(Revoluční rok) 1863 / Agoulle / 11

(Revoluční rok) 1863 / Agoulle / 11

„Kam půjdeme? Kde se ubytujeme?“ ptám se Lavion.

Krčí rameny. „V hostinci bychom byli moc nápadní, ale mám známého doktora, snad můžeme k němu…“

„Dobře,“ souhlasím. „Tak pojďme.“

 

Agoulleský lékař vlastní výstavný dům v historickém centru přístavního města na jihu země. Je to druhý dům u jižní brány hned u přístavu a sousedí s řezníkem a pokrývačem. Po zaklepání na dveře nám otvírá energický padesátník s řídkými vlasy v domácím oblečení. Vypadá jako typický prototyp doktora, je podsaditý a na nose mu sedí cvikr.

Hned nás vřele zve dále a nabízí nám oběd. Po dlouhé jízdě vlakem jsme oba hladoví, a tak vděčně přijímáme. Máme rybu a brambory.

Protože se ve městě nevyznám, rozhoduji se vyrazit za vévodou časně, a tak pohostinného pana doktora opouštím a Lavion na rozloučenou líbám již ve dvě hodiny. Jsem tak nervózní z nadcházejícího souboje i z toho, že se možná ztratím, až nejsem s to se soustředit na své okolí a hledím pouze před sebe, hledaje očima svůj cíl. Vévoda měl pravdu a jeho zámek nacházím okamžitě. Strážím patrně nakázal, že mne mají vpustit dovnitř, poněvadž mi nijak nebrání vejít na nádvoří.

„Pane de St Muell?“

Otáčím se. Vedle mne vychází z budovy blondýnka mého věku v tmavozelených šatech s kloboučkem s pavím peřím.

„Viděla jsem vás ve vlaku. Vím, kdo jste. Přijel jste podpořit povstání?“

„Nevím, o čem to mluvíte.“

„Ale víte,“ pousměje se. „Máte takový zvláštní výraz v očích, když se řekne povstání. I mé srdce bije pro republiku, pane Öörre.“

Otřesu se. „Jak to…“ zajíknu se.

„Zná vás cel země, zpráva, že jste ve skutečnosti neskonal, se mezi povstalci velmi rychle rozšířila, jen se nedivte. Obdivujeme vás, král vám tolik ublížil a vy proti němu bojujete.“

„Říkala jste, že vaše srdce…“

„… bije pro republiku, ano…“

„…ale vždyť…“

„…mám za chotě šlechtice, vím. Můj manžel je roajalista a o mnoho starší než já. Poznal jste jistě, že jsem se sem také nikterak netěšila. Nemiluji ho. Přišla jsem vám popřát štěstí. Jestli zvítězíte v tomto duelu, bude to pro revoluci velkým přínosem.“

„Madam…“

„Kde je váš sekundant?“ ptá se náhle.

„Můj co?“ vyvalím na ni oči.

„Váš sekundant. Svědek souboje…“

„Ach tak,“ vydechuji. „Nemám jej. Nějak jsem…“

„Zapomněl,“ usmála se. „Anebo jste takový prosťáček, že ani nevíte, že jej máte mít…“

„No dovolte!“

„Snad byste se neurazil!“ vyprskne smíchy. „Odpusťte, nechtěla jsem se vás dotknout… Obdivuji vás. Na vašem místě bych už byla já asi mrtvá.“

„Znáte vůbec sekundanta svého chotě?“

„Stojí před vámi.“

„Vy??!“ zvolám a mám co dělat, abych se nerozesmál.

„Ovšem, a proč by ne? Gonské zákony nezakazují, aby jako sekundant při souboji figurovala žena.“

Dívám se na ni. Mám pocit, že se mnou flirtuje, ale těžko jí to mohu mít za zlé. Musí být těžké žít s někým, jako je její manžel. Žít s mužem, který nesouhlasí s vašimi zásadními názory… Ano, s Lavion máme cosi podobného, ona věří v Boha a já jsem ateista, ale… v žádném případě si nedokážu představit, že by Lavion patřila k roajalistům. Nedokázal bych s ní žít, teda velmi pravděpodobně ne.

„Jak to s ním vydržíte?“ usmívám se lehce.

Krčí rameny. „Přežívám.“ Přechází ke mně. „Přeji vám vítězství, pane,“ špitne a vlepí mi hubičku na líci, až to mlaskne. Nestíhám ani uhnout, tak mne to zaskočilo. Další podobnou rozpustilost už naštěstí vévodkyně neudělá, neboť na nádvoří vchází její choť.

Vévodkyně nám oběma podává pistoli a váček s šesti náboji. „Pravidla jsou následující – oba si stoupnete na určená místa, nesmíte se z nich hnout. Každý máte šest výstřelů. Pokud by se omylem stalo, že budete ještě oba naživu a bez nábojů, bude duel pokračovat soubojem na meče. Losujte, který z vás začíná.“ To nejsou složitá pravidla. A mladá šlechtična se hrdě ujala role sekundanta nás obou.

Začíná vévoda. Stavím se na své místo asi dva tři metry od něj. Cítím se tak zkoprnělý strachem, že bych se patrně nedokázal pohnout, ani kdybych chtěl, ale nejsem si jistý, co s touto zkoprnělostí udělá můj pud sebezáchovy, až na mě vévoda namíří pistoli.

Muž nabíjí zbraň, patřičně ji uchopí a zacílí. Mimoděk sebou trhám, ale hrůza z nadcházející smrti, jíž se stoprocentně nevyhnu, mne přikovala k zemi. Jako by z veliké dálky slyším výstřel. Bolest, když mne kulka zasáhne, je ale až děsivě reálná. Na vteřinu se se mnou zatočí celý svět. Zmateně otevírám oči a mžourám kolem sebe. Jak to, že nejsem mrtvý? Přece mě zastřelil… Neměl jsem ani šanci se bránit… Pohlížím na své zranění a vidím, že střela o několik centimetrů minula srdce a můj sok mne trefil do ramene. Vydechuji úlevou. Zvedám obě ruce, jednu kladu na zranění, abych utlumil krvácení, druhou, v níž třímám pistoli, namířím na soupeře a vystřelím. Muž vzkřikne, ještě se stihne chytit za poraněný hrudník, ale nato se hroutí na dláždění.

Klesám na kolena. Vévodkyně změří manželovi puls a pak běží ke mně. „Bravo, pane Öörre, bravo! Zvítězil jste!“

Nutno poznamenat, že mně vítězství nijak netěší. Naopak mne děsí, děsí mne, jak mladá žena ani slzu neuroní nad smrtí manžela, děsí mne, jakou nefalšovanou radost má z jeho skonu. Jsem si jistý, že Lavion by pro mne plakala. A já… já pro ni také.

Pouštím pistoli a vzhlédnu. „Jak se vůbec jmenujete?“

„Dominique,“ odpovídá. Pomáhá mi vstát, dává si mou zraněnou ruku kol ramen, a podpíraje mne, zamíří za mojí navigace do domu Lavionina přítele.

Autor Rebejah, 18.03.2019
Přečteno 266x
Tipy 1
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Zná vás cel země - chybí - á., tady bych to možná upravil...Naopak mne děsí, děsí mne, jak mladá žena ani slzu neuroní nad smrtí manžela, děsí mne, jakou nefalšovanou radost má z jeho skonu. hodně krát děsí mne...Ale jinak se to čřetlo dobře!!!

24.03.2019 11:25:13 |

Děkuji opravím:)

24.03.2019 11:32:06 | Rebejah

© 2004 - 2023 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí