Za Huga d'Elzzbierppe / Stá šedesátá osmá a stá šedesátá devátá kapitola - Gabriel a Stefan

Anotace: Léta Páně 1738, prosinec a léta Páně 1739, leden. Prosím o komentář ke každé kapitolce zvlášť.

Stá šedesátá osmá kapitola - Gabriel

 

Albert d’Elzzbierppe, hlava rodu červeného šípu, se pomalým pohybem rozhlédl kolem a přejel pohledem shromážděné leníky. Byla mezi nimi řada jeho příbuzných, nejvýznamnějšími z nich nepochybně byli Gabriel a Gneus d’Elzzbierppe. Nejnovějším, kdo přijal knížete za svého lenního pána, byl jistý Michel Murat, převážně chudý šlechtic z nevýznamného rodu, který se na Guille přistěhoval asi před pěti lety.

„Vážení,“ promluvil majitel zámku v bílé Elzzbierppe zvučně. „Vážení pánové, nastal náš den! Nadešel čas, abychom zužitkovali výcvik posledních let. Rod šavle ať vykrvácí!“ Tasil dýku a zabodl ji do mapy na stole přímo do místa, kde byla vyznačena Ykkhó.

„Rod šavle ať vykrvácí!“ sborem souhlasili přítomní.

„Dost už toho!“ uťal šum Albert d’Elzzbierppe. „Své role a s nimi spjaté povinnosti znáte. Od vstupu do skal je velení v rukou monsieur Roberta. Cestou si dělejte, co chcete, rabujte, palte, bavte se. Ale běda vám, nechci žádné masivní ztráty, tedy…“ ušklíbl se „… na naší straně, pochopitelně. Má to být rychlá akce, zabereme území a vracíme se, necháme tam jen část mužů jako připomínku a výstrahu. To je vše, nač jsem vás chtěl upozornit. Můžete se rozejít, lodě odplouvají za čtyři dny. Gabrieli, Gnee, Françoisi, vy prosím ještě na chvíli zůstaňte.“ Čekal, až uposlechnou. „Monsieur Micheli, odchod se týká i vás!“ houkl netrpělivě na nejnovějšího vazala.

„Jistě, knížecí Milosti, omlouvám se, zamyslel jsem se.“

„Samozřejmě si klidně myslete dál, jen za sebou během toho laskavě zavřete dveře.“ Jakmile dozněl zmíněný zvuk, obrátila se hlava rodu na Françoise: „Začnu s vámi. Věřím vašim schopnostem a také tomu, že se na nich nikterak nepodepíše fakt, že jsem s těmito instrukcemi otálel, považoval jsem za nutné udržet druhou část mise co nejdéle v utajení.“

Velmož jen mírně pozvedl huňaté obočí.

„Vy nepojedete s ostatními. Vaše lodě budou směřovat na jih Gon do Agoulle. Znovu opakuji, že váš záměr, který se dozvíte za chvíli, musí zůstat v tajnosti do posledního okamžiku. Útok musí být nečekaný a prudký, jen tak lze zajistit úspěch. Ten je naprosto zásadní, nepřipouštím jinou alternativu, je to jasné?! Jde o mé osobní zájmy, ovšem ani politicky a vojensky nelze význam toho vítězství zanedbat. Vaše léno je veliké, největší, dokážete nashromáždit dvakrát víc mužů než kdokoliv jiný z mých leníků. Seberte je všechny a zničte ta dvě sídla u Agoulle. Začněte s tím zámkem, Hulé nebude tak snadné dobýt a zámek alespoň poslouží jako výstraha, třeba se pak vzdají sami. Nešetřete nikoho, ideálně zabte i Charlese Hulaimé. O něj především mi jde, živého ho nechci. Krev za krev! Já přišel o bratra, Bůh ví, že jsem Huga miloval, tak teď král, nemaje sám bratra, o kterého bych ho připravil, přijde o syna, jediného syna! Kořist si nechte. Teď si jděte po svých povinnostech.“

François se uklonil a šel.

