skladu přednost.
 ,,Až po vás. Pro jistotu,” odmítla a vešla až po něm.
 ,,Tak. Tady je,” řekl a přisunul dřevěnou krabici hlubokou asi osm centimetrů, vysokou zhruba metr a širokou tak šedesát centimetrů.
Krabice vypadala staře, ale stále ještě bytelně. I tak ji ale otevíral opatrně. Nakoukl dovnitř, kde uviděl natažené plátno v rámu. Vyndal ho tak, aby na něj viděla i Kara. Ta si opar z během dvou vteřin prohlédla a zapíchla do Balloua nepříjemný pohled.
 ,,Chápu, taky jsem nejdříve nechápal co je to za hloupá vtip, ale v tu správnou denní dobu se to vyjasní.”
 ,,Jak se může něco takového vyjasnit? Vždyť je to jen plátno natřené černou barvou!”
 ,,Nenechte se ošálit na první pohled. Po celá staletí se ten obraz chránil, dokud si pro něj nepřijde ten, jež je ho hoden. Ten čas nyní nastal a tento vzácný obraz je nyní váš, slečno Karo.”
 ,,Vy mi vážně chcete tvrdit? Že tahle černá plocha je vzácné dílo?”
 ,,Ano, přesně tak. Vezměte si ho a uvidíte. Stejně nyní patří vám.”
 ,,No, uvidíme,” zasunul John obraz zpět do bedničky, chytil jak nejpohodlněji to šlo a připravil se k odchodu.
 ,,Je mi líto, co všechno se kvůli tomu stalo. Doufám, že objevíte kouzlo toho obrazu a nebudete si myslet, že jsem nějaký podrazák,” řekl, když se rozloučili.
          ,,Tak co? Tak co?” vyčkával netrpělivě Steven, který zůstal se Sophií v hotelu.
 ,,Podívej se sám,” řekla Kara a věnovala se své dceři.
 ,,Mamí? Kdy pojedeme domů?” ptala se Kara.
 ,,Co nejdřív, zlatíčko.”
 ,,Už se těším na tátu,” řekla Sophie a v tu ránu jakoby jí žaludkem projel ostrý nůž. Jen se na Sophii usmála a políbila ji do vlasů.

          I Steven byl z obrazu zmatený. Nebylo na něm vůbec nic, jen hrubě natřená černá barva. John obraz opřel o zeď, ani do bedny ho nevracel a všichni čtyři šli společně na večeři.

Po návratu uložila Kara Sophii do postele a šla si sednout na balkon se Skleničkou vína.
 ,,Jak je ti?” zeptal se John a pohladil ji po rameni.
 ,,Jsem z toho všechno zklamaná,” řekla a dívala se na západ slunce.
 ,,Já taky. Čekal jsem něco, co mi fakt vyrazí dech. Nějaké veledílo a ne černou plochu.”
 ,,Chtěla bych zítra odletět. Doma mě čeká plno nepříjemného zařizování.”
 ,,To chápu. Podívám se na internet a zarezervuju letenky,” řekl a odešel do pokoje pro notebook.
 ,,Už jsi přemýšlela co řekneš Sophii?”
 ,,O Gregovi?”
 ,,Jo, o Gregovi a o mě.”
 ,,Ty chceš, aby věděla pravdu?”
 ,,No samozřejmě!” vykřikl John.
 ,,Tiše, nebo ji vzbudíš,” řekla a nakoukla do pokoje. Se Sophií to ani nehnulo a spala spokojeně dál. ,,Proč to chceš? Stejně žiješ teď v Itálii a my v Anglii.”
 ,,Vrátím se do Anglie. Budu žít kdekoliv poblíž vás. Karo, pochop to. Ty a Sophie jste to jediné, co mám. Vždycky jsem tě miloval, nepřestal jsem a když jsem se navíc dozvěděl o Sophii, tak o ní nechci přijít. Budu jí nablízku ať se děje co se děje. Doufám, že je to jasné.”
 ,,Jen ji to zmate.”
 ,,Na to jsi měla myslet dřív, než jsi ji podstrčila prvnímu chlapovi, kterého si potkala.”
 ,,A můžeš mi říct, co jsem asi tak měla dělat? Nechal jsi mě! Odkopl jsi mě jako prašivého psa a potom jsi zmizel.”
 ,,Jenže ještě ten večer, co jsem odešel jsem se za tebou vrátil. Ty jsi si to ale rozdával s tím blbečkem Andrém.”
 ,,Po tom, co jsi odešel jsem zapadla do prvního baru, na který jsem narazila. Opila jsem se a pak se ráno probudila u Andrého.”
 ,,Takže je to moje vina?”
 ,,Máme na tom každý svůj podíl viny. Nechci to všechno házet na tebe. Já pochybila s tím, že jsem ti o Sophii neřekla a skočila jsem do postele

