Za Huga d'Elzzbierppe / Stá šedesátá třetí a stá šedesátá čtvrtá kapitola - Helmut a Stefan

Anotace: Léta Páně 1737, prosinec a léta Páně 1738, leden. Prosím o komentář ke každé kapitolce zvlášť

Stá šedesátá třetí kapitola – Helmut

 

Jedním z významných dní pro královskou gardu byl 30. prosinec, den losu. Prostí gardisté se shromáždili na dvoře kasáren a jeden po druhém nořili ruku do hrubého pytlíku, ze kterého tahali proužky látky. Přitom každý odzpíval pár slov z „hymny gardy“, jak slangově nazývali píseň „Ten mladý voják umírá“, po způsobu gardy samozřejmě přeloženou do němčiny. U pytle se v závislosti na tom, ze kterého útvaru pocházel losující voják, střídali poručíci a třímali v ruce bičík. Jestliže měl muž ruku v pytli příliš dlouho a hrozilo, že zkouší podvádět, dostal přes předloktí ránu.

Až na gardový popěvek nezaznělo ani slůvko. Mluvit bylo zakázáno. I kdyby tohoto zákazu nebylo, nikdo by se mluvit neodvážil, všichni byli smrtelně vážní. Šlo o život. Také důstojníci se střídali beze slova a ostražitě své muže sledovali. Tváře vojáků byly bílé zimou i obavami. Nikdo k pytlíku nepřistoupil s nebezpečným sebevědomím, nikdo se neodvážil myslet si, že po měsících, letech či desetiletích u gardy má vítězství v kapse. Zkušenost je naučila vystříhat se takové naivity.

Když osmnáctý gardista dozpíval svou část hymny a vytáhl poslední proužek, byl pytlík na stole nahrazen dlouhým ukazovátkem, které pro tento zvláštní účel zapůjčil čtvrtý poručík. K jeho rovné linii se přiložilo všech osmnáct proužků a každý z mužů nechal uprostřed toho svého prst, aby se vědělo, kdo si jej vylosoval. Většina gardistů měla zavřené oči, neodvažujíce se provázky prohlížet a zkoumat, který je nejkratší. Co kdyby to byl právě ten jeho? Raději nevědět zbytečně dopředu… Raději nevidět na vlastní oči, raději jen slepě vyslechnout ortel…

„Letos,“ zazněl hlas prvního poručíka gardy, což už samo o sobě prozradilo mnohé a zúžilo počet adeptů na šestici z jeho útvaru, „Helmut.“

Jmenovaný jako v mrákotách otevřel oči. Jako by ho někdo vzal po hlavě plochou stranou čepele šavle. Skoro si neuvědomoval, jak ho jeho pět druhů poplácává po ramenou, pevně se mu dívá do očí, tu a tam některý utrousí nějaké patetické: „Hodně štěstí.“

„Chcete si vyslechnout svá práva a povinnosti pro následující dva dny?“ otázal se mechanicky poručík Ona.

Helmut pomalu zakroutil hlavou. Znal svá práva a povinnosti pro následující dva dny. Stručně bylo jeho právem obdržet necelé dva dny volna nezávisle na Pruhu, jeho povinností za dva dny ráno nastoupit do arény a zabít nebo být zabit.

Vylosovaný gardista si mohl v mezičase dělat, co se mu zachtělo, někdo se šel zpít do němoty, někdo šel trénovat. Do zbrojnice se svým proužkem zašel i Helmut. Správce ověřil, že délka proužku odpovídá, a na požádání vydal vojákovi všechny zbraně – luk a šípy, gardové nože, šavli, pušku a pistole a k nim cvičný křesací kamínek. Helmut si křížem přes prsa zavěsil toulec a bandalír s puškou, nože připjal k pasu a botám, za pás zastrčil pistole a do levé ruky uchopil luk a šavli. Potom požádal správce, aby mu sňal šátek, otočil se k němu zády a nakázal mu, aby mu látku zavázal kolem úst. Stejně to bude muset být pozítří v aréně jako symbol toho, že spolu protivníci nepromluví.