Kníže promluvil ke dvěma zbylým mužům: „A teď k vám. Předně vám chci důrazně promluvit do duše. Úkoly, které jsem vám svěřil, jsou samy o sobě nebezpečné. Jste moji synové, mám vás rád a nechci vás ztratit. Proto vám zakazuji jakékoli jednání, které by nebylo přímo obsaženo v rozkazu, který jsem vám již dříve dal. Gnee, tebe vyšlu hned, přepluješ do Gon a budeš ujíždět, jak nejrychleji budeš moct. Musíš se co nejdříve dostat do Taale a nastoupit na univerzitu, pod jiným jménem, samozřejmě. Zapomeň jméno Gneus, budeš René, je to důležité, zapamatuj si to! Zorientuj se tam a dobře počítej dny. Ve stanovený čas otevřeš brány mému vojsku. Gabrieli, tobě svěřuji vrchní velení do chvíle, než dospějete skal. Dál pojedeš s vojskem, ale jakmile se dostanete na půdu univerzity, najdeš mladšího bratra a oba pojedete okamžitě do bezpečí, zapomeňte na to, že byste si hráli na hrdiny! Je vám to jasné?“

„Ano, otče,“ odpověděli unisono.

 

Léta Páně 1739

 

Leden

 

Stá šedesátá devátá kapitola - Stefan

 

Bylo svatého Štěpána a první poručík královské gardy právě vstupoval do kapitánovy pracovny. „Přišel jsem zažádat o Pruh, pane.“

Vyšší důstojník se na něj podíval s běsem v očích. „Nepřipadá v úvahu, poručíku. Dnes ne.“

„Proč?“ zamračil se Stefan Ona. „Je svatého Štěpána, já celý den poctivě pracoval, teď bych rád domů za snoubenkou, navíc má můj budoucí nevlastní syn narozeniny, slaví deset let…“

„Ne! Čemu na těch dvou písmenech nerozumíte, poručíku Ono? Nepustil bych vás, ani kdyby ten váš nevlastní syn teprve přicházel na svět, dneska ne! A když už jste se mi tu tak naskytl, buďte tak laskav a zburcujte své kolegy, s nimi se vraťte sem za mnou.“

„I poručíka Fyra?“

„I poručíka Fyra,“ přikývl kapitán vážně. „Červený šíp se zmocnil taaleské univerzity,“ sdělil čtyřem nižším důstojníkům, když se u něj sešli. „Musíme ji rychle osvobodit. Jeho Veličenstvo tam vysílá vojsko v čele s generálem La Nal, máme se ale přidat i my, takže zítra ráno ať je na nádvoří osedlaných třiadvacet běloušů a všichni do sedel a hurá na sever.“

„Ano, pane.“

Byli na cestě pouhý den, když je zastihl posel z Agoulle. „Jedu ze zámku Jeho Výsosti. Do Agoulle se dostali nepřátelé, taky červený šíp! Městem se jen prohnal, i když tam také zapálil pár domů, nejvíc škod ale páchá právě na zámku, obléhá jej už pár dní. V zámku je manželka Jeho Výsosti a jeho synové. Bohužel tam zrovna dlí i Její Výsost a její dcery.“

„Spěchej do Ykkhó k Jeho Veličenstvu. Sděl mu, co jsi sdělil nám, a k tomu přidej, že jsem tam poslal tisíc mužů a dva gardové oddíly,“ rozhodl La Nal.

„Pane generále… to je pro ty muže jako rozsudek smrti…“

„Neštvi se do věcí, které nechápeš!“ zpražil posla generál. „Musíme je zdržet! Ať král pošle posily, okamžitě a co největší. Čert vem univerzitu, královská rodina je přednější, já však mám své rozkazy a ty musím splnit stůj co stůj.“

Úkolem změnit směr cesty a namísto na sever zamířit na jihovýchod byly pověřeny první a třetí oddíly gardy v čele s poručíkem Onou a poručíkem Dominicem Taavettim.

„Krucinál! Hergot!“ nadával a vztekle plival Taavetti přezdívaný pro barvu svých vlasů i očí Čerň. „Chtěl jsem být u Taale!“ Bodl bělouše do slabin, až se vzepjal a vystřelil první vpřed.

 

K zámku dorazili na poslední chvíli. Podařilo se jim ještě proniknout k budovám, než byly definitivně obklíčeny, a pak vlastně jen usilovně bojovali a ze všech sil drželi pozice, aby nedovolili červenému šípu přiblížit se k sídlu korunního prince už ani o krok dál. Stefan Ona byl se svou jednotkou na pravém křídle, Taavetti na levém. První poručík se hrdě a pevně tyčil ve třmenech, naštěstí neměl svého milovaného Weisse, nýbrž jiného koně, protože Weiss nějak kulhal. Zvíře pod ním už krvácelo, ale Ona neustoupil. Matně vnímal, že muži kolem něj se hroutí. Nepočítal už, kolik nepřátel zneškodnil, paži už skoro necítil, přesto dál vytrvale máchal šavlí a nechával čepel roztínat další a další uniformy, které se mu přicházely postavit. Jednoho z nepřátel zasáhl do krku a horká krev, která vytryskla, dostříkla proudem až na něj.