Andrému. To že jsem byla opilá mě neomlouvá, ale ty už jsi mě v té době poslal pryč.”
 ,,Je to praš jak uhoď. Uzavřeme to, řekneme Sophii, že já jsem její táta a bude to.”
 ,,Nech mě si to ale trochu promyslet. Řeknu jí to v klidu, až se vrátíme domů.”
 ,,Tak dobře,” ukončil John debatu, když už byla tma a na nebi svítil jasný měsíc.
 ,,Jdu si ještě nalít,” řekla Kara a odešla do pokoje. Nalila si sklenku vína a odcházela zpět na balkon. Když ale prošla klem obrazu, něco ji zarazilo. Vrátila se zpět a obraz vytáhla na měsíční světlo, které do pokoje pronikalo.
     ,,Johne?” hlesla potichu. John byl příliš zahloubaný ve svých myšlenkách, že Karu neslyšel. ,,Johne!” přišla až k němu a praštila ho od ramene.
 ,,Au? Co je?” promnul si rameno.
 ,,Podívej,” zašeptala a obraz mu ukázala.
 ,,No do prdele,” hles a zíral na obraz. ,,Ten chlap měl pravdu. Je fakt neskutečný,” zíral na obraz a pak na Karu. ,,Teď už všechno chápu. Proto byli všichni tak vyjevení, když tě uviděli. Allegra di Atanassio namalovala,” na chvíli se odmlčel ,,tebe.”
 ,,To není možné.”
 ,,Pokud se v tom nevidíš, tak jsi slepá. To je prostě neskutečné. Pane bože,” řekla a obraz, na kterém byla nyní stříbrně nakreslená žena, která jakoby Kaře z oka vypadla, si stále prohlížel. Sáhl na kontury obrazu, přejel bříškem prstů po konturách obrazu.
,,To je zvláštní. Vypadá to, že ta stříbrná z toho černého plátna vystupuje, ale je to hladké. Vůbec nic necítím,” řekl John a podíval se na Karu.
 ,,Proto Fernando říkal, že před tím obrazem strávil celé noci. Jde to vidět jen na měsíčním světle,” zašeptala Kara a pak se zvedla a vyšla na chodbu.
     Šla k vedlejším dveřím a bušila na ně tak dlouho, odkud se neobjevil Steven v pyžamových kalhotách.
 ,,Pojď se mnou,” řekla, než stihl cokoliv říct, chytla ho za gumu u pyžama a táhla k nim do pokoje.
 ,,Páni, páni, páni. To je skvost. To není možné,” říkal si Steven sám pro sebe polohlasem. Pak obraz vzal a vynesl ho na balkon a nastavil tak, aby měsíční svit dopadal přímo na plátno. V pravém dolním rohu se začínal objevovat drobounký nápis.
 ,,Per mia figlia, e la figlia delle mie figlie. A di A.” Přečetl John.
 ,,Co to znamená?” zeptala se Kara i Steven najednou.
 ,,Pro dceru mou a dcery mých dcer,” přeložil John a oba muži v pokoji se na Karu podívali.
 ,,Maminko? Kdo tě takhle nakreslil?” zeptala se Sophie za Kařinými zády.
 ,,Zřejmě tvá praprababička. Taková, která žila před hodně dlouhou dobou, zlatíčko,” řekl John.