Na nádvoří zatím vztyčili čtyři slaměné panáky podepřené dřevěnou konstrukcí velmi improvizovaně napodobující kostru. Helmut tušil, že stejní čtyři panáci stojí i uvnitř v kasárnách, kde trénuje jeho budoucí sok. Na něj dohlíží Helmutův novopečený příbuzný Fyr. Nechtěl bych být na jeho místě, uvažoval Helmut, balancuje na špičkách a rozcvičuje si ruku s tasenou šavlí. Raději být dole v aréně než na Fyrově místě. Těžká volba, komu přát štěstí, zda mně, novému příbuznému, nebo tomu kadetovi, kterého dva roky cvičil. Nechtěl bych muset činit takové rozhodnutí.

Na Helmuta dohlížel poručík Ona. Seděl na bobku u zdi a líně pojídal chleba se sýrem. Helmut se ušklíbl. Neodolal. „Bon appetit!“ zavolal, vyrazil vpřed a širokým obloukem ťal prvního panáka přes hruď. Setrvačností ještě zranil druhého nepřítele na stehně, ale pak už cítil, že má svrchovaný čas zmizet. Mocně se odrazil a udělal salto dozadu, přičemž nakopl soka krvácejícího z nohy. Nevnímal siluety jako slámu, v duchu je viděl jako živé muže prahnoucí po jeho krvi. Stejně tak prahl on po krvi jejich. Jakmile dopadl, rozplácl se na zemi, aby se vyhnul šípu, který po něm pravděpodobně jeden z nich vystřelil. Přitom sám založil šíp do luku a tak, jak byl, ze země vyslal jeho hrot muži nalevo do nohy. Doufal, že to on po něm prve střílel. Přehmátl z luku na šavli, kryl se širokou škálou pohybů zápěstí, lokte i celé paže, vstal. Luk už považoval za nepotřebný, v tuto chvíli mu v ruce jen překážel, a tak se rozhodl překážky využít a hodil ji muži s šípem v lýtku pod nohy. Okamžitě tasil nůž a hodil jej spodním obloukem dalšímu nepříteli do břicha. V tuto chvíli byli všichni čtyři zranění, žádný však mrtvý. To Helmut potřeboval rychle změnit. Dva prostřední ho ohrožovali nejpalčivěji. Vrhl další nůž levému z nich do ramene a bleskurychle odtančil z dosahu imaginárního nože, který po něm na oplátku hodil jeho druh. V hlavě měl otisknutý obraz momentální situace. S tímto obrazem před očima tasil pistoli, otočil se a naslepo vystřelil. Kdyby měl opravdový křesací kamínek, druhý muž napravo by byl těžce zraněný a nejspíš vyřazený z boje. Helmut k němu přiskočil, vznesl se nad něj a v dlouhém skoku uťal muži nalevo hlavu.

„Špatně!“ uslyšel za sebou matně poručíkův hlas. Pravdivost toho výroku si ověřil asi o vteřinu později, když dopadl na zem. Nohy mu podjely na rozsypané slámě jako v kaluži krve. Helmut vykřikl a skácel se na zem, tvrdě se udeřil do kyčle a paže. Neztratil rozvahu, bleskurychle se zvedl na loket, ohnal se nožem, který tasil, a odkulil se stranou. Cítil na sobě poručíkův zvědavý pohled. V hlavě mu tepala bolest od toho, jak se při dopadu udeřil. Schoulil se do klubíčka, aby zabránil nejhoršímu zranění, které mu od slaměných nepřátel hrozilo, a zoufale se snažil sebrat. Jaká je situace? Dva už musejí být mrtví, zbývají ti dva nalevo… Pravidelnými pohyby se pokoušel krýt šavlí. Snažil se vypadat co nejmenší, nejraději by se za čepel své zbraně úplně skryl. Najednou vyletěl, mohutným skokem se přenesl ke krajnímu nepříteli a přeťal mu míchu. Nohy, které muž už nemohl cítit, se pod ním podlomily. Helmut odtančil mimo dosah případného máchnutí nepřátelskou šavlí, imaginární útok obratně vykryl, skrčil se a s napřaženou šavlí proběhl za zády druhého nepřítele. Muž se skácel na zem, zatímco jeho nohy přibližně do úrovně půlky lýtek zůstaly stát na místě. Helmut pro jistotu unikl kousek stranou, ale vzápětí se opět přiblížil a nechal děsivý úder roztít muži hruď i břicho šikmo od levého ramene až k pravé kyčli.

