Za Axela Fössra / Sedmdesátá pátá kapitola - Kiera

Anotace: Červen

Začátkem června se kapitán Fössr vrátil na královský zámek. Hraběnka Tërrová si jeho návratu téměř nevšimla. Byla v jednom kole. Ze všech sil se snažila vyhýbat panovníkovi, i když to šlo obtížně. Bývaly chvíle, kdy trpce litovala, že si vymyslela těhotenství a ztrátu dítěte, protože kondolence Damona Hulaimé jí vadily málem víc než předtím jeho dvoření. Občas zapřemýšlela nad tím, jaké by to bylo, kdyby… Ale vždycky podobných úvah rychle nechala. Nestála o něj, nestála. I po těch pětadvaceti letech pořád milovala svého vojáka… Nikdy vlastně nemilovala ani svého manžela Denise… a když už by toužila po vztahu, pak jen po fyzickém a jednorázovém. Toho by se od Damona Hulaimé nedočkala, to jí bylo jasné. Občas jí však na mysli ještě vytanula vzpomínka na to, jak ji tehdy jedinkrát sevřel v objetí a vroucně políbil tehdy ještě poručík Fössr…

Z myšlenek ji vytrhlo zaklepání na dveře její komnaty.

„Dále,“ vyhrkla a otočila se. Na prahu stál kapitán Fössr. „Pane kapitáne… pojďte dál… Čemu vděčím za vaši návštěvu?“

„Řadě věcí,“ opáčil a bez zeptání se usadil do křesla. „Předně tomu, že se vyznáte v bylinách a… jste mi více po chuti než zdejší lékař nebo monsieur Jankovljev. Mimochodem, místní doktor je prý sám nemocný.“

„Vskutku?“ prohodila jen tak hraběnka, ale hned se zajímala o Fössra.

Zatímco si kapitán svlékal košili a uvolňoval ránu u ramene, klidným tónem hovořil: „Ano, už pár dní. Je zvláštní, že jsem sotva přijel a už jsem se o tom doslechl, zatímco vy, která jste nikam neodjížděla, o tom netušíte.“

Hraběnka jen pokrčila rameny. „To vám vysvětlím potom. Tak co je s Romulem Martem?“

„Kromě toho, že je to lenivý intrikán a doktor na klíček? Inu, to je záhada. Podle jednoho z gardistů, který ho včera hledal, mu prý není dobře. Třese se, i když bych se náramně divil, kdyby mu byla zima… a to je vlastně vše. Ale chvěje se, že se stěží udrží na nohou, tak leží a doufá, že to přejde…“

„Horečku nemá?“

„Komteso Tërrová, já jsem cizinec a musím vám objasňovat zdejší léto? V tomhle počasí snad máme horečku všichni, i sám svět jako by měl horečku,“ slabě se usmál kapitán.

„Třas… něco mi to připomíná…“ mumlala hraběnka. Trpce se usmála. „Stárnu. A vyšla jsem ze cviku. Stala se ze mě věru řádná aristokratka…“

„Abych nezapomněl, ta druhá věc, kvůli které jsem vás navštívil… Váš bratr vás pozdravuje. Luciovi i Denisovi se daří výtečně. Neuvěříte, k jakému povolání ten starší chlapec tíhne. Chce být lékařem.“

„Kéž mu je přáno,“ prohodila zamyšleně hraběnka. „Tak vy jste byl za Marcem? To je zvláštní… myslela jsem, že jste jel na Hulé nebo na zámek… ale proč ne, říkejme mu stále zámek zeleného šípu, vždyť mu tak dlouho náležel… Jenže to byste těžko cestou zabloudil k mému bratrovi do Agoulle. Kde jste vlastně byl?“

Axel Fössr zaváhal. „Jak říkáte…“

„Tak jak jste se dostal k Marcovi?“ vyzvídala ona a pečlivě mu potírala ránu jakousi mastí.

Kapitán něco nesrozumitelného zamumlal.

„Cože?“

Vzdychl a potřásl rameny.

„Nehýbejte se mi!“ napomenula ho ostře.

Další povzdech. „Já… byl jsem… byl jsem… sepsat testament…“

Ustala v práci a vážně se na něj zadívala. „Vy? Děje se něco, pane kapitáne?“

„Proč?“

„Jsem o šest let starší než vy a testament nemám…“

„Jenže vy jste… urozená paní. Já jsem gardista. To je rizikovější povolání, nezdá se vám? Jen se na mě podívejte, jak vypadám. Lecjaký tulák má méně záplat na oděvu nežli já na kůži… A vůbec, původně jsme hovořili úplně o něčem jiném!“

„Máte pravdu,“ souhlasila smířlivě. „Vlastně jste si přál vědět, čím jsem tu byla zaneprázdněna já. Shodou okolností to souvisí s vámi, drahý kapitáne. Pečovala jsem o madame Bour…“

„Madame Bour? Co je s ní?“ vyhrkl vášnivě.

„Klid,“ mírnila ho ona. „Jen… obvyklé potíže v tomhle dusnu. Musí se šetřit.“ Zvláštně se usmála.

„Chtěl bych ji vidět,“ oznámil kapitán.

Kiera zaváhala, ale pak přikývla. Zavedla Axela Fössra k jejím dveřím a on lehce, skoro ostýchavě zaklepal. Zaznělo unavené: „Dále,“ a oba vstoupili. Katariina, sedící u okna, se po nich ohlédla a usmála se na kapitána. Ten naznačil salutaci. Nějak se jí podařilo s grácií vstát, přejít k němu a plavně natáhnout ruku, kterou on uchopil a přiložil si ji ke rtům. Přitáhl si ji blíž a políbil ji na tvář, ale ona se mu rychle vykroutila. Kiera ji sledovala se smíšenými pocity. Jak odlišné jen byly… ona celá bílá, s nádhernými stříbřitě plavými vlasy, skoro švédská, s tmavýma očima… a Kiera sama, nepříliš krásná, s černými vlasy protkanýma stříbrnými nitkami… A zatímco ona těhotenství předstírala, Katariina je musí skrývat… Po ní panovník baží, ale svou manželku Katariinu tiše zapřel…