Za Kiery Tërrové / Stá dvacátá osmá kapitola - Kiera

Anotace: Prosinec

Ernst s Marcem vstali toho dne časně, pročež byli velmi unavení. Zima zapříčinila, že se smrákalo brzy, a tak Kiera syny ukládala za tmy. Stále postávala nad jejich klidnými, spícími tvářemi. Leželi tam jako dva malí Damonové… Z její podoby zdědili pramálo, snad jen řídké vlasy, i ty však měly barvu vlasů Damonových…

Její myšlenky přetrhl neurčitý zvuk. Rychle se po synech podívala, oba klidně spali. Přešla k oknu a mírně je pootevřela. Okamžitě pochopila. Z nádvoří k ní doléhalo kovové zvonění šavlí. Nerozpoznala, kdo se dole bije, viděla jen nezřetelné siluety. Rychle a hlasitě okno přibouchla, otočila se a vyběhla z komnaty. Když seběhla dolů na nádvoří, přičemž cestou sebrala v hale louč, zbraně už neslyšela. Slyšela něco jiného: prchající kroky. Jedna silueta ale strnule stála na nádvoří pár kroků od ní. Náhle padla na kolena, něco kovově zařinčelo a pak padlo tělo na zem tváří na dláždění. Kiera přiběhla k němu, posvítila na něj. Poručík Fyr se se zjevnou námahou přetočil na záda. Ležel na dláždění, celý zpocený, a těžce oddechoval. Slabě se třásl.

„Co je vám? Jste zraněný?“

Dlouho nedokázal promluvit. „Ne…“ řekl pak. „Ne, nejsem… zraněný… jen mrtvý vyčerpáním.“

„Pane poručíku, co se tu stalo?“ naléhala.

„Někdo mě napadl,“ mrzutě se zamračil důstojník. „Bylo jich šest. Snažil jsem se bránit… ale nemohl jsem si moc vyskakovat, aby nezranili mně, tak jsem nemohl zranit ani já je. Měl jsem dost práce s krytím jejich úderů…“

Šátkem mu otřela čelo. „Netušíte, kdo to byl?“

Opět delší dobu mlčel. „Byli zatraceně dobří. Ani jsem nestihl tasit nože, jen šavli. A oni se tomu ještě posmívali.“ Vzdychl. „S noži bych si s nimi byl poradil snáze… Ale asi jim nešlo o to mne zranit, když viděli, že mám namále, vzali nohy na ramena.“

„Dokážete vstát?“

Našpulil rty, což dělával vždy, když přemýšlel. „Snad…“ Pomalu se zvedl, ale sotva udělal první krok k přeplněnému čeledníku, kde měli gardisté místo k ležení, nohy se mu zle zapletly a on div znova neupadl. Hraběnka ho podepřela.

„Pojďte se mnou,“ vyzvala ho vlídně. „Dáte si něco na posilněnou. Opravdu nejste zraněný? Raději vás prohlédnu… ale buďte tiše, ať nevzbudíte mé chlapce…“

„Rád se na ně podívám,“ souhlasil.

„Livillo!“ křikla Kiera na komornou. „Zaběhni panu poručíkovi pro plášť, až se bude vracet, venku už bude pořádná zima.“

Důstojník s úlevou dosedl na poněkud tvrdý polštářek na širokém parapetu olovem zdobeného okna. Opřel se zády o zeď a Kiera nepochybovala, že určitě naslouchá hučení a praskání ohně v kamnech, jelikož i jen ten zvuk sám o sobě jako by dovedl hřát. Musel být promrzlý od toho, jak tam ležel na nádvoří…

„Madame,“ promluvil po chvíli, kdy cucal vodku. „Prosím, neříkejte o tom nikomu.“

„Pane poručíku,“ obrátila se k němu nevěřícně Kiera, „vám ale někdo evidentně usiluje o život, cožpak to nevidíte? Nejdřív se vás někdo pokusil utopit a teď…“

Jako by ho těmi slovy přivolala, objevil se ve dveřích ministr financí. „Madame, na nádvoří mne zastihl nějaký posel. Tohle je pro vás,“ podával jí obdélníkovou krabičku z hladkého světlého dřeva. Kiera ji uchopila a zkřivila obličej, rychle ji postavila na stolek a protřepávala si prsty.

„Brrr!“ ucedila. „Je úplně ledová! Kdo ji donesl?“

„Netuším. Ten muž mne vyhledal asi podle prstenu,“ mávl rukou, aby demonstroval velký pečetní prsten se znakem svého rodu, který jako by nikdy neodkládal. „Předal mi tu nechutně ledovou věc a řekl, že je pro hraběnku Tërrovou. Pak hned odspěchal, řekl bych, že se cestou nachladil, měl pořádně zastřený hlas…“

Kiera se mračila soustředěním a obracela krabičku v prstech. Uvnitř jako by se něco přesypávalo.

„Odkdy děláte poslíčka?“ zašklebil se na ministra financí poručík Fyr, když vstával a přecházel k hraběnce.