Padl pod ním kůň. Důstojník se bleskurychle skulil stranou, kryl se sérií pohybů a přitom vstával. Nespouštěl z očí protivníka, který s ním nyní zkřížil šavli. Měl světlé oči a světle kaštanové vlasy. Stefan Ona se rozmáchl, ale zasáhnout nestačil. Muž se zachvěl, podivně zakašlal, na rtech se mu objevily krvavé kapičky. Když klesl na šíji svého hnědáka, uviděl Ona, že mu ze zad trčí nůž. Vzhlédl. Zdálky na něj mával Dominic Taavetti. Usmál se, volnou rukou mu taky zamával a přitom šavlí skalpoval dalšího protivníka. Boj mu připadal nekonečný. Jeho kolega se mu za chvíli zase ztratil z dohledu a on zůstal zase sám. Pobízel svůj oddíl a dodával jemu i sobě kuráž i naději gardovým popěvkem. Der junge Soldat liegt im Sterben, durch die Hande des Gardisten fiell er… Ten mladý voják umírá, rukou gardisty on pad‘… Paže mu umdlévala, šavle nesnesitelně těžkla. I když byl leden, měl Ona uniformu promáčenou potem. Neměl čas si to ani uvědomovat, neustále se musel stoprocentně soustředit. Nešlo mu jen o krytí důležitých orgánů v hrudníku a břiše, pro jeho kariéru by bylo fatální i zranění v obličeji nebo na rukou.

K jeho zádům se přilepila záda jiného člověka. „Slyšíte mě?“ sykl polohlasně.

„Slyším, kapitáne.“ Ona, který se už asi tři minuty byl nucen bránit jen zlomenou šavlí, sotva pohnul rty.

„Až řeknu, skrčíte se. během toho se prohodíme. Teď!“

Ona se vrhl k zemi. Slyšel, jak nad jeho hlavou prosvištěla šavle a něco žuchlo na zem. Prudkým skokem do strany si s kapitánem Näüsem vyměnili pozice. Jako by dostal prudkou ránu do břicha. Málem se pod ním podlomily nohy. Teprve nyní to uviděl. Za ním už dávno nestál jeho oddíl. Všech šest jeho mužů leželo v krátké, udupané trávě. Nejbližší z nich měl na hrudi tak hlubokou ránu, že mu poručík viděl žebra. Opodál ležel Helmut s polovinou obličeje pokrytou škraloupem zaschlé krve. První poručík si povzdechl, otřel si pot z čela a pevněji sevřel šavli. Otočil se a stanul po Näüsově boku. Koutkem oka ho pozoroval. On byl gardista, řezník, zabíjel na povel. Vrchní chirurg byl ale umělec. Nohy podupávaly v trávě téměř v tanečním rytmu, každý jeho pohyb byl úsporný, půvabný a měl svůj přesný a smrtící cíl. Jak si poručík všiml, jeho specialitou bylo, že prudce švihl šavlí dolů, pak ji většinou rychle v ruce otočil a stejný úder vedl směrem vzhůru. Nezasáhl-li napoprvé, podruhé už neminul. Krátkým švihem z bezpečné vzdálenosti podřízl koni hrdlo. Půvabným pohybem se kryl před útokem jiného z nepřátel a pak přiskočil k opěšalému nepříteli a srazil mu hlavu. V následující chvíli na něj zaútočili dva najednou. Kapitánův smrtící tanec strnul. Ona neviděl ránu, která ho zasáhla. Charles Näüs ani nevykřikl. Úder ho zvedl do vzduchu a odmrštil dozadu. Důstojník dopadl na bok do trávy, oči vytřeštěné. Díval se do prázdna, prsty levé ruky bezděčně zarýval do hlíny, pravou rukou mechanicky opisoval malé kroužky, při kterých se mu tvář pravidelně stahovala bolestí a z rány na předloktí mu vytékala čerstvá krev. Pod ním se rychle sbírala kaluž z docela jiné rány, která ze stehna zasahovala až do břicha.

