Za Huga d'Elzzbierppe / Stá šedesátá kapitola - Helmut

Anotace: Léta Páně 1737, duben

Vanul trochu chladnější vítr, ale jinak už byl příjemný teploučký jarní den. Slunce vykreslovalo na lesní půdu složité mozaiky stínů. Horst, jeho bělouš, měkce našlapoval na lesní půdě. Kůň i jeho jezdec těkali očima po okolí ve snaze zachytit jakýkoli pohyb, který by sem nezapadal. Gardista svíral v pravé ruce šavli, plochou stranu čepele si opíral o hruď. Mezi zuby držel připravený šíp, luk měl pověšený na hrušce sedla. Levou rukou třímal otěže, ale kdyby potřeboval, mohl lehce přehmátnout na jílec gardového nože zasunutého do pouzdra na botě. Pro případ nejvyšší nouze měl u sedla řádku pistolí, všech nabitých, jen natáhnout zámky…

„Herr Anführer…?“ opatrně pronesl Helmut do lesního ticha.

Bylo to právě to ticho, co mu odpovědělo.

„Herr Anführer!“ zvolal gardista o něco hlasitěji. Zastavil bělouše, vztyčil se ve třmenech. Pokynem ruky zarazil také vrchního chirurga, jenž se na svém vraném valachovi držel těsně za ním. Přiložil dlaně k ústům a vyrazil výtečnou napodobeninu hlasu sokola.

Herr Anführer neodpověděl ani Helmutovi, ani sokolovi.

Gardistovy nervy pracovaly. Když mu na rameno dopadla ruka, málem vyletěl z kůže. Prudce se otočil s běsem v očích. „Co je?“ zasyčel.

Charles Näüs mlčky ukázal. V tu chvíli postřehl Helmut koutkem oka nepatrný pohyb. Pevněji stiskl šavli. Také chirurg pomalým a co možná nejtišším pohybem tasil. Teď jeli bok po boku, nohama na bocích koní se málem dotýkali. Zvolna svorně nalehli na šíje svých zvířat, aby projeli pod nízko trčící větví. Když se opět napřímili, Helmut si rukou se šavlí mimovolně zakryl ústa. Z jiné větve trčící do mýtinky viselo tělo. Muž měl kolem krku smyčku, pod kterou mu dosud vázly prsty, jimiž se bezvýsledně pokoušel oddálit nevyhnutelné. Skelným pohledem se díval… nejspíš na hladinu řeky Styx. Na sobě měl zbytky krví prosáklé, kdysi však nepochybně zeleno-černé uniformy. Od pasu dolů mu visely nohy, které se mírně pohupovaly… a střeva. Pod ním už ležela slizská hromádka krve a ostatních věcí z rozpárané břišní dutiny. Helmut viděl ledacos, nebyl u gardy žádný nováček. Snesl by i tento pohled, nebýt toho, že muže poznal.

„Herr Anführer!“ zavyl bezmocně.

„Poručík Üffä…“ vydechl vedle něj slabě kapitán Näüs.

Několik vteřin jen hleděli na ten výjev. Těžko říct, komu to došlo jako prvnímu. Každý zareagoval po svém. Helmut viděl ledacos, nebyl u gardy žádný nováček. Snesl by i tento pohled, nebýt toho zjištění, děsivějšího než jakýkoli předchozí výjev. Necítil na tváři ani závan větru. Jestliže ovšem nevál vítr… Zvedl zrak k oběšencově tváři a s hrůzou uviděl jiskřičku života doutnající v jeho očích. Jean-Baptiste Daniel Üffä ještě žil. Museli mu to udělat sotva před několika málo minutami. Helmut cítil, jak mu z obličeje ustupuje barva. Patou pobídl Horsta, otočil se, ujel asi metr, pak se částečně spustil ze sedla a ve křoví zanechal obsah svého žaludku. Matně za sebou uslyšel jeden z nejohavnějších zvuků, jakým kdy musel naslouchat, ohavné vlhké čvachtnutí. Bleskurychle se otočil. Chirurg se nezastavil a jako by ani nezpomalil. Naprosto plynule až elegantně změnil směr úderu ostří šavle a zmrzačenému důstojníkovi, který právě dopadl do vlastních útrob, oddělil hlavu od těla. Šavle byla ostřejší než břitva.