Skoro vyplazoval jazyk, jak lapal po dechu. Čelo měl zpocené. Klesl na kolena, šavli opřel o stehna. „Jsou mrtví,“ vydechl.

„Nejsou,“ promluvil klidně poručík Ona. „Ty jsi na prahu smrti. Přišel jsi o nohu a pravděpodobně i o paži někde nad loktem. Dost možná máš i jiná, méně závažná zranění.“

Helmut bezděčně sklopil pohled k zemi. Nohy měl pochopitelně obě, jen koleno měl odřené a plné štěrku. Nevzpomínal si, kdy k tomu banálnímu zranění přišel.

„Jak to?“ otočil se nechápavě na svého velitele.

„Ten napravo, pro tebe teď nalevo, není mrtvý. Když jsi zabíjel jeho druha vedle, sekl tě a usekl ti nohu. Už jsi ji neměl, když jsi uklouzl na té slámě. Když jsi se pak zvedal, velmi pravděpodobně ti některý další stihl useknout i paži.“

„Jak to, že není mrtvý?! vyskočil Helmut rozhořčeně na nohy. „Musí být mrtvý, zasáhl jsem ho, zneškodnil jsem ho hned jako prvního! Tu ránu nemohl přežít!“

„Mohl. A ty musíš vždycky počítat s tím, že přežije. Vždycky raději počítej s tím, že ti ještě může ublížit, dokud má aspoň jednu ruku nebo nohu. I tomu s přeťatou míchou jsi měl raději ještě useknout hlavu, protože ruce, kterými po tobě může hodit nůž, mu stále fungují. I když se mi to nezdá pravděpodobné, teoreticky tě může stále ohrozit i ten, kterého jsi střelil.“

„Ten už musel vykrvácet,“ prskl Helmut dopáleně. „Pane poručíku, nejsem nováček, plnil jsem tajné úkoly, slídil jsem u nepřátelských ležení, bojoval jsem v bitvě…“

„A přesto ses dopustil takové chyby a uklouzl na slámě… nebo krvi, to je teď jedno.“

„To se může stát každému!“ rozhodil Helmut rukama.

„Uvažujme na chvíli,“ ukousl poručík další sousto sýra, aniž by Helmut chápal, jak to, že ho dosud nedojedl, „že ti slamění panáci byli skutečně opravdoví kadeti. Ano, zneškodnil jsi je, to je pravda, sám ale nemáš přinejmenším nohu. U gardy jsi skončil, co budeš dělat?“

Helmut bezmocným vztekem zkřivil obličej. „Co budu dělat?“ zopakoval hluše otázku. „Upřímně, pane, nevím.“ Mávl rukou k panákovi s přeseknutou páteří. „Co bude dělat on? Je taky mrzák, stejně jako já už nikdy nebude chodit…“

„A proto musíš zabít,“ řekl tvrdě důstojník. „Protože kdybys toho prvního hned zabil a nespoléhal se na to, že stejně vykrvácí, neusekl by ti nohu a mohl bys zůstat u gardy. Kdybys dorazil toho ochrnutého, nehrozilo by ti od něj další zranění. Když zaváháš, skončí to špatně. Co z toho oba máte, když nezabijete? Kdybys ho zabil, nebyl bys sám zmrzačen a garda by neztratila muže. Stejně tak kdyby tě on předešel a zabil tě – a on to, věř mi, ví – nebyl by zmrzačen on a v řadách gardy by tě nahradil. A to je princip losu, to přece víš.“

„Vím,“ skřípal zuby Helmut. „Už jsem jednou v aréně byl, pane poručíku. Můžu být upřímný, pane?“

Ona zaváhal. „Můžeš,“ svolil po chvíli.