Stefan Ona si strčil čepel nože mezi rty, druhý nůž držel v levé ruce, zlomenou šavli v pravé. Napodobuje Näüsovu půvabnou piruetu, zaútočil zboku. Šavli vrazil bližšímu z nepřátel do břicha a ještě jí stihl pootočit, než musel odskočit před útokem druhého. Uvolněnou rukou uchopil druhý nůž a podržel je před sebou v gardové obraně. Teď ať se stane, co se má stát, pomyslel si. Proti útoku zepředu se bude bránit, dokud mu neochabnou paže, a pokud někdo zaútočí zezadu… stejně je vše ztraceno. Kam se podíval, viděl už jen nepřátele.

Úder, který ho nakonec smetl, přišel překvapivě zepředu. První rána ho škrtla přes předloktí, a i když Ona okamžitě zkontroloval, že nervy a šlachy zůstaly nepoškozené, jeho unavené tělo podlehlo i tomu lehkému zranění. Paže mu klesly a on se mohl jen dívat, jak se na něj šavle řítí znovu, aby ho tentokrát zasáhla do hrudi. Z pravé ruky, již předtím poraněné, mu vyklouzl gardový nůž. Necítil bolest, jen to, jak mu špička šavle šikmo přes prsa rýsuje dlouhou úsečku. Zalapal po dechu, když mu země ujela pod nohama a nečekaně ho tvrdě uhodila do paže a boku. Zamrkal. V očích cítil slzy. Na zadní straně víček mu vyvstal obraz Agrippininy tváře a blonďatých vlasů. Pak ho do hlavy praštilo koňské kopyto. Okamžitě ho obklopila tma, o vteřinu později i ticho a pak zmizely i ostatní smyslové vjemy.

 

Když se s ním svět opět pokusil navázat kontakt, jako první se ozvala bolest hlavy, potom hrudi, pak se přidaly zvuky. Rachot, frkání koní, křik, steny. Jeden hlas promlouval těsně u něj, a jak se zdálo, na něj. S námahou rozlepil slzami slepené řasy a nadzvedl víčka. Očekával Näüse, možná i Taavettiho. V žádném případě nečekal, že se nad ním bude sklánět osoba, kterou uviděl.

„Vypadáš strašně,“ zachrčel slabě. „Jako by ses vyhrabal z hrobu.“

„Vy taky utíkáte hrobníkovi z lopaty, poručíku,“ usmál se slabě Helmut.

„Myslel jsem, že už jsi mrtvý…“

„Ne,“ hlesl slabě. „Já jediný ne…“

„Jak… to dopadlo, Helmute?“

„Nevím. Probral jsem se vlastně před chvílí. Pořád mám pocit, že se mi hlava rozskočí na kusy… když jsem se trochu vzpamatoval, šel jsem hledat někoho, kdo přežil. Stálo mě to jen pár metrů, hned jsem našel vás. Pokusil jsem se vám nějak ovázat ty rány, ale pořád hrozně krvácíte, měl by se na vás podívat Näüs…“

„Näüs…“ Ona se těžce zvedl na lokty a hekl bolestí. „Pomoz mi vstát. Näüs by měl být taky někde tady a jestli ho honem nenajdeme, obávám se, že už se nikdy na nikoho nepodívá. Když jsem ho viděl naposled, vypadal, že by sám potřeboval chirurga.“

Ukázalo se, že zdolat i jen těch několik metrů ke zhroucenému důstojníkovi nebude tak snadné, jak si představovali. Vzájemně se podpírali, klopýtali a oba několikrát upadli. Kapitána našli v naprosto stejné poloze. Oči dál třeštil někam do neznáma, levá ruka pořád hrabala v hlíně, pravá pořád opisovala nepochopitelné kroužky a valila z ní krev stejně jako z nohy a břicha. Přesto bylo na první pohled jasné, že nejhorší potíže nyní chirurgovi způsobuje poraněné stehno.

„Je úplně mimo,“ zhodnotil Helmut. „Nedostal taky ránu do hlavy?“

„Nevím… myslím, že ne, ale… vůbec jsem tu ránu neviděl. Prostě najednou takhle odletěl a v břiše a stehně měl tuhle trhlinu.“ Zamračil se, protože ho předloktí prudce zabolela, když zvedl paže a začal rozvazovat stuhu ve vlasech. „Helmute, jsi na tom líp než já. Nevíme, jaká je situace. Musíš se dostat do zámku. Já bych tam nedošel, postarám se o kapitána a pokusím se ho dostat do bezpečí.“ Za řeči zaškrtil mužovo stehno. Museli jsme vyhrát my, myslel si přitom. Museli jsme vyhrát my. Kdyby ne, už by nás dávno stihl červený šíp pobít.