„Bože…“ zachroptěl Helmut, obratně se natočil a potřísnil křoví dalšími žaludečními šťávami. Když našel sílu opět upravit a narovnat svoji polohu na koňském hřbetě, stál vraník s chirurgem v sedle vedle něho. Kapitán byl na pohled ledově klidný a s ledovým klidem otíral z čepele šavle krev.

„Napijte se,“ zabručel, prohlédl si šavli, schoval ji do pochvy za pasem a podal Helmutovi lahvici. Gardista se napil, ruce se mu třásly. Křečovitě svíral lahev v prstech. „Asi konečně po těch letech u gardy chápu, k čemu je dobrá ta stužka, kterou si musíme spoutávat vlasy…“ zablekotal.

„Jestli už zvládnete jet, ujížděl bych odsud jako o závod,“ schovával chirurg pití zpět do sedlové brašny. „Ti zkurvysyni musejí být poblíž. Po tom, co jsem viděl, bych si radši prohnal kuli mozkem, než bych se jim dostal do rukou.“

„Útěk taky není zlé řešení,“ přikývl rychle Helmut na znamení, že pochopil. „Kriste… kolik jich jenom musí být, že poručíka dostali? Viděl jsem, jak sám posekal šestici nepřátel, neutržil přitom ani škrábnutí…“

„No,“ odtušil chirurg nepatrně zaostávající za královským gardistou, „nejspíš jich tím pádem bylo víc než šest.“

„Pane kapitáne,“ těžce vydechl Helmut, „kdyby se někdo vyptával i vás… poručík Üffä zemřel v boji, bojoval do posledního dechu, do posledního úderu srdce, rozumíte?“

„Rozumím,“ přikývl Näüs. „Nikdo se nesmí dozvědět, že první poručík gardy skončil vyvržený jako ryba. Ode mne se to nikdo ani nedozví. Vypadám možná vyrovnaně a stoicky klidný, ale i se mnou to zamávalo, to mi věřte. Myslíte, že jsem reagoval přirozeně, automaticky… lidsky? Jsem chirurg, pomáhám, monsieur. Když to jde, zašiju, napravím zlomeninu, uříznu končetinu. A když to nejde… pak dobiju. Ale není to snadné, vůbec ne. Člověk si pak pořád říká… mohli ho zabít oni, pověsili ho, vyvrhli… ale byl jsem to já, to já ho ve skutečnosti zabil. Moje ruka, moje šavle mu uťala hlavu…“

„A přitom působíte klidně, zatímco já se naprosto nepatřičně hroutím,“ zaskřípal zuby Helmut. „Já, který nedokázal udělat vůbec nic, jen utéct a strčit hlavu do křoví… Bože, ty oči… nikdy na ně nezapomenu… proč? Proč jsem je musel vidět, proč já, který mám zítra svědčit na svatbě.“

„Vezměte si Pruh,“ poradil mu chirurg. „Bylo toho dost. Odpočiňte si. O raport se postarám a pokusím se taky vyjednat, aby se vám tohle užití Pruhu nepočítalo.“

Helmut se na něj dlouze vděčně zadíval.

Chirurg k němu natáhl ruku. Na dlani se mu zaleskla mince. „Zapomněl jsem ji dát Üffämu pro Chárona,“ řekl trochu posmutnělým hlasem. „Vezměte si ji vy, monsieur Helmute. Ale… ne pro Chárona, to se opovažte. Propijte ji, smyjte ze sebe vzpomínky na dnešní úkol v horké lázni, kam si vezmete kurtizánu… Oslavte život, vy, který žijete. Pomáhá to, věřte mi.“ Odmlčel se. „Sice jen na chvíli, ale pomůže to. A život… život je příliš krátký na to, abychom si odpírali třebas jen chvilku… jeho oslav a…zapomnění…“