Londýn, Anglie

 

               ,,Pane profesore!” mávala v Londýnské letištní hale na Stevena jeho asistentka Anna.
 ,,Anno? Co tady děláte?! Zeptal se překvapeně.
 ,,Četla jsem váš email, že se dnes přiletíte a tak tu na vás čekám,” řekla s úsměvem.
 ,,To je od vás hezké. Co studenti? Stýskalo se jim?”
 ,,Nevím jestli studentům, ale mě ano,” řekla a Stevena z ničeho nic políbila. Ten z toho byl chvilku v šoku, ale pak jí polibek vrátil. Potom se rozloučil s Karou, Johnem i se Sophií a odcházel s Annou.
     ,,Co teď?” zeptal se John Kary.
 ,,Nevím. Ani nechci vědět co mě teď čeká,” řekla a bylo vidět, že jí není zrovna dvakrát dobře.
 ,,Budu tady ve městě. Nechám udělat expertízu obrazu a pak se za tebou zastavím. Kdyby se ale cokoliv dělo, nebo se nedělo nic a nechtěla bys být sama nebo něco potřebovala, tak mi určitě zavolej, ano?” kladl jí na srdce.
 ,,Jo, zavolám,” řekla a nechala se od Johna dlouze obejmout. Potom se oba vydali svou cestou.

 

Maidstone, Anglie
               ,,Upřímnou soustrast,” pronesl poslední smuteční host Gregova pohřbu a odešel. Kara zůstala na hřbitově, u hrobu posetého květinami, se Sophií sama.
 ,,Mamí?” zatahala ji Sophie za rukáv černých šatů a ukázala k hlavní cestě mezi hroby, kde stál John.
     ,,Co tu děláš?” zeptala se a otřela si slzy z obličeje, když k Johnovi přišla.
 ,,Chci vidět, jak vám je,” řekl a vzal Sophii za ruku a vedl je směrem k jejich autu.
 ,,Jak nám dnes asi může být?”
 ,,Chápu. Jinak jste ale v pořádku?”
 ,,Jo, to jsme. Všechno mě to stálo po příjezdu sem moc sil, hodiny a hodiny vysvětlování i na policii.”
 ,,Ale zvládla si to. Máš teď sílu na pár informací?”
 ,,Pojeď za mnou.” řekla a jela k nim domů.
     ,,Ty spíš na pohovce?” divil se John, když viděl v obýváku rozestláno.
 ,,Nemám žaludek na to jít spát do ložnice, kde jsou ještě vidět stopy krve,” řekla a postavila konvičku s vodou na plotýnku. ,,Kafe?”
 ,,Jo, rád,” řekl John.
 ,,Tak, co máš za informace?” zeptala se, když spolu seděli u kuchyňského stolu a popíjeli kávu.
 ,,Mám výsledky z testů toho obrazu,” řekl a podal jí několik listů papíru.
 ,,Cože? To není možné,” řekla, když se závěrečnými zprávami z laboratoře prokousala.

 ,,Já taky nechápal a profesor v laboratoři také ne. Na měsíčním světle to bylo jasně patrné, normálně obraz vyfotili a všechno tam jde vidět. Na denním světle se ale neukázalo nic. Jak vidíš, tak udělali veškeré možné testy, které se daly, ale neukázalo se, že by tam nějaké barva byla. Až na tu černou, což byla kdysi klasicky používaná černá barva. Je to prostě zvláštní, ale rentgen, dekonvoluce, různé transformace, zkoumání barvy ani vzorky neukázali na nic. Vůbec na nic. Takže ve dne je to prostě černá kostka a v noci je to prostě něco nadpřirozeného,” řekl John.
 ,,Nadpřirozeného? Víš, že jsem na takovýhle věci nikdy nevěřila, ale Ferdinand Aragonský, Allegřin milenec se magii a čarodějným praktikám věnoval. Sám pak teda zemřel na předávkování nějakých bylin, ale co když něco víc opravdu existuje?”
 ,,A co když to víc byla sama Allegra?”
 ,,Tak to už nezjistíme.”
 ,,A nechceš si také nechat udělat nějaké testy?”
 ,,Jako jestli nejsem nadpřirozená? Tak to nechci.”
 ,,Ale víš, co bychom mohli? Mohli bychom teď Sophii všechno vysvětlit,” řekl John a podíval se na Sophii, která se dívala na televizi.
          ,,Takže ty jsi můj nový tatínek?” zeptala se Sophie po sáhodlouhém vysvětlování celé situace.
 ,,Ano, zlatíčko, přesně tak. Greg byl tvůj tatínek proto, že já jsem nemohl. Moc jsem pracoval a nechtěla jsem tě zanedbávat, proto bylo lepší, abys měla tatínka, který by byl s tebou každý den.”
 ,,Aha,” řekla Sophie a bylo vidět, jak o všem přemýšlí a ve své hlavince si to ukládá. ,,Tak jo. Ty se mi moc líbíš. Budeš si se mnou hrát?” zeptala se Sophie a Johnovi vytryskly z očí slzy.