Publius Christian se zamračil. „Vidíte, Fyre, ještě, že tu na vás narážím.“ Energicky k němu přistoupil, stáhl si z prstu jiný, hladký prsten a podal mu jej. „Tu máte za tu náušnici. Nechci vám být nic dlužen.“ Mírně se uklonil komtese a zmizel.

„Dovolíte?“ otázal se poručík, strčil si zlatý kroužek mezi zuby a uchopil krabičku. Zatáhl za hedvábnou stužku, kterou byla převázána.

„Snad bych měla já sama,“ lehce si odkašlala Kiera a krabičky se opět zmocnila. Poručík pokrčil rameny a vzdálil se, aby dopil zbytek vodky, ale když krabičku otvírala, cítila na sobě jeho pohled. Záhy zapomněla na něj i na vše ostatní. Vyjekla, napůl překvapením, napůl šokem, a krabičku upustila. „Paní hraběnko!“ slyšela jako by velmi vzdálené zvolání gardového důstojníka. Jen matně si uvědomovala, že se ocitl těsně vedle ní. Věděla, že musí být smrtelně bledá, všechno kolem jí ale připadalo neskutečné, nedokázala si to připustit, nedokázala to prožívat… V okamžiku nejtísnivějšího šoku ji napadlo, zda toho ještě vůbec bude někdy schopna. Teď byla schopna jediného – strnule sedět s rukama na ústech a vyděšeně zírat ke svým nohám, kde ležela převržená, pootevřená krabička. Kolem ní se na zemi ocitl její obsah – kousky průzračného ledu… a pět stejně zmrzlých kousků čehosi… co si ani nechtěla připouštět.

Livilla přinesla poručíkovi plášť. Ten po něm chňapl a přitom už na snědou drobnou ženu chrlil, aby běžela pro generála Hulaimé. Ten přiběhl záhy, to už poručík seděl u hraběnky a držel jí na ramenou svůj tmavý plášť.

„Co se stalo?“ vypálil regent… a pak si všiml, co leží na zemi.

Poručík mírně přikývl, klekl si a začal kousky ledu, kus sametu a prsty bez ladu a skladu házet zpátky do krabičky, aniž by dal stínem najevo, že si uvědomuje, čeho se dotýká. Když uchopil prsteník, Kiera prudce vymrštila ruku a sevřela mu zápěstí. Šílené oči obrátila k Damonovi.

„Co je?“ nechápal regent.

Kiera zamávala důstojníkovou rukou, odmítala se prstu dotknout sama. Poručík zmateně otáčel zmrzlou tkání v prstech, dokud Kiera několikrát nepřikývla. Oči upírala na maličkou tečku na straně prstu. Oči se jí zalily slzami.

Generál ji stáhl k sobě a skryl její tvář na své hrudi těsně předtím, než se roztřásla vzlyky. Dostali z ní jediné slovo. Jediné jméno.

„Lucius.“

 

Když se trošinku oklepala, vzal ji Damon jemně do náručí a odnášel do své komnaty. Poručík šel pár kroků před nimi, když tu někoho zahlédl. Skočil po Publiovi Christianovi d’Elzzbbierppe a přišpendlil ho ke stěně. „Kdo vám dal tu krabičku?!“ zasyčel. „Víte vy, co v ní bylo?!“

„Ne, vy blázne, jak bych to mohl vědět?!“ skoro si odplivl hnusem ministr financí a pokoušel se ze sebe důstojníka setřást.

„Nevěřím vám! Jste jeden z nich, i vy jste příslušníkem rodu červeného šípu!“

„To je tak směšná urážka, že snad ani nestojí za komentář!“

„Tak dokažte svou loajalitu! Jak máme vědět, na čí straně stojíte, když paní hraběnce s klidem donesete krabičku plnou lidských prstů, kterou vám někdo dal? Navíc jste sám přiznal, že vás ten člověk oslovil na základě vaší příslušnosti k rodu červeného šípu, co si pak máme myslet?!“

„Tohle nebudu poslouchat!“ snažil se mu vykroutit d’Elzzbierppe.

„Tak neposlouchejte,“ chladně pokrčil rameny důstojník. „A tohle vám vracím,“ vtiskl mu do dlaně prsten. Ušklíbl se. „Já šperky nenosím.“

Publius Christian mu jej bleskurychle vrátil. „Jen si ho nechte,“ opáčil stejně chladně. „Já také nebojuji, a přece jste mne vyzval na duel.“

„To bylo přede dvěma lety!“ užasl upřímně poručík.

„Jak jsem řekl,“ opáčil ministr a pokusil se – podle Kiery, jak to v tu chvíli stále trochu zkresleně vnímala – poměrně věrně napodobit Fyrův charakteristický úšklebek s vyceněnými zuby. „Nechci vám být nic dlužen.“ Položil lehký důraz na slovo „nic.“

Sotva ho Fyr pustil, zmizel. Když ale důstojník hraběnku a generála míjel cestou na nádvoří, postřehla Kiera jakýsi třpyt. Na poručíkově malíku se leskl zlatý hladký kroužek.