Helmut začal sbírat šíp, luk a nože. „Vím také, že vy byste mi radit neměl. Vy jste v aréně nikdy nebyl a nikdy nebudete, protože vás, důstojníků, se losování netýká. Vy se o svá místa u gardy bát nemusíte, a to se to pak poučuje!“

„Nemusíme se o svá místa bát?“ pronesl se zaujetím poručík. „A jak to, Helmute, že jsem potom tvým poručíkem já? Proč jím není stále Jean-Baptiste Üffä?“

Helmutovi podjela noha na slámě, ale udržel rovnováhu.

„Přemýšlej o tom,“ poradil mu velitel. „Doneste mu další panáky!“

Helmut byl za jeho rozkaz rád. Na slaměných cílech si mohl vybít svůj vztek na přemoudřelého velitele. „Der junge Soldat liegt im Sterben, durch die Hand des Gardisten fiel er…“ drmolil přitom gardový popěvek. Pozítří, blesklo mu hlavou, pozítří tím vojákem můžu být já…

Trénoval také následující den a nemohl se dočkat večera, až pojede za Ariadnou. Musí za ní jet, stůj co stůj, musí se rozloučit… pro případ… že… Leč k Ariadně se nedostal. Osud tomu chtěl, že zrovna když mířil do stájí, zastihl ho sloužící. S ministrem hospodářství bylo zle. Helmut zesinal, pozapomněl na arénu, která ho čekala ráno, nasadil Horstovi ostruhy a jel pro Agrippinu. Všechno se seběhlo tak rychle, že se nestačil vzpamatovat. Příjezd na zámek, zpáteční cesta s Agrippinou před sebou, návštěva u Alexandra… jeho smrt… Jako ve snách odváděl pak svou švagrovou do komnaty. Byl připraven být jí nablízku, být jí oporou, protože jestliže jím bratrova smrt otřásla, Agrippinu musela uvnitř rozervat na kusy… Ona ho ale v jizbě nechtěla. Pochopil, že nechce, aby ji viděl. On by to také nechtěl, obzvlášť, aby ho viděla Ariadna nebo Agrippina. Vydal se ke dveřím, ale na prahu se zastavil.

„Já…“ olízl si rty. „Vím, že se to teď absolutně nehodí, ale… nemám času nazbyt.“

„Co chceš?“ zeptala se s vlhkýma očima a třesoucími se rty.

„Víš, co znamená losování v řadách gardy?“

Přikývla. „Poručík se zmínil…“ Najednou jí to došlo. V očích se jí objevila hrůza. „Ty…“

„Los určil mě,“ přikývl a rty se mu chvěly. „Nestihl jsem se rozloučit s Ariadnou… prosím tě, kdyby… kdybych… řekni jí, prosím tě, že ji mám rád, že ji miluji… že… jsem ji miloval.“

Natáhla k němu ruce. Vložil do nich svou dlaň a ona ji stiskla. „Helmute,“ řekla nuceně pevným hlasem, „dnes zemřel Alexandr. Svět není tak zlý, abys hned zítra padl i ty.“

Helmut mlčel. Léta u gardy ho naučila opak. „Ještě jedna věc, Agrippino,“ promluvil pak a tvrdě se jí zadíval do očí. „Nedovol, aby se šla podívat. Víš, že je to veřejná událost. Nedovol Ariadně, aby do amfiteátru šla. Je to krutý boj, může ze mě zbýt… jen trup s pahýly končetin a krku… to nesmí vidět.“

Mlčky přikývla.