 

 

O měsíc později

Maidstone, Anglie

               Kara se vracela se Sophií z nákupu domů a u jejích dveří čekal muž v tmavém obleku, který jí byl nějaký povědomí.
 ,,Přejete si?” zeptala se ho Kara.
 ,,Jste Kara Grayová?” zeptal se muž angličtinou se španělským přízvukem.
 ,,Ano, to jsem.”
 ,,Jsem Jordi Goméz. Právní zástupce zesnulého pana Fernanda Martíneze.”
 ,,Oh, pojďte prosím dál,” řekla a pustila ho do bytu. ,,Můžu vám něco nabídnout? Třeba kávu?”
 ,,Děkuji, rád,” řekl a když mu Kara uvařila kávu, tak přešel rovnou k věci.
 ,,Pan Martínez vyslovil své poslední přání ohledně svého majetku krátce před svým skonem v nemocnici,” řekl pan Goméz a Kaře došlo, kde ho viděla. Tenkrát v nemocnici, když ona odcházela, tak jeho vedli k Fernandovi.
 ,,Nevím, co o pani Martínezi víte, ale byl to velmi bohatý muž bez rodiny. Jeho posledním příbuzným byl jeho dědeček, od kterého vše zdědil. Nyní předává veškerý svůj majetek vám,” řekl právník a Kaře zaskočil doušek kávy.
 ,,Co prosím?“ zeptala se, když kávu z dýchacích cest vykašlala.
 ,,Všechno okamžitě po podepsání darovací listině dědíte vy. Stáváte se majitelem nejen domu ve El Chorrillu, ale také domu v Madridu, sídla na Mallorce, hotelu v Barceloně, Malaze, Seville a Pamploně a také jeho firmy na výrobu šperků,” vychrlil na ni právník a Kara nebyla schopná slova.
Dlouho ji trvalo, než se ze všeho vzpamatovala a uvědomila si, co všechno jí Fernando odkázal. Kaře, člověku, kterého znal jen pár dnů odkázal všechno co jeho rodina a on získal.

O rok později

El Chorrillo, Španělsko

               ,,Ahoj,” přicházela Kara ke dveřím svého domu, do kterého její služebná pustila Johna.
 ,,Ahoj,” usmál se na ní a políbil jí na rty. Ona se na něj za to usmála.
 ,,Sophie je venku v bazénu. Řádí tam se Stevem a Annou.”
 ,,Jo, jak to vypadá s tou jejich svatbou?”
 ,,Všechno je připravené a v sobotu to vypukne,” řekla Kara.
 ,,Víš, tak jsem si tak říkal, že teď, když jsi konečně přiznala své city ke mně, taky bychom neměli na nic čekat.”
 ,,Cože? Jak to myslíš?”
 ,,Myslím to tak, že tě tímto žádám o ruku,” řekl a uprostřed chodby si klekl.
 ,,Ty jsi se zbláznil,” vykoktala ze sebe.
 ,,Ne, miluju tě jako nic a nikoho jiného. Chtěl bych, abys byla mojí ženou a byli tak se Sophie jako pořádná rodina.”
 ,,Promyslím si to,” řekla a šla do schodů. John šel za ní. Na tom posledním se zastavila a otočila k Johnovi.
,,Právě jsem si to rozmyslela. Vezmu si tě,” řekla a skočila na něj tak, až to málem neustál a ze schodů se skutáleli.
Odcházeli do Kařiny ložnice, před kterou se nacházeli dva obrazy. Na jednom byl na černém podkladu stříbrně nakreslen Fernando. Kara na něj nechtěla nikdy zapomenout a tak ho nechala dle jeho fotografie namalovat. Vedle něj byl obraz, který působil jen jako černá díra, ale v noci, v noci se tam objevovala Allegra di Atanassio a dělala Fernandovi společnost.

 

Konec

 

 

Děkuju všem, kteří si k románu Allegra našli cestu a třebasi ji i jen jednou jedinkrát přečetli. Moc si vážím každého přečtení, tipu i komentáře a Vašich názorů.

Někdy zase s dalším příběhem ahoj...