 

Stá šedesátá čtvrtá kapitola – Stefan

 

Dalším významným dnem pro královskou gardu byl první leden, konec školního roku a den závěrečné zkoušky. Kadeti si nelosovali jako gardisté, kadeti si losovat nepotřebovali. Během speciálního dvouletého výcviku byla převážná část učiva zaměřena na praxi, i když minimum teorie, zejména práce s mapami a procvičování němčiny, se v osnovách také dalo najít. Tvrdý nevybíravý režim, který fungoval na principu evoluce: přežije nejschopnější, zapříčinil, že jen zřídkakdy zbyli po dvou letech víc než dva, tři kadeti. Letos dokonce jen jeden. Garda to poznala hned, když poté, co si vylosoval Helmut, neproběhlo losování další.

Závěrečná zkouška se konala v amfiteátru, který byl zřídkakdy využíván k jinému účelu. Svoji znalost drsného germánského jazyka si kadet mohl ověřit při dvou příležitostech – když obdrželi povel k zahájení a povel k ukončení boje. Výsostná místa na tribuně zaujala skupina sedmi mužů. Na boj vnuka svého předchůdce se přišlo podívat samo Jeho Veličenstvo Damon I. Po jeho pravici zasedl plukovník gardy, starý Venceslav Sym, a po jeho boku první a druhý poručík gardy. Po levici krále si hověl gardový kapitán a třetí a čtvrtý poručík. Pod panovníkem seděl, také s výtečným výhledem, vrchní chirurg gonské armády, Charles Näüs.

Stefan Ona se rozhlížel kolem. Tribuny se naplnily méně než jindy. Bloudil po přítomných pohledem… a najednou strnul. „Pane… pane plukovníku…“

„Poslouchám,“ oznámil klidně a trpělivě Sym.

Ona si olízl rty. „Pane, směl bych…?“ Ukázal na dalekohled.

„Boj ještě nezačal, pane poručíku,“ upozornil dobromyslně vyšší důstojník, ale zmíněný předmět mu dal do ruky.

Poručík si dalekohled přiložil k oku a nasměroval. Zatajil se mu dech. Seděly vedle sebe hluboko pod ním na protější tribuně. Starší, asi třicetiletá černovláska v zelenkavých šatech a… Pane nejvyšší… jako bledá lilie… o něco mladší blondýnka s vlasy v hladkém uzlu oděná v bílých smutečních šatech ke krku. Kůži jí zdobily sněhobílé plochy, oči, které na okamžik zvedla k nebi, měla modré jako led…

„Dejte to sem, už to začíná!“ vyškubl mu vrchní velitel gardy dalekohled z prstů. Stefan Ona scvakl zuby.

Jakmile vstoupil do arény, kadet zaútočil. Hlasitě tasil nůž a hodil jej po nepříteli, kterého ještě ani nebylo vidět. Vzápětí se na něj Helmut vrhl oslnivou rychlostí, teprve za běhu tasil šavli a mocně se rozmáchl. Kadet uhnul, takže rána, která by ho zasáhla do obličeje, ho jen lehýnce škrábla přes ucho. Vrhl se na zem a vlastní šavlí ťal Helmutovi po nohou. Gardista se vymrštil do vzduchu, nechal čepel, aby prosvištěla pod ním, a jako by to mohl ovlivnit, teprve potom opět přistál v písku. Šavle se okamžitě otočila a stejnou trasou se vracela, ale Helmut tentokrát odskočil dozadu. Kadet se na něj vrhl, ale on už držel v rukou nože, sestavil z nich obranu a klidně ji sokovi nastavil. Když ocel prudce vrazila do oceli, odlétly jiskry a Helmut se zapotácel. Zaklonil se a nechal šavli, aby se téměř dotýkala jeho nosu. Pak se vší silou zapřel nohama v písku, svaly na jeho čelistech se napjaly, jak zaťal zuby, a rychle se narovnal. Rukama vystřelil vpřed. Kadet odlétl dozadu i se šavlí, ale to, co podle Onova názoru Helmut zamýšlel, totiž zasáhnout protivníka do obličeje, se nepovedlo.

Helmut se odkulil stranou, aby získal pár vteřin času. Vrhl po sokovi jeden z nožů. Minul. Neměl čas tasit další, nepřítel byl už u něho a také držel nůž. Vrhli se na sebe, chvilku byli jen klubkem těl a nože se blýskaly. Pak od sebe najednou oba s divokými výkřiky odskočili. Kadetovi trčel nůž z ramene… Helmutovi z břicha. Někdo na tribuně vykřikl.

„To stačí, pane!“ se zaťatými pěstmi vykřikl poručík Fyr. „Vždyť hned na začátku byl můj kadet zraněn tak, že se už ke gardě nedostane!“

„To by bylo moc rychlé,“ opáčil chladně plukovník Sym.

„Pane!“ zběsile k němu obrátil pohled důstojník. „Jestli včas nepřestaneme, přijdeme i o gardistu, i o adepta na jeho místo!“

„Mlčte!“ okřikl ho kapitán a nenápadně ho přetáhl bičem. Fyr se napjal, zaryl si prsty do stehen a zasyčel bolestí.

Dole v aréně boj pokračoval. Kadet se chvíli díval, jak se Helmut snaží udržet na nohou, pak zvolna tasil pistoli a vystřelil po něm. Helmutův sten se proměnil ve výkřik. Gardista se svalil do písku a chvilku zůstal nehybně ležet. Kadet k němu přistoupil, sklonil se k němu a udeřil ho do obličeje. Vzápětí odskočil a zaskučel, když ho Helmut zasáhl kolenem do rozkroku. Gardista se se strašlivým zvukem přetočil, zvedl se na všechny čtyři a plazil se k místu, kde zanechal svůj luk a šípy. Zraněnou nohu táhl za sebou. Kadet samým rozčilením jako by pozapomněl, že nemá zbraň. Vrhl se na Helmuta ve snaze zabránit mu dostat se ke zbraním. Helmut se vyčerpaně svalil na záda a těžce oddechoval. Protivník k němu přiklusal a stoupl mu na pravou ruku. Chvíli zůstal stát a prohlížel si svou oběť. Vychutnával si okamžik vítězství. Pak natáhl ruku směrem ke zbrani, která se mu nabízela… Helmut ho předešel. Zaťal zuby a vytrhl si nůž z rány na břiše. Okamžitě jej použil a na vteřinu přibodl kadetovi nohu k písku, kde stál, hned zbraň vytáhl a ještě ho stačil říznout přes koleno. Vyrazil proti němu nožem potřetí, ale to už kadet odskočil, takže rána, která by mu jinak rozpárala břicho, jen škrtla o mosazné knoflíky bílé uniformy. Helmut po něm nůž ještě hodil, ale nesledoval, jestli trefil. Už byl jen kousek od luku a potřeboval se k němu dostat, protože by stejně vsadil vše, co měl, že nožem minul. Natáhl ruku, prsty sevřel tětivu a přitáhl zbraň k sobě. Nahmatal šíp, rychle založil tětivu do drážky, napnul a namířil.

Kadet se skrčil, aby z pouzdra na botě vytáhl další nůž. Zničehonic ztuhl a pomalu přepadl na bok. Ze spánku mu trčel šíp.

Poručík viděl, jak se vrchní chirurg vymrštil z místa, jako by ho bodla vosa, a začal si razit cestu dolů. Půvabně přeskočil hrazení arény a pod nohama mu podjel písek. Chirurg upadl, ale hned vstal a už opatrněji přišel ke kadetovi. „Mrtvý,“ konstatoval očividný fakt a pak vykročil ke schoulenému Helmutovi objímajícímu si kolena.